4 As 89/2006 — Nejvyšší správní soud

4 As 89/2006- 82 - text č. j. 4 As 89/2006 - 82 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: O. z. o. k. b. v B. – K., R. a J., o. s., zast. JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem, se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti žalovanému: Ředitel Krajského úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí 3/5, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2006, č. j. 31 Ca 156/2005 - 36, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2006, č. j. 31 Ca 156/2005 – 36, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno (fiktivní) rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 8. 2005, jímž bylo podle § 16 odst. 3, věty druhé, zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákon č. 106/1999 Sb.“ či „zákon“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno (fiktivní) rozhodnutí (odboru vnějších vztahů) Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 2. 8. 2005 a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Proti (fiktivnímu) rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 8. 2005 a (fiktivnímu) rozhodnutí odboru vnějších vztahů Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 2. 8. 2005 podal žalobce žalobu, v níž požadoval zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. Výslovně uváděl, že podáním ze dne 17. 7. 2005 požádal o poskytnutí informací - elektronické kopie cestovní zprávy z cesty členů Zastupitelstva Jihomoravského kraje do Rakouska ve dnech 26. 6. 2005 - 28. 6. 2005, která byla schválena usnesením Rady Jihomoravského kraje č. j. 1167/05/R23, ze dne 2. 6. 2005 -, a to podle zákona č. 106/1999 Sb. Na jeho žádost reagoval odbor vnějších vztahů Krajského úřadu Jihomoravského kraje dne 21. 7. 2005 přípisem, v němž sdělil, že není povinným subjektem k poskytnutí informace. Vzhledem k tomu, že tato odpověď žalobce neuspokojila, podal proti nevyřízení žádosti o informace žalobce odvolání (ze dne 29. 7. 2005, doručené povinnému subjektu dne 2. 8. 2005), které současně považoval i za přípustné odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí (odboru vnějších vztahů) Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 2. 8. 2005, o němž však nebylo do podání žaloby rozhodnuto. Proto žalobou brojil proti postupu orgánů povinných k poskytnutí informací a dovozoval nezákonnost v jejich postupu. Uvedl, že došlo i k porušení práva na svobodný přístup k informacím dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Požadoval vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení s vyslovením právního názoru, že povinný subjekt je povinen informace buď v zákonem stanovené lhůtě poskytnout, nebo se zabývat konkrétními důvody pro jejich odepření, o čemž však vydá správní rozhodnutí dle zákona č. 106/1999 Sb. O podané žalobě rozhodl Krajský soud v Brně nyní napadeným rozsudkem tak, že napadané fiktivní rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 8. 2005, jímž bylo podle § 16 odst. 3 věty druhé zákona č. 106/1999 Sb. zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno fiktivní rozhodnutí odboru vnějších vztahů Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 2. 8. 2005, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. V odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že z obsahu správního spisu lze mít za prokázané, že žalobce v dané věci požádal o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., přičemž jeho žádost byla po formální stránce vyřízena přípisem, z něhož lze dovodit, že požadovaná informace nebude poskytnuta. Žalobce toto sdělení napadl řádným opravným prostředkem (odvoláním), které mělo být předloženo odvolacímu orgánu ve smyslu § 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., ten však o něm v zákonem stanovené lhůtě nerozhodl. Podle ustanovení § 16 odst. 3 zákona je odvolací orgán povinen o odvolání rozhodnout ve lhůtě 15 dnů, a pokud v této lhůtě o odvolání nerozhodne, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil; za den doručení rozhodnutí se považuje den následující po uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání. Z výše uvedeného pak soud dovodil, že je zřejmé, že cestou právní fikce bylo dne 17. 8. 2005 vydáno odvolacím orgánem rozhodnutí, kterým bylo prvostupňové fiktivní rozhodnutí ze dne 2. 8. 2005 potvrzeno a odvolání proti němu směřující zamítnuto. Soud uvedl, že s ohledem na skutečnost, že fiktivní rozhodnutí nemůže být z logiky věci odůvodněno, nemůže posoudit důvody, které odvolací orgán vedly k tomuto postupu. Při hodnocení zákonnosti takového postupu by soud nutně musel hodnotit věc po právní a skutkové stránce namísto odvolacího orgánu; pro takový postup však nelze nalézt oporu v procesní normě správního soudnictví. Úkolem soudu ve správním soudnictví je kontrola zákonnosti postupu orgánu veřejné moci, nikoli však nahrazování jejich činnosti. Pro podporu svých závěrů odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2003, č. j. 6 A 78/2002 - 39, z něhož vyplývá, že výše naznačený postup by byl nejen zásahem do rozhodovací pravomoci správních úřadů, ale měl by i nepříznivý dopad v praxi, neboť povinné subjekty by informace podle zákona č. 106/1999 Sb. neposkytovaly ani by nerozhodovaly o odepření informací a ponechávaly by tak rozhodovací činnost na soudech. Takový vztah podle soudu není žádoucí a zákonodárce jej nepochybně nezamýšlel. Krajský soud v Brně dovodil, že označené fiktivní rozhodnutí nemůže z hlediska zákona obstát z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Soud proto uzavřel, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nezbylo než toto rozhodnutí, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 78 odst. 1, věty první s. ř. s., zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podal (žalovaný) stěžovatel kasační stížnost, kterou staví na důvodech vymezených v § 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Výslovně uvedl, že v předchozím řízení došlo k nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení; zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení spočívající v nedostatku způsobilosti žalobce být účastníkem řízení, resp. v nedostatku jeho procesní způsobilosti, a v nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení; jakož i z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a jiné vadě řízení před soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé spočívající v tom, že skutkový stav, který vzal soud za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu s příslušným správním spisem žalovaného. V kasační stížnosti stěžovatel nejprve uvádí, že dne 18. 7. 2005 bylo Krajskému úřadu Jihomoravského kraje (stěžovateli) doručeno v elektronické podobě písemné podání fyzické osoby (Doc. P. F., V. I. C., P. O. Box X, W. 5, A.-X V., R. /dále též „žadatel“/). Toto podání bylo posouzeno jako žádost o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. a v souladu se zákonem vyřízeno písemným sdělením ze dne 21. 7. 2005, na které však žadatel již nijak nereagoval. Dále stěžovatel obdržel písemné podání žalobce ze dne 29. 7. 2005, označené jako odvolání proti nevyřízené žádosti o informace dle zákona č. 106/1999 Sb. Tento právní úkon byl učiněn podle stěžovatele jménem žalobce, jakožto právnické osoby, neboť jej učinil statutární orgán žalobce a následek tohoto právního úkonu lze přičíst výlučně žalobci (statutárním orgánem žalobce by přitom měl být Doc. RNDr. P. F., bytem G. 63, X B.). Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že žádost o poskytnutí informace nepodal žalobce, ale žadatel, přičemž podání žalobce bylo odvoláním a nikoliv opakovanou či upřesněnou žádostí o informace, neb je tak označeno a rovněž to vyplývá i z jeho obsahu. Z tohoto důvodu stěžovatel považoval odvolání žalobce za zcela zmatečné a jako právně irelevantní ho bez dalšího odložil, z čehož dovozuje, že neexistuje rozhodnutí stěžovatele, které by bylo možno napadnout žalobou. Doplnil, že na výše uvedené skutečnosti upozornil ve svém vyjádření ze dne 13. 2. 2006 i Krajský soud v Brně, avšak ten k těmto skutečnostem nepřihlédl. Dále stěžovatel namítá absenci aktivní legitimace žalobce k podání žaloby, kterou spatřuje v tom, že žalobce je občanským sdružením dle zákona č. 83/1990 Sb., přičemž jeho činnost a vnitřní organizace je upravena stanovami registrovanými Ministerstvem vnitra ČR dne 20. 2. 2004, pod č. j. VS/1-1/56 268/04-R, (dále jen „stanovy“), které dosud nedoznaly změn; odkázal na § 11 zákona