— Nejvyšší správní soud

3 Ans 7/2005- 83 - text č. j. 3 Ans 7/2005 - 89 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: M. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti žalovanému: Ministerstvo financí se sídlem Praha 1, Letenská 15, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 104/2004, o žalobě proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č. j. 11 Ca 104/2004 – 46, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č. j. 11 Ca 104/2004 – 46, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vydat rozhodnutí v řízení o náhradě za znárodněný majetek žalobce dle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „dekret č. 100/1945 Sb.“). Žalovaný k návrhu žalobce správní řízení ve věci náhrady podle dekretu č. 100/1945 Sb. za znárodněný majetek „E. H.“ nezahájil s odůvodněním, že nejsou splněny další zákonné podmínky dané touto platnou právní normou. Vzhledem k absenci příslušných prováděcích předpisů, dle kterých se mělo řídit správní řízení při poskytování náhrady, nelze podle názoru žalovaného na daný případ aplikovat správní řád. V žalobě podané proti nečinnosti žalovaného žalobce předně poukazuje na chybný právní názor žalovaného ohledně nemožnosti aplikace správního řádu na řízení o nároku žalobce. Dikce ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu (v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn. soudu) dopadá dle žalobce na jeho případ. Zvláštní zákon by musel obsahovat výslovné ustanovení o vyloučení aplikace správního řádu v případě, kdy jeho úprava rozhodování naplňuje všechny znaky uvedené v citovaném ustanovení, pokud je jeho cílem, aby obecnou úpravu správního řízení obsaženou ve správním řádu nebylo možné použít. Dekret č. 100/1945 Sb., který upravuje nárok žalobce, však žádné ustanovení o vyloučení použití správního řádu neobsahuje a naopak, ve svém ustanovení § 11 odst. 5 výslovně uvádí, že pro řízení o náhradě platí předpisy o správním řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu II. ÚS 366/1997 ze dne 1. 10. 1997 namítá porušení postupem žalovaného jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právní úpravy obsažené v oddílu druhém správního řádu, jmenovitě ust. § 3. Rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, č. j. 11 Ca 104/2004 – 46, Městský soud v Praze žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl. Městský soud nejprve vážil otázku pasivní legitimace a uzavřel, že ministr financí, oprávněný rozhodovat o náhradě podle § 7 odst. 6 dekretu č. 100/1945 Sb., není sám o sobě správním orgánem, nýbrž osobou stojící v čele tohoto správního orgánu. V tom vycházel z judikatury prvorepublikového Nejvyššího správního soudu (Boh. A 1729/47 30296). Za správné tak uznal označení Ministerstva financí za žalovaného. Dále se městský soud zabýval otázkou, zda žalovaný měl zákonem stanovenou povinnost rozhodnout o žádosti o poskytnutí náhrady za znárodněný majetek podle dekretu č. 100/1945 Sb., tedy otázkou, zda povinnost žalovaného vyplývá jak z procesních, tak hmotněprávních předpisů. Za procesní předpis označil správní řád č. 71/1967 Sb., jako předpis, jehož je třeba užít v době, kdy má být rozhodováno. Při posuzování otázky existence hmotněprávní úpravy vycházel městský soud z názoru Ústavního soudu ČR vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94, že dekrety byly výjimečnou právní normou odpovídající společenskopolitickým podmínkám v době jejich vydání. Svou povahou byly dekrety právním předpisem „jednorázovým“, aniž bylo jejich záměrem upravovat normativním způsobem blíže neurčený okruh právních vztahů dále do budoucna. Dekret v daném případě stanovil zásadu, že za znárodněný majetek přísluší náhrada (není-li stanoveno jinak) a o náhradě příslušelo rozhodnout ministerstvu financí v dohodě s věcně příslušným ministerstvem. Dále dekret předpokládal, že náhrada bude poskytnuta v plnění obdobném dávkám z národního pojištění, přičemž ve vztahu k těmto druhům náhrad mělo být vydáno nařízení vlády nebo měla být poskytnuta náhrada v cenných papírech vydaných Fondem národního hospodářství. Předpokládané vládní nařízení však nebylo vydáno a vládní nařízení o Fondu znárodněného hospodářství č. 253/1948 Sb. bylo zrušeno zákonem č. 106/1951 Sb. Stát tak podle městského soudu nevytvořil právní rámec k realizaci poskytnutí náhrad. Při posuzování otázky, zda lze žalovanému uložit povinnost rozhodnout o žádosti žalobce o náhradu za znárodněný majetek, městský soud přihlížel především ke specifickému a „jednorázovému“ charakteru „Benešových dekretů“, a i zde vycházel z nálezu pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 14/94, že již nezakládají právní vztahy. Normativní akty poválečného zákonodárství představují uzavřený okruh problémů, v té době splnily svůj účel a nadále postrádají konstitutivní charakter. Z tohoto nálezu Ústavního soudu městský soud dovodil, že nelze-li s úspěchem podle dekretu č. 100/1945 Sb. v současné době provést znárodnění, nelze se rovněž domáhat vydání rozhodnutí o vyplacení náhrady za znárodnění. Městský soud tak zhodnotil, že k závěru o nečinnosti žalovaného, resp. povinnosti správního orgánu vydat rozhodnutí, není dána hmotněprávní úprava, existence procesněprávní úpravy k úspěchu návrhu nestačí. Není-li žalovaný oprávněn vydat požadované rozhodnutí, nelze mu vytýkat ani nečinnost, neboť zde není hmotněprávní norma, podle které by mohl o žádosti žalobce rozhodnout. Na závěr městský soud uvedl, že nepovažuje za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s ust. § 3 správního řádu skutečnost, že stanovisko žalovaného bylo žalobci sděleno neformálním přípisem a nikoliv správním rozhodnutím. Řádné správní řízení lze vést pouze tehdy, pokud existuje příslušná hmotněprávní úprava, podle níž by mělo být vydáno rozhodnutí ve věci samé. Chybí-li takový hmotněprávní předpis, nelze správní řízení vůbec zahájit. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, v níž namítl nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Pochybení městského soudu spatřuje stěžovatel v aplikaci nesprávného právního předpisu na nárok stěžovatele na vyplacení náhrady za znárodněný majetek. Stěžovatel tvrdí, že městský soud vycházel ze skutečnosti, že jeho majetek byl znárodněn podle dekretu č. 100/1945 Sb., ačkoliv byl majetek stěžovatele znárodněn podle právního předpisu jiného, a to zákona č. 118/1948 Sb., o organizaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 118/1948 Sb.“). Nárok na náhradu za znárodněný majetek pak zakládá také citovaný zákon, dekret č. 100/1945 Sb. pouze upravuje podrobnosti nároku vyplývajícího ze zákona č. 118/1948 Sb. Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením městského soudu o „jednorázovosti“ dekretu č. 100/1945 Sb., zejména pokud jde o jeho právní úpravu náhrady za znárodňování, jakož i odkazy na tento právní předpis některými předpisy z let padesátých. Zmíněný dekret upravoval vztah mezi státem a vlastníky znárodňovaného majetku. Obsahem tohoto vztahu byla nejen povinnost vlastníka předat státu znárodňovaný majetek a tomu odpovídající právo státu, ale i povinnost státu poskytnout za znárodňovaný majetek náhradu a tomu odpovídající právo vlastníků takového majetku na příslušnou náhradu. Jednorázovost předpisu neznamená zánik těchto práv po určité době, ale pouze to, že předpis nedopadá na další podobné vztahy v budoucnu vzniklé. Tvrzená jednorázovost nemůže mít podle názoru stěžovatele vliv na trvání právních vztahů takovým jednorázovým způsobem založených. S ohledem na výše uvedené tedy odmítá tvrzení městského soudu, že pokud nelze s úspěchem podle dekretu č. 100/1945 Sb. provést v současné době znárodnění, nelze se s úspěchem domáhat vydání rozhodnutí o vyplacení náhrady za znárodněný majetek. V případě nároku stěžovatele na vyplacení náhrady za znárodněný majetek se jedná o právní vztah vzniklý v roce 1948, který však existuje do dnešního dne. Zákon č. 118/1948 Sb. nebyl nikdy zrušen a ani jednotlivé nároky jím upravené nebyly žádným předpisem