2 Afs 105/2006 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 105/2006- 90 - text č. j. 2 Afs 105/2006 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce R. K,, zastoupeného JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 11, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, č. j. 8 Ca 207/2005 - 42, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, č. j. 8 Ca 207/2005 - 42, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2005, č. j. 1324/05-21. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 744, č. j. 10418/04, vydanému dne 19. 10. 2004 Celním úřadem Kolín, kterým podle § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále též daňový řád) a § 238 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění zákona č. 1/2002 Sb., § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních ve znění zákona č. 255/2002 Sb. a § 43 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, dodatečně vyměřil spotřební daň a daň z přidané hodnoty v celkové výši 8 696 160 Kč. Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Namítá, že v napadeném rozsudku je uvedeno č. JCD 41704033-00904-5 ze dne 31. 7. 2003. Takové číslo JCD není stěžovateli známo a ani není uváděno v rozhodnutí celních orgánů. Upozorňuje, že se městský soud nevypořádal s jeho námitkou, že při nezměněných právních předpisech došlo ke změně názorů celních orgánů na sazební zařazení dováženého zboží. Žalovaný poukázal na to, že došlo v průběhu let ke změně definice suroviny, nepřinesl však žádný důkaz o změně předmětné definice. Soud se s tímto konstatováním spokojil a odkázal na posuzování každého dovozního případu samostatně. Stěžovatel, který dlouhodobě dovážel totožné zboží se souhlasem celních orgánů s jeho sazebním zařazením, tak byl bez předchozího upozornění celních orgánů vystaven jejich postihu; a to i přesto, že celní orgány předmětné zboží propustily do volného oběhu. Otázkou právní jistoty účastníků právních vztahů se Městský soud v Praze vůbec nezabýval. Dále stěžovatel poukazuje na to, že se městský soud v napadeném rozsudku omezil na citaci příslušných ustanovení celního zákona a nevypořádal se se stěžovatelovou námitkou, že analýzu odebraných vzorků prováděla laboratoř, která k tomu neměla potřebnou akreditaci. Stěžovatel také předložil znalecký posudek Ing. J. a současně ho navrhl jako svědka k vysvětlení jeho tvrzení. Nešlo o dokazování nových skutečností ani o nová důkazní tvrzení, jak je uvedeno v napadeném rozsudku, ale pouze o upřesnění a rozvedení námitek, které byly v základních rysech formulovány v žalobě, aniž by tím došlo k jejímu rozšíření. Soud však tento návrh nepřipustil. Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem soudu, že se vzorkování provádí podle příslušných ČSN. V době odběru a zpracování předmětných vzorků toto upravovala vyhláška Ministerstva zemědělství č. 339/2001, která v oddílu 1, § 1 odst. 2 odkazuje na normu ČSN. V rozhodné době jediná technická norma, která odběr vzorků tabákové suroviny upravovala, byla ČSN ISO 4874, kde je uvedena jako typická hmotnost jednotlivého vzorku 1500g jako minimum (tuto normu stěžovatel ve fotokopii předložil). Odebrané množství 35 g nedovoluje provést analytické rozbory a zkoušky uvedené v předmětném stanovisku celně technické laboratoře ani v jednom provedení, natož v souladu se správnou laboratorní praxí v paralelních staveních navíc v laboratořích od sebe značně vzdálených. Pro ilustraci poukazuje na to, že minimální navážka vzorku pro sítovou analýzu je 25 g a vzorku pro stanovení vlhkosti je v normě ČSN ISO 6488 pro předmětný materiál 50 g, dále odkázal na odborné stanovisko Ing. J. č. 7/2005 ze dne 31.10. 2005, které ve fotokopii předložil. Odběr a adjustace vzorků prokázala neproškolenost osoby, která odběr prováděla. Tuto vadu nelze zhojit tvrzením, že při proclení a odběru vzorku byl přítomen celní deklarant a tento podepsal příslušný evidenční list. Žalovaný totiž nikdy neprokázal, že součástí poučení při odběru těchto vzorků byla specifikace použitých metod vzorkování nebo následných analýz. Jako podpůrný podklad pro své rozhodnutí vzal městský soud důkaz, který neměly celní orgány v době rozhodnutí k dispozici (tj. odpověď na dožádání Generálního ředitelství cel ze dne 19. 10. 2004 vypracovanou řeckými celními orgány a doručenou dne 22. 4. 2005). Tento doklad nebyl součástí spisového materiálu, který sloužil jako podklad pro vydání rozhodnutí a žalobce se k němu nemohl vyjádřit. Navíc nebyl úředně přeložen, šlo pouze o pracovní překlad celní správy‚ který bez znalosti problematiky zpracování a výroby tabákových výrobků mohl být i úředním tlumočníkem nesprávně přeložen a mohlo dojít k rozporu. K tomu také dle stěžovatele došlo, neboť ve spisu chybí autorizovaný překlad stanoviska dodavatele od žalovaného, který si celní správa vyžádala; ve spisu uloženém na Celním ředitelství Praha se nachází neautorizovaný, nepodepsaný překlad textu. Při vytváření jednoho ze stěžejních důkazů ze strany žalovaného, tedy stanoviska č. j. 4802/04-23 bylo úplně vypuštěno konstatování dodavatele, že dodané zboží není považováno za odpad. Stejně tak neodborně byl užit popis vzniku zboží uvedený v předloženém stanovisku dodavatele. Proti těmto formulacím stěžovatel v průběhu šetření protestoval, což je obsaženo v záznamu č. j. 6662/04 z 5. 7. 2004. Městský soud pak nesprávně uvádí, že tento technologický postup ani jeho rozbor stěžovatel nenapadl. Stěžovatel dále upozorňuje, že ze stanoviska Ministerstva financí Řecka ze dne 22. 4. 2005 nevyplývá, že Greek Virginia Tobacco, Virginia Scraps dovezený stěžovatelem je odpadem. Uvedený výraz „Scrap“ souvisí s jiným druhem zboží tak, jak je uvedeno v mezinárodní normě ISO 10185, která v kapitole A. 1. 21. 10. zmiňuje výraz „Scrap“. Tato část normy je věnována jinému druhu zboží — orientálnímu tabáku. Naopak v kapitole A. 1. 1. uvádí výraz LEAF TOBACCO jako listový tabák bez jakékoliv souvislosti s odpadem. Že předmětné dovážené zboží bylo listovým tabákem, osvědčuje i sdělení dodavatele. Dále stěžovatel namítá, že odkaz na § 86 celního zákona je nepřípadný, neboť k odběru došlo podle § 115 citovaného zákona. Rovněž za irelevantní považuje tvrzení obsažené v rozsudku, že na tabákový odpad je podle celního sazebníku uvalena spotřební daň, protože spotřební daní byly v inkriminovaném období zatíženy vybrané výrobky z titulu zákona č. 587/1992 Sb. Sazební zařazení je rozporováno pouze na základě analýzy provedené celně technickou laboratoří, a to v době, kdy předmětné zboží mělo již český status. Podle stěžovatele nejsou stanoviska těchto laboratoří schopny nést důkazní břemeno, které by dostatečně osvědčilo, že stěžovatel sazební zařazení deklaroval nesprávně. Stanovisko k sazebnímu zařazení zboží vydané celním ředitelstvím, na základě deklarovaného výsledku analýzy provedené celně technickou laboratoří pak podle stěžovatele nemá oporu v celním zákoně ani v daňovém řádu a není důkazním prostředkem (stejně jako posudek celně technické laboratoře). Stěžovatel dále vyslovuje názor, že propuštěním zboží do volného oběhu toto změnilo svůj status ze zahraničního na české [§ 2 písm. e) bod. 2, § 47 odst. 2 celního zákona] a tím se také ocitlo mimo možnost uplatnění institutů celního dohledu a celního řízení. Rovněž nesouhlasí s postupem celního úřadu, který v rozporu s § 117 celního zákona, neuvedl na zadní stranu dílu 6 příslušných celních prohlášení čísla kartonů, jejichž obsah byl kontrolován a ze kterých byly vzorky odebrány. Stěžovatel považuje postup celních orgánů při propuštění dovezeného zboží do navrženého režimu za rozporný s §118 a 118a celního zákona. Celní úřad zboží propustil do volného oběhu ještě předtím, než mohl uplatnit výsledek ověření z odběru vzorku (ten totiž v okamžiku propuštění ještě neznal). Stěžovatel má za to, že se celní úřad důvodně domníval, že podle výsledků provedené kontroly by mohla být výše celního dluhu vyšší než stanovená v celním prohlášení (jinak by totiž ani žádné vzorky neodebíral) a měl tak postupovat podle § 118a celního zákona a nikoli zboží propustit do navrženého režimu. Pokud zboží propustil, rozhodl tím v souladu s § 11 odst. 1 písm. a) a § 120 odst. 1 celního zákona o přidělení celně schváleného určení tomuto zboží a osvědčil, že byly splněny podmínky pro navržený režim. Tím je třeba r