6 Azs 142/2006 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 142/2006- 58 - text č. j. 6 Azs 142/2006 - 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Ludmily Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Ranovana Havelce v právní věci žalobce: R. K., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 2603/VL - 07 - ZA08 - 2004 ze dne 1. 9. 2005, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Az 85/2005 - 36 ze dne 23. 3. 2006, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Az 85/2005 - 36 ze dne 23. 3. 2006, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí č. j. OAM - 2603/VL - 07 - ZA08 - 2004 ze dne 1. 9. 2005, jímž rozhodl, že azyl pro existenci důvodů podle ustanovení § 15 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném k datu rozhodování stěžovatele (dále jen „zákon o azylu“), nelze udělit. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že rozsudek krajského soudu je stižen vadou nezákonnosti pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel namítá, že krajský soud postupoval nesprávně, pokud přisvědčil žalobní námitce žalobce, který brojil proti skutečnosti, že nebyl seznámen s dopisem Bezpečnostní informační služby (dále jen „BIS“). Tento dopis použil stěžovatel jako jeden z důkazů v řízení o udělení azylu žalobci. Podle názoru stěžovatele soud ve svém rozhodnutí zpochybnil ustanovení § 23 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), který byl platný v době rozhodování daného případu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že se jedná o normu z roku 1967, která při svém vzniku reflektovala zcela jiné společenské poměry, a se závěrem, že pokud by žadateli o azyl byla odepřena možnost seznámit se s důkazy, i když se jedná o utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem, jednalo by se o porušení základních zásad správního řízení (zásada objektivní pravdy, zásada aktivní účasti účastníků na řízení). Stěžovatel rovněž napadá skutečnost, že se krajský soud na podporu svých závěrů dovolal i ustanovení § 38 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, který byl účinný až po vydání napadeného rozhodnutí stěžovatele. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že mu svými závěry v podstatě ukládá, aby se neřídil zákonnými ustanoveními. Stěžovatel se dovolává toho, že případ rozhodoval v souladu s tehdy platným zněním zákona o azylu. Podle ustanovení § 9 zákona o azylu přitom bylo stanoveno, že na řízení o udělení nebo o odnětí azylu se nevztahuje ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu a oddíl 1 části čtvrté správního řádu. Stěžovatel tedy podle svého názoru nebyl povinen dát účastníku řízení, tj. žalobci, možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí i ke způsobům jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění. Dále stěžovatel namítá, že informace BIS byla zhotovitelem označena jako utajovaná skutečnost vedená v režimu „vyhrazené“ ve smyslu zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o utajovaných skutečnostech“). Stěžovatel proto tuto část spisu označil za část obsahující skutečnosti chráněné zvláštním zákonem a žalobce s ní neseznámil s ohledem na ustanovení § 23 odst. 3 správního řádu, který správnímu orgánu ukládá, aby učinil opatření, aby nahlédnutím do spisu nebylo porušeno státní, hospodářské nebo služební tajemství, nebo zákonem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti. Nadto stěžovatel poukázal na skutečnost, že žalobce ani o nahlédnutí do spisu nepožádal. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zejména zjistil následující: V žádosti o udělení azylu žalobce uvedl, že v letech 1996 až 1999 sloužil v jednotkách pod vedením tehdejšího čečenského prezidenta A. M. Z těchto důvodů ho hledá policie. Ze správního spisu dále vyplývá, že v následujících pohovorech k žádosti o udělení azylu se stěžovatel snažil objasnit jednak okolnosti působení žalobce v čečenských povstaleckých jednotkách (ve smyslu místním a časovém), jednak se snažil objektivizovat osobní historii žalobce (čečenský původ, případný vztah k jinému státu apod.). Dále jsou ve správním spisu založeny obecné zprávy o situaci v zemi původu ať už provenience české či zahraniční a sdělení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky ze dne 11. 3. 2005, č. j. ÚOOZ - 21 - 49/V7 - A - 2005, v němž jmenovaná složka Policie České republiky sděluje stěžovateli, že k osobě žalobce nemá žádných poznatků, které by mohly mít vliv na udělení azylu či vztažení překážek vycestování. Jiných listinných podkladů využitelných případně jako podklad pro rozhodnutí, resp. jako důkaz, ve spisu není. Dále Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel dne 1. 9. 2005 vydal shora označené rozhodnutí, jímž rozhodl, že azyl nelze žalobci udělit pro existenci důvodů podle ustanovení § 15 písm. a) zákona o azylu. Své rozhodnutí stěžovatel odůvodnil tak, že podle ustanovení § 15 písm. a) zákona o azylu nelze cizinci azyl udělit, i když budou zjištěny důvody uvedené v ustanovení § 12 zákona o azylu, pokud je důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení azylu, se dopustil trestného činu proti míru, válečného trestného činu nebo trestného činu proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto trestných činech. Dále stěžovatel odkázal na to, že při aplikaci tohoto ustanovení vycházel z Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, která byla vydána v lednu roku 1992 Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Podle této příručky kompetence rozhodnout, zda je exkluzivní klauzule aplikovatelná, přísluší smluvnímu státu, na jehož území žadatel usiluje o uznání svého právního postavení jako uprchlíka. Pro uplatnění klauzule postačí prokázat, že existují vážné důvody domnívat se, že byl spáchán některý v klauzuli obsažený čin. Stěžovatel v návaznosti na toto konstatování uvedl, že vzhledem k obsahu žadatelových výpovědí se dotázal Bezpečnostní informační služby, zda nedisponuje informacemi, které by mohly mít vliv na vedené azylové řízení. Dopisem č. j. V 529/2005 - BIS - 52 ze dne 26. 4. 2005, pak předala Bezpečnostní informační služba podle odůvodnění citovaného rozhodnutí stěžovateli informace, které obsahovaly utajované skutečnosti ve smyslu zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, ve znění pozdějších předpisů, a to v režimu „vyhrazené“. Z této písemnosti podle stěžovatele jednoznačně vyplývalo, že se žalobce hlásil k činnosti, kterou, jak se stěžovatel domníval, bylo možné jednoznačně kvalifikovat jako zločin proti lidskosti ve smyslu mezinárodně právních dokumentů. Stěžovatel poukázal na to, že v průběhu řízení takové skutečnosti žalobce neuvedl, nicméně podle stěžovatele to bylo jenom důsledkem skutečnosti, že i žalobce si musel být vědom, že jejich uvedení by mělo v jeho případě za následek vyloučení mezinárodněprávní ochrany. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí stěžovatele napadl žalobce žalobou, v níž brojil jednak proti tomu, že se stěžovatel odvolává na postup podle výše zmíněné příručky UNHCR, neboť podle názoru žalobce nejde o závaznou normu, především však brojil proti tomu, že neměl možnost jakkoliv se seznámit s dokladem, o který stěžovatel své rozhodnutí opírá, tedy o zmíněný dokument Bezpečnostní informační služby. Stěžovatel ve vyjádření k žalobě k námitkám žalobce uvedl, že rozhodl po zhodnocení všech výpovědí žalobce, jejich porovnání s informacemi o situaci v zemi původu a na základě informace Bezpečnostní informační služby. Pokud odkázal na příručku UNHCR, učinil tak při vědomí, že nejde o právně závazný dokument, ale pouze o vodítko. Pokud šlo o námitku, že se žalobce nemohl seznámit dostatečně s podkladem rozhodnutí, který stěžovateli poskytla Bezpečnostní informační služba, stěžovatel ji považoval za lichou. Jednak poukázal na ustanovení § 9 zákona o azylu, podle něhož se v rozhodném období na řízení ve věci azylu nevztahovalo ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu, tj. stěžovatel neměl povinnost dát účastníku řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k podkladu pro rozhodnutí i ke způsobu jeho zji