— Nejvyšší správní soud

7 A 100/2002- 75 - text 7 A 100/2002 - 1 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce T-M. C. R. a.s. (dříve R.M. a.s.), proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. O-113358 ze dne 14. 6. 2002, t a k t o : I. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. O 113358 ze dne 14. 6. 2002 a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. 73833/1997 ze dne 24. 5. 2001 s e z r u š u j í a věc s e v r a c í správnímu orgánu k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci na nákladech řízení částku 6800 Kč do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Pravomoc a působnost 1. Žalobou podanou dne 12. 8. 2002 k Vrchnímu soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí žalovaného č. j. 73833/1997 ze dne 24. 5. 2001. Citovaným rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví bylo ve věci námitek Ministerstva vnitra ČR (dále též „ministerstvo“ nebo „namítatel“) proti přihlášce ochranné známky žalobce rozhodnuto tak, že přihláška ochranné známky žalobce „P. +“ zn. sp. O-113 358 se částečně zamítá. 2. Po účinnosti zákona č. 150/2002, soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) Vrchní soud v Praze věc s odkazem na § 132 s. ř. s. postoupil Nejvyššímu správnímu soudu k převzetí a dokončení řízení. 3. Nejvyšší správní soud svým usnesením č. j. 7 A 100/2002 – 28 ze dne 29. 10. 2003 žalobu proti napadenému správnímu rozhodnutí odmítl s poukazem na § 46 odst. 2 s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že správní orgán rozhodl v mezích zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, a taková žaloba je podle § 68 písm. b) s. ř. s. nepřípustná. V uvedeném usnesení Nejvyšší správní soud odkázal žalobce na uplatnění jeho práv v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 4. Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, č. j. Konf 59/2005-12 ze dne 27. 9. 2005 bylo v negativním kompetenčním sporu rozhodnuto tak, že příslušným vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví sp. zn. O 113358 ze dne 14. 6. 2002, ve věci námitek proti přihlášce ochranné známky žalobce „P. +“ do rejstříku ochranných známek, je soud ve správním soudnictví; stejným usnesením bylo usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 100/2002 – 28 ze dne 29. 10. 2003 zrušeno. 5. V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle § 132 s. ř. s. z Vrchního soudu v Praze. Ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy Nejvyšší správní soud. Podle § 130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté o. s. ř. účinného přede dnem účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. 6. Dne 1. května 2003, tedy v průběhu řízení o žalobě, byla do obchodního rejstříku zapsána změna obchodní firmy žalobce, a to z původní firmy R.M. a.s. na novou firmu T-M. C. R. a.s. II. Skutkový stav věci Řízení o námitkách Ministerstva vnitra ČR proti přihlášce ochranné známky „P. +“ podané žalobcem 7. Žalobce v období od 15. 7. 1996 do 26. 3. 1997 podal přihlášky k sedmi ochranným známkám obsahujícím slovo P., resp. slovo P. Dne 25. 7. 1996 podal přihlášku k ochranné známce „P. +“ (dále jen „přihlášené označení“). Proti zápisu této ochranné známky vzneslo dne 14. 10. 1997 ministerstvo v souladu s § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách“) námitky, neboť podle jeho přesvědčení je uvedená známka zaměnitelná s její ochrannou známkou s dřívějším datem přednosti a přihlášené označení žalobce by mohlo vyvolat u spotřebitelů dojem, že výrobky jím označované pocházejí od ministerstva. 8. O námitkách proti zápisu přihlášeného označení do rejstříku ochranných známek bylo Úřadem průmyslového vlastnictví rozhodnuto rozhodnutím č. j. 73833/1997 ze dne 24. 5. 2001 tak, že přihláška ochranné známky „P. +“ zn. sp. O-113 358 se částečně zamítá a seznam výrobků a služeb se omezuje o „aparáty pro záznam, převod, reprodukci zvuku nebo obrazu“ ve třídě 9 a „spoje (komunikace), provoz veřejné mobilní telekomunikační sítě“ ve třídě 38. Pro služby ve třídě 37 mezinárodního třídění výrobků a služeb zůstává přihlášený seznam nezměněn. Správní orgán dospěl k závěru, že přihlášené označení „P. +“ a namítaná slovní ochranná známka „P.“ jsou zcela jednoznačně zaměnitelné ze všech tří hledisek vnímání spotřebitelem, tj. jak z hlediska vizuálního, fonetického, tak i významového. Dále správní orgán uzavřel, že označení žalobce je přihlášeno pro výrobky obdobné těm, které má zapsány namítatel a že obě skupiny služeb, uvedené přihlašovatelem, lze zařadit pod radiokomunikační systém, rovněž zapsaný pro namítatele. Co se týče prodejních míst, kde se výrobky obou subjektů nabízejí, může i nemusí se jednat o místa totožná, to ovšem nic nemění na skutečnosti, že by u veřejnosti mohlo docházet k záměně producentů, neboť jejich výrobky a služby jsou, jak bylo zjištěno, velmi podobné. 9. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 27. 6. 2001 rozklad, doplněný dne 10. 12. 2001. Zde předně zpochybňuje oprávnění Ministerstva vnitra podnikat a následně přihlašovat ochranné známky, resp. vstupovat do řízení zahájeného u Úřadu průmyslového vlastnictví. Žalobce má za to, že v zákoně o ochranných známkách jsou pojmy podnikatel a podnikání používány ve stejném smyslu, v jakém jsou užity zákonodárcem v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“). Ministerstvo tak zjevně oprávnění k podnikání nemá, podnikatelem není, a není tudíž ani oprávněno poskytovat v oboru radiokomunikačních systémů a radiostanic komerční služby spotřebitelům. Činit tak nemůže a ani nesmí, neboť by tím ohrozilo podstatu Integrovaného záchranného systému (IZS), pro který je radiokomunikační systém určen a v důsledku toho i bezpečnost České republiky. Z uvedeného pak vyplývá, že zápisem přihlášené ochranné známky nemůže dojít k zásahu do zákonem chráněných starších práv namítatele, jakož ani k záměně jeho služeb se službami žalobce. Dále žalobce v rozkladu namítl nepřípustnost formy, kterou bylo v daném případě správním orgánem rozhodnuto. Dle názoru žalobce bylo totiž možné pouze buď námitky podle § 11 odst. 2 zákona o ochranných známkách zamítnout, nebo podle § 11 odst. 3 cit. zák. zamítnout přihlášku. Částečné zamítnutí přihlášky dle jeho názoru možné není. Podle žalobce jsou námitky ministerstva nesrozumitelné, zmatečné a nezpůsobilé k tomu, aby na jejich základě bylo vůbec žalovaným rozhodováno. Žalovaný jako správní orgán nakonec nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci v tom ohledu, zda zápisem přihlášeného označení nedojde k zásahu do zákonem chráněných práv třetích osob a pro své rozhodnutí si neopatřil potřebné podklady. Doplněním podaného rozkladu pak žalobce zpochybnil oprávnění zástupce ministerstva jednat v řízení před správním orgánem pro nedostatek plné moci, resp. jeho právní subjektivity. 10. O rozkladu rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví žalobou napadeným rozhodnutím tak, že rozklad zamítl a napadené prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví dospěl k závěru, že námitky ministerstva byly podány včas, oprávněným subjektem a neobsahovaly přitom takové vady, aby na jejich základě nebylo možné ve věci rozhodnout. Namítatel byl osobou oprávněnou k podání námitek podle ust. § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. Pojem podnikatel ve smyslu známkového práva je s ohledem na záměr zákonodárce třeba vykládat šířeji, než jak je definován v obchodním zákoníku. V obchodním styku totiž své výrobky a služby umísťují na trh i jiné subjekty než podnikatelé a byť tuto činnost neprovádějí za účelem dosažení zisku, je vhodné, aby tyto jejich výrobky a služby byly od výrobků a služeb jiných subjektů na trhu odlišeny ochrannou známkou. Rovněž pojem předmět podnikání je proto nutno vykládat extenzivně a zohlednit tak zvláštní postavení namítatele. K námitce nedostatků plné moci zástupce ministerstva žalovaný uvedl, že během řízení o rozkladu byla předložena plná moc, ve které ministr vnitra zmocňuje Ing. D. K., aby jménem ČR-Ministerstva vnitra činil veškeré úkony v řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví týkajícím se slovní ochranné známky č. 206733 „P.S“. Touto plnou mocí podepsanou dne 7. 12. 2001 se ruší plná moc udělená dne 21. 8. 1996, přičemž veškeré úkony učiněné na základě rušené plné moci jsou i nadále považovány za úkony učiněné jménem ČR-Ministerstva vnitra. Žalovaný dospěl dále k závěru, že