4 Ads 39/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 39/2006- 44 - text č. j. 4 Ads 39/2006 - 44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: J. V., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2006, č. j. 63 Cad 28/2005 – 23, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á. III. Žalovaná n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalované ze dne 17. 6. 2005, č. x, byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „nařízení vlády č. 622/2004 Sb.“). Podle odůvodnění rozhodnutí žalované požádal žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. z důvodu jeho věznění z politických důvodů v době od 1. 11. 1948 do 18. 6. 1949, avšak podmínky uvedené v § 1 písm. a) nařízení vlády nebyly pro tuto dobu splněny, protože v uvedené době vykonával žalobce pouze vyšetřovací vazbu a nebyl odsouzen za trestný čin podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), a proto podmínku pro přiznání příplatku podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. nesplnil. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, v níž předně uvedl, že byl Okresním soudem v Novém Boru sp. zn. T 744/49, obžalován a vězněn ve vyšetřovací vazbě 7 měsíců a 18 dní, přičemž rozhodnutím Okresního soudu v Novém Boru ze dne 18. 6. 1949 byl obžaloby právoplatně zproštěn. Žalobce požádal žalovanou o přiznání příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. z důvodu věznění z politických důvodů v době od 1. 11. 1948 do 18 . 6. 1949, neboť „byl pobytem ve vazbě nezákonně zbaven osobní svobody“. Dále uvedl, že nebyl rehabilitován podle zákona o soudní rehabilitaci, ačkoli o rehabilitaci včas usiloval, avšak okresní prokurátor se jeho návrhem na náhradu škody za vazbu a náklady trestního řízení podle tohoto zákona odmítl zabývat. Dále poukázal na skutečnost, že žalovaná na základě uvedených skutečností přiznala žalobci dne 29. 3. 2002 jednorázovou finanční částku podle zákona o soudní rehabilitaci za dobu věznění ve vyšetřovací vazbě (7 měsíců a 18 dní). Pobytem ve vyšetřovací vazbě, a tedy i ztrátou osobní svobody, splňuje podmínky uvedené v nařízení vlády č. 622/2004 Sb., což uznal žalovaný již svým rozhodnutím ze dne 29. 3. 2002. Žalobce uvedl, že „prosí o přihlédnutí k výše uvedeným skutečnostem a ve svých 75 letech věří v nestranné posouzení a přiznání příplatku ke starobnímu důchodu, který bude částečnou satisfakcí za způsobenou ztrátu svobody“. Krajský soud kasační stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí žalované pro nezákonnost zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Za nespornou považoval skutečnost, že žalobce byl stíhán Okresním soudem v Novém Boru pod č. j. T 744/49, pro trestný čin neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu podle § 40 zákona č. 231/1948 Sb. (na ochranu lidově demokratické republiky) a v této trestní věci byl ve vazbě od 1. 11. 1948 do 18. 6. 1949. Za nespornou považoval i skutečnost, že žalobce byl obžaloby zproštěn v uvedeném řízení a vyslovil závěr, že řízení podle tohoto zákona podléhá rehabilitaci podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci. Žalované však vytknul, že v odůvodnění svého rozhodnutí sice argumentovala ustanovením § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., avšak z tohoto ustanovení vyjmula jen část, aniž zkoumala při svém rozhodování, zda nemá žalobce subjektivní nárok na poskytování příplatku z jiného právního titulu, které též dané ustanovení zná. V této souvislosti citoval ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění po novelizaci nařízení vlády č. 622/2004 Sb. provedené nařízením vlády č. 405/2005 Sb., účinným od 1. 11. 2005, podle kterého mají na poskytování příplatku k důchodu nárok i ti občané České republiky, kteří byli nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a pobírají starobní nebo invalidní důchod. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že pouhá neexistence pravomocného odsouzení za daný trestný čin není jediným zákonným hlediskem pro poskytnutí zmíněného příspěvku. Z rozhodnutí žalované ale není vůbec zřejmé, zda se i tímto zákonným hlediskem žalovaná zabývala, což činí napadené rozhodnutí nezákonným podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „ s. ř. s.“). Dále krajský soud uvedl, že uvalení vazby pro trestný čin podle § 40 zákona č. 321/1948 Sb. je nutné pokládat za nezákonné zbavení osobní svobody podle § 1 odst. 1 písm. a) (věta předposlední) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., které ze zákona podléhalo rehabilitaci podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci. Ze správního spisu nevyplynulo, že by tento spis obsahoval nějaké zásadní skutečnosti, jimiž by bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že nebyl rehabilitován výhradně díky liknavosti či nesprávnému postupu státu (prokurátora), „ač by zcela nesporně rehabilitován byl, a tudíž by žalobce splnil po stránce formální i další zákonnou podmínku § 1 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení vlády, že „byl rehabilitován podle § 33 odst. 2 z. č. 119/1990 Sb.“. Touto částí citovaného ustanovení se žalovaná nezabývala, ačkoliv formální nedostatek rehabilitačního rozhodnutí překlenula s ohledem na příčiny nedostatku již ve svém rozhodnutí ze dne 29. 3. 2002, kterým žalobci přiznala jednorázovou peněžní částku ve výši 60 000 Kč podle § 5 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. Nepřiznání nároků na poskytnutí příspěvku za situace, kdy jen zjevný nedostatek na straně státu způsobující formální vadu neexistence rehabilitačního rozhodnutí, považoval soud za nepřiměřeně tvrdý výklad zákona, jenž by byl v rozporu s jeho smyslem. Podle názoru krajského soudu je podstatným samotný fakt uvěznění žalobce za podmínek uvedených v nařízení vlády č. 622/2004 Sb. (a zákona č. 119/1990 Sb.), nikoliv „formální existence úředního rozhodnutí o rehabilitaci, když navíc z předmětné věci je zcela zjevné, že vzpomínaná trestní věc nesporně rehabilitaci podléhá“. Žalované uložil opatřit u příslušného soudu, jenž má nyní patřičné listiny k dispozici, rozhodnutí v předmětné trestní věci a znovu ve věci rozhodnout s tím, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozvede nejen skutková zjištění, ale i právní závěry, ve kterých se vypořádá se všemi právně relevantními skutečnostmi. Ve včas podané kasační stížnosti žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) uvedla, že ji podává z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zdůraznila, že podle § 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění platném v době rozhodování žalované o žádosti žalobce, mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu státní občané České republiky, kteří v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb., nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v § 2 zákona o soudních rehabilitacích bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení zákona a nebo podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění. Podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 nebo 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 TZ 98/2003, ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci „pak bylo přípustné v rehabilitačním řízení užít pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v § 2 a v § 4 v určeném časovém období, ale byla například bezdůvodně držena ve vazbě, byla bez zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, či jí byl zabaven majetek a pod.“. Zároveň stěžovatelka zdůraznila, že rozšíření důvodů zakládajících nárok na přiznání příplatků k důchodu i na rehabilitaci podle uvedeného ustanovení, tj. § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, bylo přijato až nařízením vlády