3 As 6/2003 — Nejvyšší správní soud

3 As 6/2003- 90 - text č. j. 3 As 6/2003 - 91 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: T. I. C. C. R., a. s., zast. Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, zastoupen JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, v řízení o kasační stížnosti podané žalovaným proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2003, č. j. 22 Ca 399/2002  31, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2003, č. j. 22 Ca 399/2002  31, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zrušena rozhodnutí Okresního úřadu Přerov ze dne 22. 7. 2002, č. j. RR-497/723/02 a č. j. RR-500/728/02, a rozhodnutí Městského úřadu v Přerově ze dne 20. 5. 2002, č. j. SU-1513/2002-Kl a č. j. SU1514/2002-Kl a věci vráceny žalovanému k dalšímu řízení. Prvním rozhodnutím Okresního úřadu Přerov ze dne 22. 7. 2002, č. j. RR-497/723/02, bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Přerov, stavebního úřadu, ze dne 20. 5. 2002, č. j. SU1513/2002-Kl, kterým byl zamítnut návrh žalobce na vyvlastnění – zřízení věcného břemene k nemovitosti parc. č. 231/8 v k. ú. L., jejímž vlastníkem je M. V., bytem L. 133, pro umístění a provozování podzemního vedení telekomunikační sítě, včetně jejich opěrných a vytyčovacích bodů, přetínání těchto pozemků vodiči a umístění vedení telekomunikační sítě v rámci stavby „Tranzitní telekomunikační trasa, část Brno – hranice PR, úsek Olomouc - Nový Jičín (okres Přerov)“ v rozsahu pruhu o celkové šířce 3,5 m, jehož střed je shodný se středem kabelové rýhy vyznačeným na geometrickém plánu č. 233-76/2001. Druhým rozhodnutím Okresního úřadu Přerov ze dne 22. 7. 2002, č. j. RR-500/728/02, bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Přerov, stavebního úřadu, ze dne 20. 5. 2002, č. j. SU1514/2002-Kl, kterým byl zamítnut návrh žalobce na vyvlastnění – zřízení věcného břemene k nemovitosti parc. č. 231/9 v k. ú. L., jejímž vlastníkem je K. Š., bytem L. 59, podíl ½ a M. Š., bytem L., podíl ½, pro umístění a provozování podzemního vedení telekomunikační sítě, včetně jejich opěrných a vytyčovacích bodů, přetínání těchto pozemků vodiči a umístění vedení telekomunikační sítě v rámci stavby „Tranzitní telekomunikační trasa, část Brno – hranice PR, úsek Olomouc - Nový Jičín (okres Přerov)“ v rozsahu pruhu o celkové šířce 3,5 m, jehož střed je shodný se středem kabelové rýhy vyznačeným na geometrickém plánu č. 233-76/2001. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že žalobou napadená rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná pro vady řízení. Z obsahu návrhů podaných žalobcem je zřejmé, že se tento domáhal zřízení věcných břemen ve smyslu ust. § 91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o telekomunikacích“). Takový návrh však může podat jen držitel telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační sítě a držitel osvědčení o registraci ke zřizování a provozování veřejných telekomunikačních sítí. Žalobce předložil rozhodnutí o udělení telekomunikační licence ze dne 23. 3. 2001 firmě T. N. C. R., a. s., tj. subjektu odlišnému od žalobce, které neprokazuje, že žalobce je subjektem oprávněným ve smyslu citovaného ustanovení podat návrh na zřízení věcného břemene. Také územní rozhodnutí ze dne 20. 7. 2001 bylo vydáno pro jiný právní subjekt, a to pro firmu S., spol. s. r. o. Nebylo tak zřejmé, zda je žalobce k podání návrhů oprávněn. Krajský soud má za to, že za této situace nebyly splněny procesní podmínky pro vydání meritorních rozhodnutí bez ohledu na to, že se správní orgán domníval, že nebyl splněn předpoklad pro omezení vlastnického práva k pozemku podle ust. § 108 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Podle ust. § 19 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo povinností správního orgánu vyzvat žalobce k odstranění nedostatků návrhů. Argumentace správních orgánů zásadou hospodárnosti vyjádřenou v ust. § 3 odst. 3 správního řádu je v této souvislosti zcela nepřípadná. Zmíněnou zásadu totiž nelze nadřazovat zásadě zákonnosti řízení, která je jednoznačně zásadou prioritní. Toto její postavení nevyplývá jen ze systematiky ust. § 3 správního řádu, v němž je uvedena na prvém místě, ale také ze základního principu správního řízení, jehož celý průběh včetně aplikace dalších základních zásad musí být v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Zásada zákonnosti řízení tedy musí být uplatňována v průběhu celého správního řízení. Teprve po odstranění elementárních nedostatků návrhů postupem podle ust. § 19 odst. 3 správního řádu by mohl stavební úřad posoudit věc z hlediska ust. § 108 a násl. stavebního zákona, tj. zabývat se okruhem účastníků řízení při respektování ust. § 14 správního řádu a dalšími podmínkami pro zřízení věcného břemene vyplývajícími z ust. § 110 a násl. stavebního zákona a § 46 vyhlášky č. 132/1998 Sb. Na základě uvedeného tak krajský soud posoudil námitku poukazující na porušení ust. § 59 správního řádu žalovaným jako důvodnou. Ač si byl žalovaný vědom nedostatků podaných návrhů, neshledal postup správního orgánu prvního stupně nezákonným s tím, že přisvědčil jeho právní argumentací o absenci veřejného zájmu ve smyslu § 108 odst. 1 stavebního zákona, neboť stavba telekomunikačního vedení již byla realizována. S ohledem na zjištěné vady řízení již podle krajského soudu nebyl důvod věcně se zabývat dalšími žalobními námitkami. Krajský soud tedy napadená správní rozhodnutí zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Proti tomuto rozhodnutí podal Krajský úřad Olomouckého kraje kasační stížnost, v níž poukazoval na to, že rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím o majetkovém, resp. vlastnickém vztahu, v otázce upravené občanským zákoníkem. Jedná se tak o právní věc, v níž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Žaloba měla být proto odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. d) v návaznosti na § 68 písm. b) s. ř. s., resp. podle § 46 odst. 2 téhož zákona. K meritu věci pak žalovaný uvedl následující: Podle ust. § 58 odst. 2 stavebního zákona je v zásadě každý stavebník povinen ještě před zahájením stavby prokázat, že je vlastníkem pozemku, nebo má k pozemku jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu. Závěr krajského soudu, že stavebník nemusí mít upraven poměr k pozemku už před zahájením stavby a postačí, pokud dodatečně zažádá stavební úřad o vyvlastnění, je proto absurdní a protiústavní. Takový výklad totiž nepřiznává vlastníkům pozemků stejnou ochranu před stavebníky a implikuje nerovnost mezi těmi vlastníky, kteří nejsou ochotni se se stavebníkem dohodnout, a těmi, kteří se se stavebníkem dohodli. Stěžovatel má za to, že tak závažný zásah do vlastnického práva, jakým je realizace stavby na cizím pozemku, musí být proveden teprve poté, co bude vztah stavebníka k tomuto pozemku upraven. V opačném případě jde o stavbu na cizím pozemku, k jejímuž vyvlastnění je oprávněn pouze soud na základě § 135c zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Nelze tedy žádat po stavebním úřadu, aby dodatečně zhojil nezákonný zásah stavebníka do vlastnických práv vlastníka pozemku. K tomu nemá žádný správní orgán pravomoc. Stěžovatel argumentoval i tím, že podle § 110 odst. 1 stavebního zákona je podmínkou vyvlastnění skutečnost, že cíle vyvlastnění nelze dosáhnout jiným způsobem. Podle stěžovatele by tak vyvlastnění stavebním úřadem bylo protizákonné, neboť v případě stavby na cizím pozemku je možné vyvlastění soudem podle § 135c občanského zákoníku. Stěžovatel dále uvedl, že krajský soud měl napadené rozhodnutí přezkoumat toliko z hlediska tvrzené nesprávné právní interpretace zákonných podmínek pro omezení vlastnického práva věcným břemenem a nikoli z jiných důvodů. Pokud tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčí námitce stěžovatele, že ve věci měl rozhodovat soud v občanském soudním řízení, stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a žalobu zamítl jako nedůvodnou. Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce předně uvedl, že v daném případě je předmětem sporu právo žalobce domoci se omezení vlastnického práva rozhodnutím správního orgánu, tedy vyvlastnění, které je nepochybně institutem veřejnoprávním. Dále má za to, že stavebník by nepochybně měl mít před zahájením stavby upraven poměr k pozemku. Absence úpravy práv s vlastník