— Nejvyšší správní soud

7 A 18/2002- 54 - text 7 A 18/2002 - 58 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172/I., proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2001 sp. zn. O-64883, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 11. 2. 2002 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „žalovaný“) ze dne 30. 11. 2001 sp. zn. 0-64883, kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne 26. 6. 2001 o zamítnutí návrhu žalobce na výmaz kombinované ochranné známky „r.“ V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle § 25 odst. 4 zákona č. 137/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“) Úřad vymaže z rejstříku ochrannou známku, jestliže v řízení zahájeném na návrh třetí osoby zjistí, že ochranná známka v důsledku činnosti či nečinnosti svého majitele ztratila svou rozlišovací způsobilost, protože se stala v obchodním styku označením obvyklým pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána. Výmaz pro ztrátu rozlišovací způsobilosti může být proveden jen v případě, kdy obchodní kruhy, spotřebitelé a veřejnost začali užívat označení jako druhový název pro výrobek nebo službu, které původně označovala. V daném případě zápisem čtyř licenčních smluv do rejstříku ochranných známek nemohlo na trhu dojít k situaci, že by spotřebitel přestal mít přehled o tom, kdo služby z oblasti rekreace pod označením „r.“ produkuje. K tvrzení žalobce, že ke zdruhovění ochranné známky mohlo dojít také jejím nevhodným užíváním třetími osobami, neboť slovo „r.“ je uváděno na prospektech velkého počtu cestovních kanceláří, např. cestovní kanceláře D. R. a že je obsaženo v názvech dalších společností, což žalobce doložil katalogy s názvy „LÉTO 2000“ a „ZIMA 2000/2001“ a výpisy z obchodního rejstříku 16 společností, součástí jejichž obchodního jména je slovo „r.“, žalovaný uvedl, že tyto materiály mají na vnější straně titulního listu vyobrazenou kombinovanou ochrannou známku ve znění „r.“, jejímž majitelem je v současné době společnost N.-D., a. s., přičemž u vyobrazení je užito označení ® pro registrovanou ochrannou známku. Z informací obsažených v katalozích je pak seznatelné, že pro běžného spotřebitele představují katalogy cestovní kanceláře R., tedy majitele napadené ochranné známky, resp. jejího právního předchůdce společnosti D. c. k. R., spol. s r.o. Majitel napadené ochranné známky navíc podle svého vyjádření uzavřel v roce 1999 smlouvy o budoucí licenční smlouvě s tím, že licenční smlouvy budou uzavřeny až se společnost N.  D., a. s. stane majitelem napadené ochranné známky. Se společnostmi D. R. P1, spol. s r. o., D. R. L., s. r. o., D. R. P2, s. r. o. a C. T. S., s. r. o. majitel napadené ochranné známky uzavřel licenční smlouvy již v červnu a červenci roku 2000 a s ostatními se tak má stát v nejbližší době. Proti společnostem neoprávněně užívajícím označení „r.“ majitel ochranné známky podnikl příslušné právní kroky. Z toho vyplývá, že sice byla užívána shodná nebo zaměnitelná označení s napadenou ochrannou známkou jinými subjekty produkujícími služby v oblasti cestovního ruchu, ale její majitel toto užívání nestrpěl. K poukazu žalobce, že k žádosti o zápis licenčních smluv do rejstříku ochranných známek došlo až po podání návrhu na výmaz ochranné známky, žalovaný uvedl, že společnost N. - D., a. s., jež je majitelem napadené ochranné známky s účinností od 25. 4. 2000, uplatnila opatření k zamezení užívání ochranné známky jinými subjekty v cestovním ruchu. Aby napadená kombinovaná ochranná známka „r.“ v podobě zapsané v rejstříku ochranných známek byla druhovým označením pro služby v oblasti cestovního ruchu, muselo by být toto označení zejména spotřebitelskou veřejností užíváno zcela běžně pro označování služeb poskytovaných jakoukoliv cestovní kanceláří. Běžný spotřebitel by pak pro používání služeb jakékoliv cestovní kanceláře užíval název „r.“ ve významu „cestovka“ nebo „cestovní kancelář“, přičemž by měl na mysli obecně jakoukoliv jinou cestovní kancelář než kterou provozuje majitel napadené ochranné známky. Žalobce nepředložil žádný důkaz skutečně potvrzující názor o takovém zdruhovění kombinované ochranné známky „r.“. Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný pochybil při aplikaci § 25 odst. 4 zákona o ochranných známkách. Žalobce ve správním řízení tvrdil, že pojem „r.“ je běžně používán pro označení organizované rekreace – služby poskytované především cestovními kancelářemi. Průměrný spotřebitel pak nemusí vnímat znění zapsané dosud jako ochranná známka pouze v totožné podobě, nýbrž i v kontextu jiných výrazů či jako součást slovních složenin. Žalobce je přesvědčen, že předložil důkazy – katalogy cestovních kanceláří a výpisy z obchodního rejstříku, a ačkoliv tyto dokumenty prokazují, že se sporné označení neváže pouze k majiteli ochranné známky, nýbrž k celé řadě dalších subjektů, vyvodily z toho správní orgány závěr zcela opačný. Správní orgány se podle žalobce nezabývaly ani tím, že ochranná známka ztratila rozlišovací způsobilost ještě před tím, než ji její nynější majitel získal smlouvou o převodu ochranné známky ze dne 2. 11. 1999, čímž byly porušeny § 32 odst. 2, § 34 odst. 1 a § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť z napadeného rozhodnutí není patrné, zda správní orgán tuto skutečnost vzal či nevzal za prokázanou a jakými úvahami se přitom řídil. Podle žalobce jde přitom o údaj podstatný, neboť pak by již neměly důkazní hodnotu listiny předkládané majitelem ochranné známky, protože by byly činěny za situace, kdy ochranná známka rozlišovací způsobilost neměla. Žalobce dále namítal, že správní orgán nesprávně hodnotil povahu licenčních smluv a jejich posouzení z hlediska činnosti či nečinnosti majitele ochranné známky. Licenční smlouva je nepochybně uzavřena již dnem podpisu listiny smluvními stranami, práva z této smlouvy však vznikají až dnem zápisu smlouvy do rejstříku, o což je povinen požádat majitel (§ 18 odst. 3 zákona o ochranných známkách). Z licenční smlouvy nepředložené úřadu k registraci nevznikne podle žalobce právo ochrannou známku užívat a nelze tím vyloučit zdruhovění ochranné známky ve smyslu § 25 odst. 4 zákona o ochranných známkách. Tím se vyloučí i možnost uzavírání antidatovaných smluv a zjednoduší se důkazní situace pro správní orgán. Požádal-li tedy majitel ochranné známky o zápis licence do rejstříku až po podání námitek, nesplnil v souvislosti s licenční smlouvou podmínky § 18 odst. 3 zákona o ochranných známkách, a proto jeho aktivitě nelze přiznat právní relevanci. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že správní řízení o výmazu proběhlo z procesního hlediska naprosto v souladu se zákonem a Úřad hodnotil předložené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to v rámci zákonem povoleného správního uvážení. Jednou přiznané právo k ochranné známce lze vymazat pouze za předpokladu, že majitel známky vlastním jednáním zavdal příčinu ke zdruhovění známky a pokud k tomuto zdruhovění následně skutečně došlo. Ani jeden z těchto předpokladů nebyl v řízení prokázán. Žalobce se snaží účelově zaměnit slovo „r.“ slovem „rekreace.“, což je nutno odmítnout, a to i z toho důvodu, že ochranná známka „r.“ je známkou kombinovanou, nikoli pouze slovní. Nelze v žádném případě tvrdit, že slovo r. je obecným druhovým označením pro rekreační služby či jejich poskytování. Ze sémantického hlediska totiž „r.“ neexistuje, resp. nemá žádný význam, pouze foneticky či vizuálně připomíná slovo rekreace. Tvrzení žalobce v tom smyslu, že spotřebitel ztrácí v důsledku licenčních smluv souvislost mezi majitelem známky a známkou samotnou, je nutno rovněž odmítnout, neboť udělení licence je výsostným právem majitele známky a vůbec se zdruhověním známky nesouvisí. Nelze tvrdit, že udělením svolení užívat známku více subjektům došlo ke zdruhovění známky. K argumentům žaloby týkajících se licenčních smluv a užívání známky dalšími subjekty, žalovaný uvedl, že majitel známky s těmito subjekty buď již licence uzavřel, popř. budou v blízké době uzavřeny, popř. podal oznámení o podezření ze spáchání trestných činů. Nelze tedy tvrdit, že by majitel známky měl v úmyslu strpět protiprávní stav, naopak podnikl veškerá opatření, která lze spravedlivě požadovat, k obraně svých práv. Žalobce nemá žalobní legitimaci ve smyslu ustanovení § 65