4 Ads 122/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 122/2006- 57 - text č. j. 4 Ads 122/2006 - 57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: D. M., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 32 Cad 4/2005 – 31, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 32 Cad 4/2005 – 31, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 21. 6. 2005, č. X, zamítla žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že žalobce podal dne 30. 12. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. z titulu jeho věznění. Žalobce však nesplnil podmínky ustanovení § 2 zákona č. 261/2001 Sb. Žalovaná poukázala na to, že vzhledem k tomu, že žalobce byl pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, který je uveden v § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., mohlo dojít ke zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí v trestní věci jen na základě návrhu podaného podle § 5 zákona č. 119/1990 Sb. Nápravy tohoto stavu pak – v souvislosti s přijetím zákona č. 261/2001 Sb. – žalobce zamýšlel dosáhnout podáním návrhu na zrušení odsuzujícího rozsudku cestou obnovy řízení a následným vyslovením jeho účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Městský soud v Brně popsaným návrhům vyhověl, příslušná rozhodnutí vydal a v usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 1 Rt 22/2004, vyslovil, že je žalobce podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam účasten soudní rehabilitace. Žalovaná konstatovala, že ani toto rozhodnutí nezměnilo nic na skutečnosti, že ke zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí nedošlo způsobem stanoveným v zákoně č. 261/2001 Sb. Odsuzující rozsudek nebyl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo zákona č. 198/1993 Sb., nýbrž cestou obnovy řízení podle obecných ustanovení trestního řádu. Usnesení, jímž byla vyslovena účast žalobce na soudní rehabilitaci, není odškodňovacím titulem, protože na základě tohoto ustanovení nelze zrušit žádné odsuzující rozhodnutí o věznění (nemá konstitutivní, nýbrž pouze deklaratorní charakter), kromě toho z jeho dikce vyplývá, že účelem tohoto ustanovení bylo rehabilitovat osoby stíhané pouze vazebně za účelem možnosti přiznat jednu z podmínek stanovenou v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Žalovaná konstatovala, že žalobce není oprávněnou osobou uvedenou v tomto ustanovení a nárok na peněžní částku mu proto nemůže vzniknout. V podané žalobě žalobce dovozoval, že splnil podmínky pro nárok na přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť je občanem České republiky, byl vězněn v době mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a byl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. Konstatoval, že splnění dvou podmínek žalovaná nezpochybňuje. Splnění třetí podmínky doložil žalobce usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 1 Rt 22/2004, jímž byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce pak dále poukazoval na to, že žalovaná v jiných obdobných věcech žadatelům bez problémů vyhověla, zatímco žalobci nikoliv. Dále poukazoval na názory soudů v rozsudcích, které v žalobě vyjmenoval. Navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Dále žádal, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit náklady tohoto řízení. V doplnění žaloby, kdy reagoval na vyjádření žalované, žalobce uvedl, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 33/2004, sice vyslovil názor, že rozhodnutí o soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není podkladem k vyplacení jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., zároveň však je třeba poukázat na nález Ústavního soudu I. ÚS 605/03 ve věci V. F., kdy byl rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušen právě proto, že k takovému usnesení nepřihlédl. Konstatoval, že i v případě V. F. se věc znovu vrací k Ústavnímu soudu ČR. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, č. j. 32 Cad 4/2005 – 31, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Dále citoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. a ustanovení § 4, 6 a 33 odst. 2 zákona 119/1990 Sb. Konstatoval, že v projednávané věci není mezi účastníky sporný skutkový stav. Pokud jde o posouzení právní otázky, tj. charakteru usnesení podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., vycházel krajský soud z právního závěru vysloveného rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, totiž z toho, že usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 per analogiam zákona č. 119/1990 Sb., má pouze deklaratorní charakter a lze ho použít pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla provomocně odsouzena za skutky uvedené v § 2 a § 4 v určeném časovém období. Kromě této argumentace poukázal krajský soud na to, že nelze přehlédnout, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 1 Rt 22/2004, bylo vydáno účelově, právě jen kvůli možnému splnění podmínek nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace neupravené zákonem. Krajský soud v Brně proto v souvislosti s právním stanoviskem Nejvyššího správního soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 – 84, dospěl k závěru, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Konstatoval, že žalovaná proto nepochybila, jestliže v daném případě žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky zamítla s odkazem na neprokázání splnění podmínek uvedených v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel) a to z důvodu nesprávného právního posouzení uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Poukázal na případ L. K. s tím, že rozdíl mezi nyní posuzovanou věcí a věcí L. K. je pouze v tom, že L. K. dosáhl částečné rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. a posléze úplného zproštění obžaloby v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel naproti tomu dosáhl zrušení odsuzujícího rozsudku cestou obnovy řízení a následně byla vyhlášena jeho účast na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel dále uvedl, že náprava vadného rozhodnutí cestou stížnosti pro porušení zákona není v moci občana. Je to právní nástroj výlučně v rukou ministra spravedlnosti (§ 266 odst. 1, 2 trestního řádu). Nelze tedy zvýhodňovat občana, který nápravy vadného rozhodnutí dosáhne cestou obnovy řízení, vůči občanovi, který stejného výsledku dosáhne cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť podle citovaného usnesení Ústavního soudu ČR by tím byl porušen princip rovnosti spočívající v tom, že stejné jednání by mělo mít i stejné následky. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na rozdíl mezi nyní posuzovanou věcí a právní věcí L. K. Dále uvedla, že irelevantní je i tvrzení právního zástupce stěžovatele, podle něhož náprava vadného rozhodnutí cestou stížnosti pro porušení zákona není v moci občana. S takovým tvrzením lze zajisté souhlasit, stejně jako s tím, že jde o právní nástroj výlučně v rukou ministra spravedlnosti. V obecné rovině lze akceptovat i závěr, podle něhož nelze znevýhodňovat občana, který nápravy vadného rozhodnutí dosáhl cestou obnovy řízení, vůči občanovi, který stejného výsledku dosáhne cestou stížnosti pro porušení zákona, ovšem pouze za předpokladu, že nápravy v konkrétní věci by bylo možno dosáhnout pouze jedním z těchto dvou způsobů. Tak tomu však v projednávané věci není, neboť není sporu o tom, „v moci občana“, na něhož se vztahuje zákona č. 119/1990 Sb., a tedy i stěžovatele, nepochybně bylo podat včas návrh na přezkumné řízení podle oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb. Pokud stěžovatel tohoto svého práva nevyužil, nemůže důsledky své nečinnosti přičítat k tíž nikomu jinému, než sobě. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel ve svém stanovisku k vyjádření žalované poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 605/03, ve věci V. F. a na další nálezy Ústavního soudu, vydané pod sp. zn. II. ÚS 290/05 a I ÚS 565/03. Uvedl, že na kasační stížnosti trvá. Nejvyšší správní soud přezkoumal napa