2 As 6/2007 — Nejvyšší správní soud

2 As 6/2007- 93 - text č. j. 2 As 6/2007 - 93 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce O. Č., zastoupeného JUDr. Přemyslem Krausem, advokátem se sídlem Revoluční 1, Praha 1, proti žalovanému Ministrovi vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2006, č. j. 2 Ca 4/2006 - 60, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2006, č. j. 2 Ca 4/2006 - 60, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se Ministerstvo vnitra jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno „rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 8. 2005, č. 206/2005“ a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutím citovaného data a čísla ministr vnitra podle § 136 odst. 1 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, zrušil rozhodnutí ředitele Policie České republiky, okresního ředitelství Praha-západ ve věcech kázeňských ze dne 25. 10. 2004, č. 416/2004, a ve věci rozhodl tak, že podle § 32 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, kterého se dopustil porušením § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. tím, že 22. 1. 2004 způsobil jako řidič střet služebního automobilu ŠKODA Octavia s automobilem ŠKODA Forman 135. Zároveň bylo rozhodnuto, že se podle § 39 odst. 1 písm. h) zákona č. 186/1992 Sb. a § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích řízení zastavuje. Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Poukazuje na to, že městský soud nebral v úvahu, že zvláštním předpisem, kterým je třeba se v dané věci řídit, je zákon č. 186/1992 Sb., a nikoli zákon o přestupcích. Úkolem ředitele okresního ředitelství PČR Praha-západ bylo rozhodnout o tom, zda se žalobce dopustil kázeňského přestupku podle § 32 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Ministr vnitra v dané věci zjistil, že je rozhodnutí ředitele v rozporu s právními předpisy a podle § 136 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb. byl oprávněn toto rozhodnutí zrušit a rozhodnout ve věci samé. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by vydání rozhodnutí ve věci samé mohla zabránit jednoroční prekluzivní lhůta podle zákona o přestupcích. Domnívá se totiž, že zmíněné ustanovení zákona č. 182/1992 Sb. je vůči zákonu o přestupcích speciálním. Poukazuje na § 39 zákona č. 182/1992 Sb., který na použití zákona o přestupcích odkazuje pouze v tam vymezených případech a aplikaci jiných ustanovení nepřipouští. Má tak za to, že o žalobcově věci byl ministr oprávněn věcně rozhodnout až do 22. 1. 2007, nicméně uložit kázeňský trest mu však již nemůže (§ 36 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.). Rovněž upozornil na to, že městský soud zrušil toliko rozhodnutí „Ministerstva (ministra) vnitra“ č. 206/2005, zatímco rozhodnutí ministra č. 3/2006 o žalobcově rozkladu proti tomuto rozhodnutí ponechal v platnosti. Vzhledem ke všemu uvedenému požaduje stěžovatel zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a naopak má za to, že právní názor vyslovený v rozsudku městského soudu je správný. Poukazuje také na vnitřní rozpor v rozhodnutí ministra, který spatřuje v tom, že věcně rozhodl, avšak řízení zastavil. Důvodnost kasační stížnosti posuzuje Nejvyšší správní soud zásadně v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.); v daném případě však zdejší soud shledal rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelným a k této vadě je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Ze soudního spisu k tomu vyplynulo, že žalobce byl dne 22. 1. 2004 v Praze 5, na křižovatce ulic Jeremiášova a Radlická účastníkem dopravní nehody. Dne 12. 3. 2004 byla Policií České republiky, Správy hl. m. Prahy, Dopravního inspektorátu Praha 4 tato věc odložena dle § 58 odst. 3 písm. b) zákona o přestupcích, neboť se nepodařilo určit viníka nehody. Na základě dopisu adresovaného druhým účastníkem dopravní nehody ministru vnitra byla tato nehoda opětovně prošetřena a žalobci bylo sděleno podezření ze spáchání kázeňského přestupku podle § 32 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Po provedeném řízení pak bylo rozhodnutím ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 25. 10. 2004, č. 416/2004, řízení ve věci přestupku, kterého se měl žalobce dopustit zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Na základě doporučení senátu poradní komise ministra vnitra ze dne 17. 10. 2005 přezkoumal ministr vnitra rozhodnutí ředitele PČR, okresního ředitelství Praha-západ ze dne 25. 10. 2004, č. 416/2004, a ve věci rozhodl tak, že podle § 32 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se dopustil porušením § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. tím, že 22. 1. 2004 způsobil jako řidič střet služebního automobilu ŠKODA Octavia s automobilem ŠKODA Forman 135. Zároveň rozhodl, že se podle § 39 odst. 1 písm. h) zákona č. 186/1992 Sb. a § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích řízení zastavuje. Proti tomu podal žalobce rozklad, který byl rozhodnutím ministra vnitra ze dne 11. 1. 2006, č. 3/2006 zamítnut. Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 11. 1. 2006, č. 3/2006, jakož i jeho rozhodnutí ze dne 25. 8. 2005, č. 206/2005. V žalobě také jako žalovaného označil ministra vnitra. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zrušil „rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 8. 2005, č. 206/2005“ a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako žalovaného v záhlaví označil Ministerstvo vnitra, které také v soudním řízení jako žalovaný vystupovalo (vyjádření ze dne 28. 3. 2006, 19. 4. 2006 podepsala ředitelka odboru právního). V odůvodnění pak městský soud mj. uvedl: „Pokud tedy žalovaný jednak tvrdí, že uplynutím jednoho roku, tj. 22. 1. 2005 odpovědnost žalobce za přestupek nezanikla, neboť o tomto ust. § 36 odst. 2 zák. č. 186/92 nehovoří a zároveň zastavuje řízení vedené proti žalobci ve věci přestupku dle ust. § 76 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/90 Sb. z důvodu zaniklé odpovědnosti za přestupek, je výrok správního orgánu vnitřně rozporný, nepřezkoumatelný a proto soud rozhodl dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak, jak je obsaženo ve výrokové části tohoto rozsudku a zrušil rozhodnutí jak prvoinstančního správního orgánu tak orgánu rozhodujícího o rozkladu žalobce pro jejich nepřezkoumatelnost“. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že Městský soud v Praze v dané věci považoval za žalovaného Ministerstvo vnitra. S tímto závěrem však nelze souhlasit. Osobu žalovaného v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu kogentně určuje zákon (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č.j. 5 Afs 16/2003 - 56, uveřejněno ve Sb. NSS pod č. 534/2005). Konkrétně se jedná o § 69 s. ř. s., podle něhož je „žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla“. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že ve věcech služebního poměru, mezi něž patří i právě rozhodovaná věc, nebyla judikatura správních soudů dlouho jednotná v tom, zda je žalovaným příslušný služební funkcionář či správní orgán, jehož je tento funkcionář příslušníkem. Judikatura se však ustálila po rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 34/2005 - 61, publikováno ve Sb. NSS pod č. 1014/2007, kde bylo jednoznačně uvedeno, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věcech služebního poměru podle zákona č. 186/1992 Sb. je žalovaným správním orgánem služební funkcionář, který ve věci rozhodl v posledním stupni. V daném případě není pochyb o tom, že šlo o věc služebního poměru, o níž v posledním stupni rozhodl ministr vnitra, který je také v dané věci žalovaným. Ministr vnitra je tak ve věcech služebního poměru správním orgánem – nerozhoduje samozřejmě jako fyzická osoba sama o sobě, nýbrž jako fyzická osoba vykonávající ve struktuře vojensky organizovaného sboru zákonem resp. na základě zákona svěřené rozhodovací pravomoci ve věcech služebního poměru. Městský soud tedy pochybil, pokud jako žalovaného označil v rozsudku Ministerstvo vnitra a nikoli ministra. Tato skutečnost ale nemohla být sama o osobě důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí, právě s o