5 Afs 71/2004 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 71/2004- 83 - text č. j. 5 Afs 71/2004 - 84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobců a/ V. M., b/ H. M., zast. JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 535, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, Horova 17, Hradec Králové, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 5. 2002, č. j. 6454/110/2001-Ve, 6455/110/2001-Ve, 6456/110/2001-Ve, 6462/110/2001-Ve, 6463/110/2001-Ve, a 6464/110/2001-Ve, o kasační stížnosti žalobců-stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2003, č. j. 31 Ca 103/2002 - 27, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2003, č. j. 31 Ca 103/2002 - 27 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále krajský soud) zamítl žaloby žalobců proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 5. 2002, č. j.6454/110/2001-Ve, 6455/110/2001-Ve, 6456/110/2001-Ve, 6462/110/2001-Ve, 6463/110/2001-Ve, a 6464/110/2001- Ve, neboť tato rozhodnutí shledal zákonnými. Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci-nyní stěžovatelé společnou kasační stížnost, jíž projevili nesouhlas s procesním i věcným přezkoumáním soudem. Podle svého názoru poplatníci mají povinnost prokazovat jen to, co jsou povinni uvádět v daňovém přiznání. Toto stěžovatelé zcela splnili. Pokud by soud zkoumal výzvu - výzvy správce daně, pak by zjistil, že je – jsou neurčité, protože v nich chybí konkrétní pochybnosti správce daně a konkrétní důkazy, které chtěl doložit. Přesto stěžovatelé neurčité výzvě správce daně vyhověli a proto nebylo možné stanovit daň pomocí pomůcek. Ani soud neprokázal v čem nesplnili svoji povinnost vyplývající z výzvy. V jejich případě bylo možné stanovit daň dokazováním, tak jak se stalo při stanovení daně z přidané hodnoty. V každém případě se stalo, že daně z příjmů (tak jak je soud svým rozhodnutím potvrdil) v sobě absorbují protizákonně i DPH. Správce daně obešel zákon, když jako pomůcku použil dopis od Vězeňské služby – Policie ČR – získal jej protizákonně od PČR. Věznice Valdice v době poskytnutí „pomůcky“ neměla právní subjektivitu. Protiprávně získané pomůcky (důkazy) nelze použít v řízení. Správce daně v průběhu kontroly vůbec ustanovení § 34 ZSDP nepoužil. Nesprávně je také uváděno, že stěžovatelé nevedli doklady, tak jak jim ukládají zákony. Kdyby soud připustil navrhované důkazy, tak by zjistil, že opak je pravdou, když správce daně bez problémů vyměřil DPH za inkriminované období. Zde opět chybí specifikace dokladů, které nebyly vedeny v souladu se zákonem, když jinde soud uvádí, že daňové přiznání souhlasí s účetnictvím stěžovatelů. Dále soud nezkoumal, zda stěžovatelé vedli nebo nevedli účetnictví. V tomto si dokonce odporoval, když jednou uváděl, že ho vedli a podruhé, že ho nevedli. Pokud ho nevedli, proč jim správce daně neuložil pokutu. Napadené rozhodnutí neobsahovalo otisk úředního razítka se státním znakem. Tímto se soud nezabýval. Z toho důvodu jsou právní úkony žalovaného neplatnými právními úkony. Pokud soud uvádí „otisk kulatého razítka s malým státním znakem“, pak taková možnost v ZSDP není upravena. K duplicitnímu vydání napadených rozhodnutí stěžovatelé uvádějí, že v době jejich vydání neměli žádná práva na jejich přezkoumání (tehdy pouze podle o. s. ř.). Soud zmiňuje ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. V dalších ustanoveních jako § 72 jsou lhůty, které jsou nenávratně propadlé. Teprve s účinností s. ř. s. se mohou účastníci správních řízení teoreticky domoci dalších svých práv. V každém případě je zde překážka ve věci rozhodnuté, když správní orgán vede dvě stejná řízení v téže věci. Soud se s tímto jako předběžnou otázkou nezabýval, ačkoliv měl. Připustil tak právní nejistotu – dualitu práva. Správce daně neprokázal (ač měl), že dohoda mezi stěžovateli a firmou U. s. r. o. neexistuje, protože je DS neuvádí v daňovém řízení. S poukazem na ustanovení § 31 odst. 9 ZSDP stěžovatelé uvedli, že tvrzení o existenci dohody uvedli a doložili ho smlouvou o obchodním zastoupení. Důkazní povinnost v tomto případě přešla na správce daně, který měl prokázat, že zde existují skutečnosti pro doměření daně, tedy, že skutkový stav je jiný než formálněprávní. Správce daně však neprokázal své tvrzení o neexistenci takové dohody, ač tak měl činit v souladu s ustanovením § 31 odst. 8 písm. c/, d/ ZSDP. Pokud soud stěžovatelům klade za vinu, že neúčtovali o úvěru, pak podle nich bylo výslovně rozhodnutí na nich. Tím, že o úvěru neúčtovali a hradili jej z čistého zisku, nezatěžovali a nezneužívali státní rozpočet. Činili tak s plným vědomím, že chtějí platit daně. Kdyby totiž účtovali i o úvěru, bylo by podnikání sdružení ztrátové ve smyslu zákona o daních z příjmů. Daňový subjekt zcela záměrně snížil náklady i v roce 1997, když žádal o poskytnutí dalšího úvěru – po neposkytnutém úvěru nepodal dodatečné daňové přiznání a nesnížil tak vzniklou daňovou povinnost. Po doměrku správce daně tak působí rok 1997 jako nejvíce ziskový rok podnikání, ačkoliv opak byl pravdou. Dále stěžovatelé uvedli v kasační stížnosti: - k daňové kontrole Při zahájení daňové kontroly pracovníci správce daně porušili ustanovení § 16 odst. 4 písm. a/ i § 15, když daňovým subjektům nepředložili služební průkazy, dále ustanovení § 24 odst. 4 ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 5 – povinnost mlčenlivosti, neboť neměli jednat s oběma stěžovateli najednou, protože ti mohli mít a měli příjmy i mimo sdružení, které se nezahrnovaly do účetnictví sdružení. Ani jeden z nich nezprostil pracovníky správce daně mlčenlivosti. Pracovníci správce daně porušili ustanovení § 12 odst. 2 ve vztahu k ustanovení § 16 odst. 2 ZSDP, neboť stěžovatelé nebyli poučeni o svých právech, jen o svých povinnostech. V protokolu o kontrole chybí údaj o tom, že zahájení kontroly se koná na základě telefonické výzvy, která obsahovala i požadavek předložení účetnictví, není tam uvedeno označení dokladů předložených DS ke kontrole ani soupis dokladů, které si pracovníci správce daně odvezli, čímž hrubě porušili zákon a dále tím, že nevrátili tato doklady ve lhůtě 30 dnů, když nadřízený SD tuto lhůtu neprodloužil. Není vyjádřeno, že nebylo předloženo to, co bylo od DS žádáno. Ačkoliv zde byla registrace k závislé činnosti, nebyla tato daň předmětem kontroly. Ve výzvě je nutné přesně specifikovat jakým způsobem má DS uvedené pochybnosti vysvětlit (objasnit). Daňový subjekt je povinen vést účetnictví, evidence podle zákona o účetnictví. Správcem daně nebyla nikdy uložena povinnost DS vést ještě další evidenci nad rámec zákona. DS vedl účetnictví průkazné, odpovídající daňovým přiznáním, své tvrzení obsažené v daňových přiznáních tudíž obhájil. Při jednáních u správce daně byli oba stěžovatelé přítomni společně, došlo tedy k hrubému porušení povinnosti mlčenlivosti ve smyslu ustanovení § 24 odst. 4 ZSDP ve vztahu k § 2 odst. 5 téhož zákona. Daňový subjekt předložil smlouvu o „obchodním zastoupení“ k objasnění rozdělení nákladů i tržeb z provozu kantýny, DS doložili částky, které odváděli jako podíl na tržbách obchodní firmě U. s. r. o., objasnili výši rabatu v prodejně a způsob určování cen, které byly závislé na vedení věznice, které je porovnávalo s cenami v P. m. v H., přehled denních tržeb byl DS předložen při zahájení kontroly, správce daně si jej nepřevzal ani k nahlédnutí (účetnictví DS jako takové nebylo předmětem kontroly). Protokol o ústním jednání je veřejnou listinou - tudíž je pravda to, co je v něm uvedeno, dokud se neprokáže opak. Ve zprávách o kontrole není žádným způsobem prokázán opak toho co DS tvrdil při ústních jednáních. V protokolech chybí poučení o právech DS. Dále stěžovatelé uvedli, že výši rabatu určenou Ing. B. (37 %) nelze použít jako pomůcku. I pomůcka musí být zjištěna zákonným způsobem. K bezhotovostním platbám s věznicí uvedli, že přípis od věznice Valdice nemohl být použit, protože věznice neměla právní subjektivitu (do 31. 12. 2000), takže jedině ministr spravedlnosti mohl zprostit příslušníka povinnosti mlčenlivosti podle ustanovení § 9 zákona č. 555/1992 Sb., ale tak se nestalo. Došlo k hrubému porušení povinností ze strany správce daně dle § 34/4 ZSDP. Tento přehled správce daně neosvědčil jako důkaz, ale použil ho jako pomůcku. Takto získaný přípis od věznice Valdice je pomůckou i důkazem protiprávním a nelze od něj odvozovat jakékoliv doměření či vyměření daně. Dále se jedná o osobní a majetkové údaje vězňů a firmy U. s. r. o., neboť ani ředitel věznice p. K. nebyl informován, čí je účet na který jsou finanční prostředky poukazovány. Došlo tedy i k porušení zákona o ochraně osobních údajů. Měl pouze k dispozici nájemní smlouvu s U. a stěžovatelka vystupovala pouze v pozici obchodního zástupce, což potvrzují i razítka na daňových dokladech. Věznice zaslala př