4 As 1/2007 — Nejvyšší správní soud

4 As 1/2007- 69 - text č. j. 4 As 1/2007 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T.S. I. C. C. R., a. s., zast. Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, zast. JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Olomouc, Riegrova 12, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2006, č. j. 30 Ca 299/2005 – 38, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na účet jeho právního zástupce Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta, náklady řízení v částce 5712 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Okresního úřadu v Prostějově ze dne 17. 5. 2002, č. j. RR182/2002 Ti, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově ze dne 25. 3. 2002, č. j. SÚ/1000/02-Tom. Posledně uvedeným rozhodnutím byl zamítnut návrh žalobce na zřízení věcného břemene. Správní orgány obou stupňů zaujaly stanovisko, že věcné břemeno nelze zřídit na stavbu již provedenou, s tím, že v době podání návrhu bylo telekomunikační zařízení již uloženo a do zásahu vlastnických práv již došlo. V podané žalobě se žalobce dovolával toho, že byl zkrácen na svém právu vyplývajícím z ustanovení § 91 odst. 3 zákona č. 151/2002 Sb. o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o telekomunikacích“), a to na právu zřízení věcného břemene k pozemku, kterým prochází telekomunikační sítě. Tvrdil, že všechny podmínky stanovené zákonem pro zřízení věcného břemene splnil. Navrhoval zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 2. 2003, č. j. 30 Ca 231/2002 – 21, žalobu odmítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť se dle jeho názoru v posuzovaném případě jednalo o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci a odkázal žalobce k místně příslušnému okresnímu soudu (Okresní soud v Prostějově). Žalobce tedy podal dne 17. 3. 2003 žalobu k Okresnímu soudu v Prostějově, přičemž již dne 7. 3. 2003 podal kasační stížnost proti uvedenému usnesení krajského soudu ze dne 14. 2. 2003, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2003, č. j. 7 As 11/2003 – 43, odmítnuta pro předčasnost. Dne 2. 10. 2003 podal žalobce proti uvedenému usnesení krajského soudu kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2004, č. j. 7 As 4/2004 – 69, s odůvodněním, že spor mezi držitelem telekomunikační licence a vlastníkem dotčené nemovitosti je soukromoprávní věc. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Dne 13. 10. 2005 podal Okresní soud v Prostějově návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu podle zák. č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve kterém popřel svou věcnou příslušnost v dané věci. Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2000 Sb. usnesením ze dne 3. 11. 2005, č. j. Konf 115/2005 – 6, rozhodl, že příslušným k vydání rozhodnutí ve věci žaloby proti rozhodnutí bývalého Okresního úřadu v Prostějově ze dne 17. 5. 2002, č. j. RR 182/2002-Ti, o zřízení věcného břemene je soud ve správním soudnictví a spolu s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003, č. j. 30 Ca 231/2002 – 21, zároveň zrušil také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2004, č. j. 7 As 4/2004 - 69. Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 25. 7. 2006, č. j. 30 Ca 299/2005 – 38, rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově, referátu regionálního rozvoje ze dne 17. 5. 2002, č. j. RR182/2002 Ti, jakož i rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově, stavebního úřadu, ze dne 25. 3. 2002, č. j. SÚ/1000/02-Tom, zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11 800 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud nejprve poukázal na skutečnost, že pravomoc soudu ve správním soudnictví je s ohledem na výše uvedené rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2000 Sb. dána. Dále poukázal na ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správní řízení (správní řád) a na ust. § 108 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Konstatoval, že v daném případě dospěl stavební úřad k závěru (který potvrdil i odvolací orgán), že vzhledem k tomu, že již došlo k zásahu do vlastnických práv vlastníků pozemků dotčených předmětnou stavbou, není v jeho kompetenci tuto majetkovou záležitost řešit. Podle žalovaného byl stavební úřad, se zřetelem k tomu, že zřízení věcného břemene bylo požadováno pro stavbu již provedenou, oprávněn obratem návrh žalobce zamítnout. Soud uvedl, že kompetenci stavebního úřadu (§ 108 a násl. stavebního zákona) nelze však s poukazem na jinou proceduru, soukromoprávní soudní, popírat a věcně případ především z hlediska naplnění ustanovení § 108 odst. 1 stavebního zákona neposoudit jen proto, že o návrhu nelze z faktických důvodů rozhodnout před započetím stavby. Zákonem svěřená kompetence úřadu není závislá na tom, kdy je návrh podán a nezaniká ani se nepřenáší na jiný orgán, není-li dodržen obecný požadavek ustanovení § 58 odst. 2 stavebního zákona, tedy průkaz právem vlastnickým či jiným k dotčenému pozemku. Krajský soud odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 – 67, a zrušil napadená rozhodnutí pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalovaný (dále též jen „stěžovatel“). Namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění kromě stručného shrnutí pokladů a zjištění, ze kterých vycházel krajský soud, obsahuje jen velice kusou zmínku o právním názoru, jímž byl soud při rozhodování veden. Namítal dále, že krajský soud porušil ust. § 75 s. ř. s., když při přezkoumávání správních rozhodnutí vybočil z mezí žalobních bodů a ve svém rozhodnutí soud nijak neodůvodnil proč a na základě čeho by měl stavební úřad porušovat článek 2 odst. 3 Ústavy a článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Podle článku 79 odst. 1 Ústavy lze působnost správního úřadu stanovit pouze zákonem. Z uvedeného právního názoru soudu vyplývá, že stavební úřad má rozhodovat mimo své kompetence, avšak tento názor krajského soudu není nijak a už vůbec ne přesvědčivě odůvodněn. I kdyby však tento názor byl odůvodněn sebepřesvědčivěji, vždy by byl protiústavní. Stěžovatel dále konstatoval, že žalobkyně ve správní žalobě činí sporným, zda stavební úřad je vybaven kompetencí rozhodovat o zřízení věcného břemene podle ustanovení § 91 odst. 3 zákona o telekomunikacích i poté, co byla stavba telekomunikačního zařízení postavena, popř. zahájena. Podle názoru stěžovatele je jednoznačné, že stavební úřad není takovouto kompetencí vybaven. Uvedl, že větu druhou § 91 odst. 3 telekomunikačního zákona, nelze vykládat jinak, než v kontextu věty první, podle které držitel telekomunikační licence nebo osvědčení uzavře dohodu s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby. Stejně tak ustanovení § 108 odst. 1 stavebního zákona nelze vykládat jinak než tak, že v okamžiku rozhodování o vyvlastnění stavba není ani postavena, ani rozestavěna. Tomuto názoru nasvědčuje nejen gramatický, ale též historický výklad, kdy původně podle § 108 odst. 1 stavebního zákona (ve znění platném do 30. 6. 1992) mohl stavební úřad vyvlastnit nemovitosti potřebné k uskutečnění nebo užívání staveb, avšak novelou č. 262/1992 Sb. bylo s účinností od 1. 7. 1992 z kompetence stavebního úřadu vypouštěno právě vyvlastnění k užívání staveb a zůstala zde toliko pravomoc rozhodovat o vyvlastnění za účelem uskutečnění staveb. Jak vyplývá z důvodové zprávy, tímto krokem byla sledována zvýšená ochrana vlastnických práv. Stěžovatel poukázal na to, že stejný názor vyslovil Nejvyššího správní soud ve svém usnesení ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 7 As 67/2005. K výroku o náhradě nákladů řízení stěžovatel uvedl, že není vůbec zjevné, z jakého důvodu by měl nést náhradu nákladů za její vypracování u první kasační stížnosti, která byla odmítnuta pro předčasnost, což platí i u druhé kasační stížnosti, která byla zamítnuta. Stěžovatel navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, neboť opačný postup by byl v rozporu s veřejným zájmem a přiznání odkladného účinku se nemůže dotknout nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a aby byl napadený rozsudek krajského soudu v Brně zrušen. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval dosavadní vývoj věci a dále uvedl, že neso