3 As 41/2006 — Nejvyšší správní soud

3 As 41/2006- 122 - text č. j. 3 As 41/2006 - 123 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce Z. G. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Čs. Legií 172/I., Klatovy, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení S. I., zastoupené JUDr. Karlem Čermákem, Ph.D., advokátem se sídlem Národní 32, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 3. 2005, č.j. O-150007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2006, č. j. 8 Ca 192/2005 - 69, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osobě zúčastněné s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též „předseda“) ze dne 15. 3. 2005, č.j. O-150007, byl ve smyslu § 61 odst. 3 spr. ř. [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, ve znění pozdějších předpisů – pozn. soudu] ve spojení s § 59 odst. 2 spr. ř. zamítnut rozklad žalobce (dále též „stěžovatel“) a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 3. 7. 2003, č.j. O-150007. Tímto rozhodnutím Úřad průmyslového vlastnictví zamítl návrh žalobce na výmaz kombinované ochranné známky ve znění „S. R. V.“ ve vlastnictví společnosti S. I. (dále jen „osoba zúčastněná“) z rejstříku ochranných známek. Předseda ve svém rozhodnutí především vycházel z posouzení otázky aktivní legitimace žalobce k zahájení řízení o výmazu kombinované ochranné známky. Vyjádřil, že aktivní legitimace není dána odkazem na čl. 23 odst. 1 a 2 Dohody T., neboť „dotčenou stranou“ není jakákoli část veřejnosti, nýbrž jen ten, kdo může být dotčen na svých zájmech užíváním zeměpisného označení identifikujícího vína nebo lihoviny, které nepocházejí z místa uvedeného v příslušném označení. To však žalobce neprokázal. Dále uvedl, že zmiňované smluvní ustanovení zavazuje členy Dohody T., tj. členské státy, aby těmto dotčeným stranám zajistili příslušné právní prostředky k zabránění výše popsaného užívání zeměpisného označení. Předseda se dále vypořádal se skutečností, že návrh na výmaz nebyl podán podle zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 137/1995 Sb.“; s účinností od 1. 4. 2004 zrušen zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších přepisů – pozn. soudu), podle jehož § 25 odst. 1 byl k podání návrhu na výmaz oprávněn kdokoli. Nebylo tak možné využít speciální ustanovení o účastenství v řízení podle § 38 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., předseda vycházel z obecné definice účastenství podle § 14 spr. ř. a dovodil, že žalobce nespadá ani pod jednu ze čtyř uvedených definic účastníka řízení. Proto dospěl k závěru, že žalobce není aktivně legitimován k podání návrhu na výmaz ochranné známky podle mezinárodní smlouvy, tj. podle čl. 23 odst. 2 Dohody T. K tomu dodal, že při posuzování zápisné způsobilosti je s ohledem na novou právní úpravou třeba postupovat podle předpisů platných v době zápisu ochranné známky do rejstříku. Protože je ochranná známka zapsána pro „v. r. t.“, napadená ochranná známka nemohla být v době jejího zápisu do rejstříku posouzena jako klamavá co do původu označených výrobků a nebyla tak v rozporu s § 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 137/1995 Sb., platným v době jejího zápisu. Z toho důvodu nelze ochrannou známku prohlásit za neplatnou odkazem na novou právní úpravu podle § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ze všech shora uvedených důvodů žalovaný neshledal důvody pro změnu, či zrušení rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, rozklad zamítnul a napadené rozhodnutí potvrdil. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2006, č. j. 8 Ca 192/2005 - 69, byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí žalovaného. Soud nevyhověl žalobním námitkám, zejména vytýkané chybné interpretaci Dohody T. v rámci aktivní legitimace a dále posouzení účastenství žalobce ve správním řízení, neboť vycházel ze skutečnosti, že obecné zásady interpretace mezinárodních smluv upravené v čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu se neuplatní v případech, kdy jednotliví účastníci nejsou státními příslušníky smluvních států mezinárodní smlouvy, o jejíž interpretaci se má jednat, v daném případě Dohody T. Jelikož je žalobce státním příslušníkem Ruské federace, tedy nesmluvní strany, není v daném případě vůbec možné Dohodu T. aplikovat. Zmínil i otázku tzv. self-executing povahy čl. 23 Dohody T. a dovodil, že žalobce nebyl aktivně legitimován k podání návrhu na výmaz ochranné známky z rejstříku pouhým odkazem na příslušná ustanovení Dohody T. a Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, revidované v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958 a ve Stockholmu dne 14. července 1967 (dále jen „Pařížská unijní úmluva“), pokud neuvedl žádné ustanovení vnitrostátního zákona č. 137/1995 Sb., což bylo v řízení zahájeném na návrh a nikoli z úřední povinnosti pro daný případ rozhodující. Soud se obsáhle vypořádal i s námitku žalobce vztahující se k čl. 6 qiunqiues Pařížské unijní úmluvy s tím, že na danou věc vůbec nedopadá. Rovněž se vypořádal s námitkou klamavosti ochranné známky jako důvodem pro její výmaz. Žalobce v řízení nedoložil, že ochranná známka je způsobilá klamat spotřebitele co do zeměpisného původu výrobku a neprokázal, že výrobek označený ochrannou známkou má jiný původ, než deklaruje. S poslední námitkou ohledně porušení § 33 odst. 2 spr. ř., se soud vypořádal tak, že opětovně poukázal na nenaplněnou povinnost žalobce předložit důkazy o původu výrobků. Žalobce nepředložil ani důkazy, z nichž by bylo seznatelné, že ochranná známka je zapsána v rozporu s mezinárodními smlouvami. Bylo-li rozhodováno za situace, kdy nebylo možné zjistit oprávněnost návrhu na výmaz ochranné známky, pak předseda Úřadu průmyslového vlastnictví nepochybil, když rozklad zamítl. Soud uzavřel, že proto není relevantní námitka porušení § 33 odst. 2 spr. ř., že předseda rozhodl na základě neprověřené a neověřené kopie čestného prohlášení. Soud v procesních postupech správních orgánů neshledal porušení platných právních předpisů a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve včasné kasační stížností stěžovatel namítl nezákonnost rozsudku soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Je přesvědčen, že má ve správním řízení postavení navrhovatele ve smyslu § 25 odst. 1 a § 38 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. To doplňuje tím, že správní orgán měl postupovat podle § 19 spr. ř. a podání posuzovat nikoli formálně, ale měl vycházet ze skutkových údajů samotného podání, bez ohledu na to, jak jej stěžovatel právně kvalifikoval a sám jej vyhodnotit. Tuto námitku soud při rozhodování nevzal v úvahu a nevypořádal se s ní. Jako další námitku stěžovatel uvedl, že Dohoda T. je podle čl. 10 odst. 2 Ústavy součástí právního řádu České republiky, proto je třeba její ustanovení aplikovat vnitrostátními orgány i na ruského žalobce. Protože Česká republika i Ruská federace jsou i členy Pařížské unijní úmluvy, musí mít stěžovatel v rámci povinné aplikace Dohody T. stejné postavení jako tuzemský účastník podle požadavků Pařížské unijní úmluvy. K neprokázání původu výrobku stěžovatel uvedl, že je nad jeho možnosti dokázat skutečný původ výrobku, přičemž Úřadu průmyslového vlastnictví nic nebránilo, aby takovou povinnost spočívající v prokázání původu výrobků uložil osobě zúčastněné. Místo toho však bylo neurčité čestné prohlášení předložené osobou zúčastněnou posléze interpretováno k tíži stěžovatele. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2006, č. j. 8 Ca 192/2005 - 69, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že samotná Dohoda T. je bezprostředně závazná jako celek a její ustanovení čl. 23 odst. 2 je přímo aplikovatelné ve vnitrostátních vztazích, neboť ukládá povinnost smluvnímu státu konat přímo. K vlastní aplikaci čl. 23 odst. 2 Dohody T. je třeba přistoupit na základě návrhu nebo z moci úřední. Žalovaný je vždy povinen zkoumat aktivní legitimaci k podání návrhu ve smyslu příslušných ustanovení Dohody T. bez ohledu na státní příslušnost stěžovatele. Ve věci zrušení výmazu ochranné známk