— Nejvyšší správní soud

6 A 83/2002- 65 - text 6 A 83/2002-65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právních věcech: 1) žalobce S. – o. i. P., o. s, zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem v Praze, Za Zelenou liškou 967/B, 140 00 Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj (odbor stavebního řádu), Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 12. 4. 2002, čj. 1892/02-32 O-60/02 (věc vedena u Nejvyššího správního soudu pod spisovou značkou 6 A 83/2002), 2) žalobce A. p. ž. p., o. s., zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem v Praze, Za Zelenou liškou 967/B, 140 00 Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj (odbor stavebního řádu), Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, čj. 11351/02-32 O-304/02 (věc vedena u Nejvyššího správního soudu pod spisovou značkou 6 A 119/2002), 3) žalobce S. – o. i. P., o. s., zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem v Praze, Za Zelenou liškou 967/B, 140 00 Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj (odbor stavebního řádu), Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, čj. 11351/02-32 O-304/02 (věc vedena u Nejvyššího správního soudu pod spisovou značkou 6 A 120/2002), ve všech žalobách za účasti osoby zúčastněné na řízení: E. F., a. s., zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem v Praze, Těšnov 1/1059, Praha 1 takto: I. Právní věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 6 A 83/2002, 6 A 119/2002 a 6 A 120/2002 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod spisovou značkou 6 A 83/2002. II. Žaloby se zamítají. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Magistrát hlavního města Prahy vydal dne 22. 11. 2001 pod čj. MHMP/127162/01/ OUR/J/Hra územní rozhodnutí o umístění stavby „E. R. P., a. b. C.“. Toto rozhodnutí napadl žalobce 1) odvoláním, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 12. 4. 2002 a rozhodnutí I. stupně potvrdil (v dalším textu též „rozhodnutí I.“). Žalobce 1) napadl toto rozhodnutí o odvolání včasnou žalobou u Vrchního soudu v Praze, kde byla věc zapsána pod spisovou značkou 6 A 83/2002 (bod 1 návěty rozsudku). Dále Magistrát hlavního města Prahy vydal dne 15. 3. 2002 pod čj. MHMP/127303/01/OUR/J/Hra územní rozhodnutí o umístění stavby „E. R. P., dostavba objektu A., přípojky sítí a komunikací“. Toto rozhodnutí napadl žalobce 2) odvoláním, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 27. 6. 2002 a rozhodnutí I. stupně potvrdil (v dalším textu též „rozhodnutí II.“). Žalobce 2) napadl toto rozhodnutí o odvolání včasnou žalobou u Vrchního soudu v Praze, kde byla věc zapsána pod spisovou značkou 6 A 119/2002 (bod 2 návěty rozsudku). Shodné rozhodnutí (v předchozím odstavci uvedené) napadl žalobou také žalobce 1). Tato věc byla u Vrchního soudu v Praze zapsána pod spisovou značkou 6 A 120/2002 (bod 3 návěty rozsudku). Vrchní soud v Praze o žalobách do konce roku 2002 nerozhodl; věci byly po datu 1. 1. 2003 předány k dokončení Nejvyššímu správnímu soudu. Protože všechny tři žaloby obou žalobců směřují proti dvěma rozhodnutím téhož žalovaného spolu skutkově souvisícím, žalobní námitky se ve všech věcech podstatnou měrou kryjí, a ostatně i všichni žalobci jsou zastoupeni týmž advokátem, a také osoba zúčastněná na řízení je táž, Nejvyšší správní soud věci spojil ke společnému projednání podle § 39 odst. 1 soudního řádu správního ke spisové značce 6 A 83/2002 a rozhodl o nich jediným rozhodnutím. Ve všech původně samostatných věcech se osobou zúčastněnou na řízení stala z vlastního podnětu obchodní společnost E. F., a. s.; její účast je odůvodněna tím, že na její návrh a v její prospěch byla vydána napadená správní rozhodnutí. Rozhodnutí I. Proti rozhodnutí I. žalobce 1) namítl: 1) územní rozhodnutí bylo vydáno bez toho, že by tu bylo podkladové rozhodnutí o souhlasu nebo nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu (§ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v dalším textu „zákon o ochraně přírody“); souborné stanovisko odboru životního prostředí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 29. 6. 2001 se k tomuto zásahu nevyjádřilo, ač souhlas měl být podle § 90 cit. zákona vydán. Stanovisko v tomto případě mělo buď výslovně uvést, že k zásahu nedojde, a souhlas proto není nutný, anebo řízení mělo proběhnout a rozhodnutí mělo být vydáno. Došlo tak k porušení § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a § 126 odst. 1 stavebního zákona. K tomu žalobce k zamezení pochybnosti dodal, že i v urbanizované krajině může být dotčen krajinný ráz; argumentoval ustanovením § 3 písm. k) zákona o ochraně přírody. Žalobce, který se účastnil územního řízení, tak byl zkrácen na svém právu účastnit se projednání zásahu do krajinného rázu (resp. vyjádřit se ke stanovisku příslušného dotčeného orgánu, že ke změně nebo snížení krajinného rázu dojít nemůže). 2) Teprve po ústním jednání v I. stupni řízení, při němž bylo zpochybněno zmocnění ve věci jednat pro ředitele oddělení Ú.-I. P. J. B., bylo doloženo řádné zmocnění, o kterém ale již nikdo nebyl vyrozuměn. Také řádný doklad o vlastnictví zastavovaného pozemku byl do spisu doložen teprve po tomto ústním jednání; při jednání spis obsahoval jen výpisy, týkající se neexistujícího subjektu. Správní orgán tak porušil základní zásadu správního řízení (§ 3 odst. 2 spr. ř.) a § 33 odst. 2 spr. ř., neboť účastníci neměli možnost seznámit se s celým podkladem rozhodnutí před tím, než bylo vydáno. 3) Územní rozhodnutí nestanovilo druh a barvu vnějších úprav stavby; to odporuje § 4 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb. Stavební úřad, který v podmínce 11. územního rozhodnutí přesunul řešení otázky do stavebního řízení, pochybil, neboť nedovodil, že jde o odůvodněný případ. Podle stavebního zákona si mohl pouze vyhradit právo na pozdější předložení podrobnějších podkladů. Tak byl porušen § 39 stavebního zákona a žalobce neměl možnost seznámit se s důležitými podklady pro rozhodnutí, které ve svých důsledcích znamená zásah do krajinného rázu a působení umísťovaného objektu v městském panoramatu. Žalovaný ve svém vyjádření k této žalobě s poukazem na ustanovení § 90 zákona o ochraně přírody a krajiny a § 126 stavebního zákona popřel, že by stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny (odboru ŽP Magistrátu hl. m. Prahy) mělo nesprávnou formu; rozhodnutí se vydává jen tam, kde by stavba nebo činnost mohla snížit nebo změnit krajinný ráz. Pokud o takový zásah nejde, nevydává se rozhodnutí, ale svůj souhlas orgán ochrany přírody a krajiny jen písemně sdělí. Nadto žalovaný připomněl, že lokalita, kde byla stavba umístěna, není chráněnou krajinnou oblastí, ani se tu nenachází přírodní památka. Dotčení proto vůbec nepřichází v úvahu. Ke druhé námitce (opožděné zmocnění J. B.) žalovaný uvedl, že účastníci měli možnost až do doby vydání územního rozhodnutí nahlížet do spisu a ověřit si, zda šíře zmocnění odpovídá pověření. Není dále podstatné, zda byly do spisu založeny výpisy z katastru nemovitostí před ústním jednáním nebo po něm: výpisy z 25. 6. a 10. 9. 2001 byly k dispozici, a o majetkových poměrech nebylo třeba pochybovat. Také námitku porušení vyhlášky č. 132/1998 Sb. a § 39 stavebního zákona žalovaný odmítl s tím, že zvolený postup zákonu odpovídá. Práva osoby na řízení zúčastněné uplatnila společnost E. F. (v jejíž prospěch bylo naříkané rozhodnutí vydáno). Ve svém vyjádření k žalobě především odmítla tvrzené porušení § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny: stavba byla umístěna do „krajiny P. p.“, tedy do vysoce urbanizovaného prostředí města; zúčastněná osoba s rozsáhlou argumentací vycházející ze zákona o ochraně přírody a krajiny tvrdí, že užití tohoto ustanovení nemá místa, protože by se tím zpochybnilo ustanovení § 37 stavebního zákona; kromě toho by orgány ochrany přírody nepřípustně zasáhly do působnosti orgánů památkové péče. Žalobce ostatně ani nepřináší žádné argumenty pro to, aby zdůvodnil užití zákona o ochraně přírody a krajiny, a vychází z jeho aplikace jako dané bez potřebných věcných souvislostí. Povinnost vydat samostatné rozhodnutí nadto nevyplývá ani - z žalobcem dovolaného - § 126 stavebního zákona, který předpokládá mimo rozhodnutí také vydávání stanovisek, vyjádření, souhlasů či posudků. Žádný orgán ochrany přírody si vydání rozhodnutí nevyhradil, a to správně, protože pro to nebyly důvody. K dalším žalobním námitkám společnost uvedla, že vlastnické vztahy byly již v době konání ústního jednání řádně doloženy; také námitka ohledně druhu a barvy fasády u umísťované stavby nejenže vůbec nesouvisí s přírodními složkami krajiny, ale tyto náležitosti jsou součástí projektové dokumentace, která byla v textové i výkresové části předložené dokumentace popsána včetně grafického ztvárnění (vizualizace). Stavební úřad pak ve shodě s § 39 stavebního zákona ponechal rozhodnutí o některých otázk