5 As 10/2006 — Nejvyšší správní soud

5 As 10/2006- 149 - text č. j. 5 As 10/2006 - 149 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudců JUDr. Ladislava Hejtmánka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: R. P., zast. JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, Škroupova 18, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Ing. M.B., 2) J. S., zast. Ing. M. B., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2005, č. j. 30 Ca 302/2002 – 107, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (dále také jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížností napadla shora uvedený pravomocný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2002, č. j. ŽP/2137/02, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ve správním řízení nebyl žalobkyni udělen souhlas s dělením lesního pozemku č. 220/1 v katastrálním území Čilá. Stěžovatelka napadla rozsudek v celém rozsahu a domáhala se jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Důvod kasační stížnosti vymezila podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť nesouhlasila s právním názorem, z něhož krajský soud při posuzování důvodnosti podané žaloby vycházel, a podle ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť podle jejího názoru krajský soud nezohlednil vady řízení u správních orgánů, a ustanovení o řízení před správním orgánem byla porušena takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Konkrétně uvedla, že v dané věci se jednalo o rozhodnutí podle ust. § 12 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“). Zásadní otázkou při dokazování, které muselo být vedeno podle zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tak bylo, zda dělením pozemku nevzniknou pozemky nevhodného tvaru nebo velikosti, neumožňující řádné hospodaření v lese. Jako důkazní prostředek měl správní orgán k dispozici stanovisko odborného lesního hospodáře, podle něhož takové překážky dány nejsou, přičemž se jedná o odborné vyjádření k odborné otázce. Pokud měl správní orgán pochybnosti o tomto stanovisku, měl odborného lesního hospodáře požádat o jeho doplnění, nebo si měl vyžádat znalecký posudek. Stěžovatelka namítá, že úsudek o této odborné otázce si nemohl učinit správní orgán sám. Dále uvedla, že až při jednání krajského soudu se dozvěděla, že v rámci dokazování bylo provedeno dne 30. 9. 2002 místní šetření, o jehož konání nebyla vyrozuměna, neboť podle jejího názoru šlo o ohledání podle ust. § 38 odst. 3 správního řádu, v čemž spatřuje porušení svých procesních práv. Rovněž stěžovatelka napadla skutkové zjištění správního orgánu, že pozemky parc. č. 220/5 a č. 220/6, na nichž od počátku 70. let stojí dvě rekreační chaty, jsou pozemky lesní, což však neodpovídá důkazům provedeným ve správním řízení, neboť v tomto řízení stěžovatelka předložila správní rozhodnutí o vynětí těchto pozemků z lesního pozemkového fondu. Podle jejího názoru tato procesní pochybení krajský soud buď bagatelizoval, nebo se s nimi nevypořádal. Stěžovatelka pak nesouhlasila ani s právním závěrem krajského soudu týkajícím se aplikace ust. § 12 odst. 3 lesního zákona, neboť by vylučovalo jakékoliv dělení lesních pozemků za jakýmkoliv účelem, a bránilo by dělení pozemků v těch případech, kdy by na oddělených částech měla být prováděna jiná činnost, než hospodaření v lese. Tím by nebylo možné oddělení části lesních pozemků, na kterých by měly stát stavby či komunikace. Tak se tomu ale ve skutečnosti neděje, neboť podle jejího názoru správní orgány k takovéto činnosti souhlasy k dělení pozemků vydávají. Při posouzení otázky umožnění řádného hospodaření v lese je možné zkoumat pouze ve vztahu k té části lesního pozemku, kde nadále bude prováděno lesní hospodaření, a nikoliv již ve vztahu k oddělovanému pozemku, na němž takové hospodaření prováděno nebude. Žalovaný s obsahem kasační stížnosti nesouhlasil a navrhoval ji zamítnout jako nedůvodnou. Při rozhodování podle ust. § 12 odst. 3 lesního zákona správní orgán posuzuje, zda při rozdělení lesního pozemku a následném vzniku nového lesního pozemku s výměrou pod 1 hektar může ještě docházet k řádnému hospodaření v lese. Zákon stanoví dva důvody – nevhodný tvar nebo velikost nově vznikajícího pozemku, což jsou neurčité právní pojmy, které vykládá správní orgán při rozhodování, a proto není možné vycházet pouze ze sdělení odborného lesního hospodáře, kterého v tomto správním řízení není ani třeba. Účelem je posouzení, zda lze řádně hospodařit na nově vznikajícím lesním pozemku, nikoliv rozdělovat lesní pozemky tak, aby se na nich mohla uskutečňovat investiční činnost nelesnického charakteru. V případě investičních činností na lesních pozemcích lesní zákon v ust. § 13 – 17 stanovuje příslušné podmínky, podle nichž je nutné postupovat. O něčem takovém však v předmětném správním řízení rozhodováno nebylo. Krajský soud se zabýval ve svém rozhodnutí všemi uplatněnými žalobními body, v jejichž rámci nebylo napadáno porušení předpisů o správním řízení. Žalobou nebyla napadána skutečnost, že správní orgán provedl místní šetření a ne místní ohledání podle ust. § 38 správního řádu. Tvrzení stěžovatelky, že se o tomto postupu dozvěděla až u jednání u krajského soudu, není pravdivé, neboť stěžovatelka měla právo nahlížet do správního spisu v průběhu správního řízení, a skutečnosti popsané v záznamu z šetření na místě samém byly známé z předchozího dokazování a z žádosti stěžovatelky o udělení souhlasu ze dne 15. 6. 2002. Žalovaný má za to, že provedené dokazování bylo dostatečné, přičemž v ust. § 38 správního řádu není stanovena obligatorní povinnost provádět vždy místní ohledání, což stěžovatelka ve správním řízení ani nežádala. Tvrzení stěžovatelky, že pozemky č. 220/5 a č. 220/6 v katastrálním území Čilá, na nichž stojí chaty, jsou pozemky lesními, je pro posouzení věci bezvýznamné, neboť podstatné pro udělení souhlasu je to, že uvedené pozemky jsou zastavěné a to ovlivňuje možnost lesního hospodaření v bezprostředním okolí, nehledě ke skutečnosti, že v katastru nemovitostí jsou vedeny jako pozemky lesní. Osoby zúčastněné na řízení se k podané kasační stížnosti nevyjádřily. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem žalobu proti správnímu rozhodnutí zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (rozsudek ze dne 6. 10. 2005, č. j. 30 Ca 302/2002 - 107). V odůvodnění mj. uvedl, že při posouzení naplnění podmínek pro udělení souhlasu podle ust. § 12 odst. 3 lesního zákona žalobkyně v žalobě namítala, že jsou nesprávné úvahy žalovaného o možnosti hospodaření na pozemku z důvodu, že pozemek není extrémně malý a lze ho obhospodařovat. Žalovaný však oporu pro výrok rozhodnutí podle tohoto ustanovení má, neboť v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí uvedl, že plocha 900 m2 s počtem deseti stromů v těsné blízkosti dvou chat neumožní ani řádnou obnovu porostu, ani jeho výchovu, přičemž tento lesní pozemek je lesem hospodářským, v němž převažují funkce produkční nad funkcemi mimoprodukčními. Na navrhované části pozemku nebude možné tohoto cíle dosáhnout, neboť 58 m2 z této plochy je zastavěno, což s sebou nese nezbytné omezení lesnického hospodaření v blízkosti staveb. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že tyto skutečnosti nejsou žalobkyní nijak zpochybněny. Správní orgán neurčitý právní pojem v ust. § 12 odst. 3 lesního zákona „pozemek nevhodné velikosti“ vyložil a dále se zabýval, zda jsou splněny další zákonné podmínky. Žalobkyně tato skutková zjištění v žalobě nijak nezpochybnila, a proto v tomto směru nemůže být její žaloba důvodná. Ohledně hodnocení stanoviska odborného lesního hospodáře krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že správní orgán je odborně vybaven a oprávněn k řešení dané otázky, zda v případě oddělení pozemku, při které výměra jednoho dílu klesne pod 1 hektar, dělením vzniknou či nevzniknou pozemky nevhodného tvaru nebo velikosti neumožňující řádné hospodaření v lese. Odborný lesní hospodář takový souhlas nedává, a takové jeho vyjádření není ani nutným podkladem pro správní rozhodnutí. Správní orgány tak s tímto vyjádřením odborného lesního hospodáře nakládaly a zdůvodnily, proč k němu nepřihlédly. Ohledně existence chat na pozemcích parc. č. 220/5 a č. 220/6 je irelevantní, zda jsou povolené či nikoliv, ale jejich existence je významná pouze pro posouzení otázky, zda jejich přítomnost má vliv na hospodaření na části pozemku, která je navrhována k oddělení. Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvo