6 Azs 184/2005 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 184/2005- 101 - text č. j. 6 Azs 184/2005 - 101 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: V. A., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 92/2003 - 53 ze dne 14. 1. 2005, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 59 Az 92/2003 - 53 ze dne 14. 1. 2005, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí č. j. OAM - 8124/VL - 20 - P16 - 2001 ze dne 17. 5. 2002 o zastavení řízení o udělení azylu podle § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Stěžovatel v kasační stížnosti namítá kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť krajský soud, který ve věci rozhodoval, nesprávně posoudil právní otázku splnění podmínek pro zastavení řízení o udělení azylu. Stěžovatel uvádí, že postupoval podle § 24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a zásilky obsahující předvolání k pohovoru na dny 22. 4. 2002 a 16. 5. 2002 doručoval žalobci na adresu jeho hlášeného pobytu v P., K. 16. Obě zásilky pošta žalobci doručila náhradním způsobem, a to uložením. Žalobce se tedy o konání pohovorů fakticky nedozvěděl a nedostavil se k nim. Stěžovatel má za to, že šlo o postup správný a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 30/2003 uvádí, že „... nelze v daném případě dovodit, že by bylo hodnověrně zjištěno, že místo pobytu žalobce nebylo známo, neboť ani žalobce nezpochybnil, že by se nezdržoval v místě, kde byl hlášen k pobytu, nelze proto pro doručování použít § 24 zákona o azylu, nýbrž § 24 odst. 2 správního řádu, neboť zákon o azylu pro tento případ speciální ustanovení nemá.“. Z tohoto důvodu navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci témuž soudu k dalšímu řízení. Žalobce své vyjádření k obsahu kasační stížnosti nepodal. Z obsahu správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud skutečnosti, které stěžovatel uvádí v kasační stížnosti, tj. že zásilky obsahující předvolání k pohovoru na dny 22. 4. 2002 a 16. 5. 2002 doručoval žalobci na adresu jeho hlášeného pobytu v P., K. 16, přitom obě zásilky pošta žalobci poté, co jej nezastihla, doručila uložením a marným uplynutím úložní doby. Žalobce se k pohovorům nedostavil. O tuto skutečnost stěžovatel opřel rozhodnutí o zastavení řízení. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou, k níž krajský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek o zrušení rozhodnutí stěžovatele o žádosti žalobce o udělení azylu krajský soud opřel o výklad, podle něhož § 24 odst. 2 zákona o azylu řeší případy náhradního doručení písemnosti, kdy je místo žadatelova pobytu známo, žadatel se tam zdržuje, ale nepodařilo se mu písemnost doručit. Naproti tomu právní úprava vyjádřená v § 24 odst. 3 zákona o azylu upravuje případy náhradního doručení písemností tehdy, pokud se žadatel v místě hlášeného pobytu dlouhodobě nezdržuje. Nebylo-li tedy žalobci předvolání k pohovoru doručeno, bylo povinností stěžovatele postupovat podle § 24 odst. 2 zákona o azylu, tj. uložit písemnost v přijímacím (pobytovém) středisku a oznámení o uložení této nedoručené písemnosti vyvěsit na úřední desce. Teprve pokud by si žalobce uvedenou zásilku nevyzvedl do 10 dnů od jejího uložení, považoval by se poslední den této lhůty za den jejího doručení, i když by se žalobce o uložení zásilky nedozvěděl. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 19. 1. 2005, stěžovatel jej napadl kasační stížností dne 31. 1. 2005. Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel (§ 102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel vytýká krajskému soudu nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky splnění podmínek pro zastavení řízení; jde o kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu kasační stížnosti a v mezích uplatněného kasačního důvodu (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Je-li namítána nezákonnost pro nesprávné posouzení právní otázky, jež byla pro rozhodnutí ve věci klíčovou, pak Nejvyšší správní soud předesílá, že nesprávným posouzením právní otázky, jež by přivodilo důvodnost kasační stížnosti, by mohl být omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přitom o mylnou aplikaci právní normy by šlo tehdy, pokud by soud na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právního předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo pokud by aplikoval správný právní předpis (správnou právní normu), ale dopustil by se nesprávnosti při výkladu. Jak již bylo v rekapitulaci kasační stížnosti uvedeno, stěžovatel implicite odmítá závěr krajského soudu o tom, že by použití ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu bylo vyloučeno komplexní speciální úpravou zákona o azylu, neboť odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 4 Azs 30/2003, z něhož podle stěžovatele vyplývá, že k doručení podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona o azylu je možné přistoupit pouze tehdy, jsou-li naplněny podmínky odstavce třetího téhož ustanovení (místo pobytu žadatele o azyl není známo a žadatel se prokazatelně nezdržuje v místě, kde byl hlášen k pobytu). Jakkoliv ani rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citované stěžovatelem neobsahuje explicitní vyjádření myšlenky možnosti subsidiárního použití ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu ve spojení s ustanovením § 24 zákona o azylu, přesto lze z kontextu celého rozhodnutí dovozovat, že z tohoto právního názoru Nejvyšší správní soud vycházel. Rozhodující šestý senát Nejvyššího správního soudu při předběžné poradě ve věci ovšem dospěl k závěru, že se hodlá v rozhodné otázce od tohoto názoru dosud Nejvyšším správním soudem (byť spíše implicite) zastávaného odchýlit. Rozhodnou otázku rozhodující šestý senát definuje tak, že jde o určení, zda bylo při doručování písemností žadateli o udělení azylu v době od 1. 2. 2002 do 13. 10. 2005 (tedy v době účinnosti zákona o azylu ve znění zákona č. 2/2002 Sb.) možné subsidiárně použít úpravu doručování obsaženou v ustanovení § 24 správního řádu, nebo zda ustanovení § 24 zákona o azylu ve znění účinném ve výše vymezeném období představovalo komplexní speciální úpravu doručování v azylovém řízení, která subsidiární použití správního řádu zcela vylučuje. Právní názor, že v případě doručování ve vymezené situaci se subsidiárně použije ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu, jak šestý senát zjistil, nebyl explicitně obsažen v žádném judikátu Nejvyššího správního soudu, nicméně implicite z něho vycházela převažující část dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu. Ve skutkově obdobných případech, jako je věc projednávaná, je možné odkázat především na rozsudek ze dne 5. 12. 2003, č. j. 4 Azs 30/2003 - 47, ze dne 6. 4. 2004, č. j. 2 Azs 90/2003 - 53, ze dne 16. 11. 2004, č. j. 4 Azs 278/2004 - 58 (www.nssoud.cz). Tato rozhodnutí potvrzují rozhodnutí jak žalovaného, tak krajských soudů, která vycházela z toho, že účastníkům řízení o udělení azylu, jejichž pobyt byl znám a kteří se v místě pobytu zdržovali, leč nebyli zastiženi, bylo doručováno náhradním způsobem podle ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu, a považují tento způsob doručování za zákonný. Rozhodující šestý senát ovšem dospěl k názoru opačnému. Proto věc v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 s. ř. s. usnesením ze dne 8. 6. 2006, č. j. 6 Azs 184/2005 - 82, postoupil rozšířenému senátu. Ten se ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2006, č. j. 6 Azs 184/2005 - 93, přiklonil k názoru šestého senátu a rozhodl, že „ustanovení § 24 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., představovalo speciální úpravu doručování písemností účastníku řízení, jež vylučovala použití § 24 správního řádu (č. 71/1967 Sb.).“ S tímto závazným právním názorem vrátil věc zpět k dalšímu projednání a rozhodnutí šestému senátu. Jádrem argumentace rozšířeného senátu, jakož i senátu šestého, je skutečnost, že při posouzení výše definované sporné právní otázky je třeba vycházet z obecných právně teoretických východisek