2 As 88/2006 — Nejvyšší správní soud

2 As 88/2006- 56 - text č. j. 2 As 88/2006 - 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: JUDr. J. P., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 00 Praha 7, adresa pro doručování: pošt. schr. 21/P, 170 34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, č. j. 12 Ca 151/2005 - 29, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2005, č. j. OSZ-19-118/VO-Že-2005, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 22. 8. 2005, č. j. OSZ-57037-17/VD-Ku-2005, vydanému ve věci zániku nároku na příspěvek za službu (správní orgán první instance rozhodl, že příspěvek za službu činící 9569 Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2005 do 9. 9. 2005 ve výši 2871 Kč obdrží stěžovatel v září 2005. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že od 10. 9. 2005, tj. ode dne vzniku nároku stěžovatele na starobní důchod, stěžovateli příspěvek za službu nenáleží). Ve své kasační stížnosti stěžovatel namítá, že v průběhu odvolacího řízení před žalovaným skutečně požádal žádostí ze dne 7. 9. 2005 o přiznání starobního důchodu, tedy změnil svoji původní volbu učiněnou dne 11. 7. 2005, v níž se na základě zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon o služebním poměru“) rozhodl pro výplatu příspěvku za službu. Z toho, že stěžovatel změnil svoji volbu, ovšem žalovaný podle stěžovatele při rozhodování o odvolání vůbec nevycházel. Stěžovatel má navíc za sporné, jak jeho úkon ze dne 7. 9. 2005 (pozn. Nejvyššího správního soudu: stěžovatel v kasační stížnosti hovoří o „úkonu (…) ze dne 11. 7. 2005“, nicméně z kontextu je zřejmé, že míní žádost o starobní důchod ze dne 7. 9. 2005) vůbec hodnotit, neboť v něm výslovně neodvolává svoji původní volbu, i když toto odvolání lze dovodit z obsahu samotné listiny (jde o opak původní volby). Stěžovatel se v této souvislosti dovolává analogie s institutem výpovědi zaměstnance z pracovního poměru. Podle § 44 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce z roku 1965“; s účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce; dále jen „zákoník práce z roku 2006“) totiž platí, že výpověď může být odvolána pouze se souhlasem druhého účastníka. Stěžovatel tedy má za to, že jeho úkonu ze dne 7. 9. 2005 nelze přikládat jakýkoliv význam, neboť absentuje souhlas správního orgánu s takto provedenou změnou volby. Tento souhlas pak podle stěžovatele nelze dovodit ani z obsahu správní žalobou napadeného rozhodnutí, neboť to bylo vedeno zcela odlišnými důvody. Stěžovatel dále konstatuje, že na danou věc lze nahlížet i z pohledu sociální situace, do které by se dostal, kdyby trval na svém přesvědčení o právu na výplatu příspěvku za službu a o starobní důchod nepožádal. V takovém případě by neměl nárok ani na jeden příjem a dostal by se do tíživé sociální situace. Podle jeho názoru se mu tedy nelze divit, že byť nebylo ještě prvoinstanční rozhodnutí správního orgánu pravomocné a vykonatelné, volil tzv. menší zlo, aby si zajistil alespoň nějaký příjem finančních prostředků. Stěžovatel tedy uzavírá, že úkon, který podle názoru městského soudu zapříčinil nedůvodnost jeho žaloby, učinil pod tlakem vyvolaným nezákonným postupem správního orgánu prvního stupně, aby se nedostal do tíživé sociální situace. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. II. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval právní názor vyjádřený v kasační stížností napadeném rozsudku a odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, v níž byla otázka vztahu příspěvku za službu a starobního důchodu již vyřešena (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 - 115). Dále konstatoval, že služební poměr policisty vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře a výrazně se tedy odlišuje od pracovního poměru, který je typickým poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. V souvislosti s odvolacím řízením podle zákona o služebním poměru nelze podle žalovaného aplikovat zákoník práce z roku 1965. Služební funkcionář není povinen vyjádřit souhlas se změnou volby oprávněného. Žalovaný dále uvedl, že volba oprávněného podle § 118 odst. 2 zákona o služebním poměru nijak nesouvisí se sociální situací stěžovatele. Jestliže stěžovatel zvolil starobní důchod, nemůže být k jeho sociální situaci přihlíženo. Vzhledem k těmto skutečnostem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako zcela nedůvodnou zamítl. III. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Spornou právní otázkou k posouzení Nejvyšším správním soudem je, zda skutečnost, že ten, komu je vyplácen příspěvek za službu podle služebního zákona a kdo původně projeví vůli, aby mu byl příspěvek za službu vyplácen i poté, kdy mu vznikne nárok na starobní důchod, a následně před skončením správního řízení ve věci zastavení výplaty příspěvku za službu (vedeného na základě nesprávného právního názoru správního orgánu, že dnem předcházejícím dni vzniku nároku na starobní důchod zanikne nárok na příspěvek za službu) z důvodu obavy ze sociální nouze požádá o starobní důchod, má i nadále nárok na výplatu příspěvku za službu. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. IV. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Prvoinstanční správní orgán, ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, rozhodl dne 22. 8. 2005 pod č. j. OSZ-57037-17/VD-Ku-2005 ve věci zániku nároku na příspěvek za službu tak, že stěžovatelův příspěvek za službu činící 9569 Kč měsíčně obdrží stěžovatel za dobu od 1. 9. 2005 do 9. 9. 2005 ve výši 2871 Kč v září 2005. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že stěžovateli dne 10. 9. 2005 vznikne nárok na starobní důchod a že ode dne vzniku tohoto nároku mu nenáleží přípěvek za službu (správní orgán v této souvislosti poukázal na § 116 odst. 4 zákona o služebním poměru). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém především namítal, že je nutno vzít v úvahu, že žádostí ze dne 11. 7. 2005 žádal o příspěvek za službu, čímž uplatnil právo subjektivní volby v souladu s § 118 odst. 2 služebního zákona. Postup správního orgánu první instance, který zánik nároku na příspěvek za službu spojuje se vznikem nároku na starobní důchod, podle stěžovatele fakticky znemožnil aplikaci § 118 odst. 2 o služebním poměru, resp. zcela vyloučil aplikaci určené zákonné volby vzájemným rozporem s § 116 odst. 4 téhož zákona. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 20. 10. 2005, č. j. OSZ-19-118/VO-Že-2005, odvolání stěžovatele zamítl. Podle žalovaného v případě stěžovatele nedošlo dne 10. 9. 2005 k souběhu nároku na příspěvek za službu a starobní důchod, neboť nárok na starobní důchod vznikl dnem 10. 9. 2005 a nárok na příspěvek za službu zanikl dnem 9. 9. 2005. Žalovaný konstatoval, že jedině v případě předčasného starobního důchodu je možné uplatnit právo na subjektivní volbu výplaty jiné dávky než příspěvku za službu. Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, kterou městský soud svým výše uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění soud především uvedl, že mezi účastníky je sporná otázka, zda stěžovateli zanikl nárok na příspěvek za službu v souvislosti se vznikem nároku na starobní důchod podle ustanovení § 116 odst. 4 zákona o služebním poměru, když zároveň v ustanovení § 118 odst. 2 téhož zákona je stanoveno, že při souběhu nároku na příspěvek a nároku na starobní důchod má poživatel možnost volby mezi nárokem na příspěvek za službu a nárokem na starobní důchod. Městský soud dále uvedl, že vznikne-li poživateli příspěvku za službu nárok na starobní důchod, je oprávněn provést volbu mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem. Starobní důchod si oprávněný zvolí podáním žádosti o přiznání nebo vyplacení důchodu. Jsou-li pak splněny podmínky nároku na starobní důchod i na jeho výplatu a oprávněný podáním žádosti o důchod zvolí starobní důchod, zanikne jeho nárok na příspěvek za službu a volbu již nelze opakovat. Zvolí-li oprávněný příspěvek za službu, může o starobní důchod požádat i později, neboť