7 Afs 182/2006 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 182/2006- 94 - text  č. j. 7 Afs 182/2006 - 94 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci stěžovatelky K. b., a. s., zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 15, za účasti Celního ředitelství Praha, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2006, č. j. 7 Ca 139/2005 – 40, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2006, č. j. 7 Ca 139/2005 - 40, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen „celní ředitelství“) ze dne 25. 2. 2005, č. j. 13480/04-21-19, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Beroun ze dne 15. 4. 2004, č. j. R/000019/2004, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 273 789,86 Kč z titulu ručení za dlužníka T., s. s r. o. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Tento závěr přijal i přesto, že v minulosti zaujímal stejný názor jako stěžovatel, ale nemohl přehlédnout, že Nejvyšší správní soud zaujal ve svých rozsudcích stejné stanovisko k dané problematice jako Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000. Podle spisového materiálu stěžovatel vystavil dne 29. 3. 1996 záruční listinu pro jiné operace než režim tranzit ve prospěch celních úřadů v obvodu Celního úřadu Beroun. Touto záruční listinou se stěžovatel zavázal za celního deklaranta T., s. s r. o. zaplatit celní dluh až do částky 300 000 Kč. Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu tak stěžovatel ručil za každý ze vzniklých dluhů vždy do uvedené výše. Globálním zajištěním celního dluhu jsou po dobu trvání ručitelského závazku zajišťovány všechny dluhy celního dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo mohl vzniknout z jedné či více operací, pro který byla tato forma zajištění povolena, a to až do výše částky v záruční listině uvedené. Výklad Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu shledal zákonným i Evropský soud pro lidská práva. Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. uvedla, že dne 29. 3. 1996 vystavila záruční listinu ve prospěch Celního úřadu Beroun, kterou se za dlužníka zavázala zaplatit celní dluh až do konečné částky uvedené v záruční listině. Záruka byla poskytnuta až po nejvyšší částku 300 000 Kč, přesto jí bylo uloženo zaplatit celkem padesáti pěti rozhodnutími Celního úřadu Beroun částku v celkové výši 12 499 645 Kč. Ručitelský závazek byl proto zaplacením částky 300 000 Kč zcela vyčerpán a zanikl splněním. Stěžovatelka má za to, že v případě globálního zajištění celního dluhu jde o institut veřejného práva, a proto musí být najisto postavena zaručená výše celního dluhu, když se její vůle vztahovala pouze na zajištění 300 000 Kč. Výklad městského soudu je tedy nutno odmítnout pro jeho neurčitost. Sama zastává názor, že globální zajištění se vztahuje na více možných dluhů celního dlužníka, avšak s tím, že souhrn dílčích dluhů je omezen nejvyšší částkou, za kterou se ručení poskytuje a která je uvedena v záruční listině. V případě nejasností musí být veřejnoprávní norma vykládána ve prospěch subjektu práva soukromého, a výklad provedený městským soudem je proto nepřípustně rozšiřující. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas i s právními závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 42/2006 a sp. zn. 7 Afs 47/2006, neboť názory v nich uvedené jsou právně velmi sporné, věcně zcela nesprávné, nespravedlivé, nepřesvědčivé a argumentačně nedostatečně podložené. V této souvislosti musí upozornit na možnost použití ustanovení § 18 s. ř. s. z praktických důvodů, protože i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 6 As 30/2005, rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 38 Ca 87/99 a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 31 Ca 165/99 svědčí pro její závěry. Ostatně nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 208/05 deklaruje povinnost, že v případě možnosti několika výkladů právního předpisu musí být upřednostněn výklad ústavně konformní. Výklad usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, který je v rozsudku městského soudu uveden, není konformní se závěry, ke kterým Ústavní soud ve svém rozhodnutí dospěl. Závěry tohoto rozhodnutí Ústavního soudu rovněž nesprávně interpretuje „senát 7 Afs“. Závěry obsažené v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu tedy nikterak nepodporují právní názor celních orgánů a městského soudu. Závěr městského soudu vychází zcela jednostranně z pozic fiskální politiky státu ve vztahu k osobám soukromého práva a naprosto ignoruje základní zásady spravedlnosti a právního státu, zejména princip právní jistoty, který pro ni znamená naprosto nekontrolovatelný a neomezený potenciální závazek k plnění za dlužníka. V reakci na vyhlášku č. 135/1998 Sb., která nahradila původní vyhlášku č. 92/1993 Sb., proto Č. zakázala poskytovat peněžním ústavům globální celní záruky podle této vyhlášky, a to právě s ohledem na skutečnost, že je nepřípustné, aby se banky zaručovaly za závazky, jejichž výši nelze předem určit. Stěžovatelkou vystavená záruční listina za dlužníka je též ex lege (konkrétně na základě ustanovení § 12 zákona o bankách) absolutně neplatným právním úkonem. Na základě takto neplatného právního úkonu pak nemůže vzniknout celním orgánům jakékoliv právo na plnění vůči stěžovatelce, jelikož neplatný právní úkon nemůže způsobit zamýšlené právní účinky, tj. založit závazkový vztah mezi věřitelem a ručitelem. K absolutní neplatnosti právního úkonu musí soud při své rozhodovací činnosti přihlížet z úřední povinnosti, a to v jakémkoliv stádiu řízení. Proto navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Celní ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že tvrzení stěžovatelky o rozpornosti názorů Nejvyššího správního soudu není potvrzeno žádným důkazem. Pro posouzení dané materie je klíčovou skutečnost, že se výkladem ustanovení § 256 celního zákona zabýval Ústavní soud, ze kterého vyplývá, že ručitel ručí za každý dluh samostatně a pokaždé do výše uvedené v záruční listině. Stěžovatelka musela být v době poskytnutí globální záruky s výkladem celních orgánů srozuměna, neboť jinak by s ohledem na denní objem dovozů celního dlužníka byla výše zajištění celního dluhu naprosto nedostačující. Závazek ručitele je vždy určitý, protože se vztahuje ke konkrétnímu celnímu dluhu spojenému s individuálně určitou operací nebo operacemi. Stěžovatelka je bezpochyby profesionální institucí zabývající se poskytováním záruk, a proto je na ní, aby zhodnotila riziko ručení a podle tohoto upravila svůj smluvní vztah s dlužníkem. V daném případě je nutno odlišit akceptaci ručitele pro ručení v systému globální záruky, které má formu písemného povolení, a přijetí zajištění při konkrétním propouštění zboží do navrhovaného režimu, kdy je posuzován jednotlivý případ a kdy jsou kontrolovány podmínky vztahující se ke konkrétnímu celnímu režimu včetně podmínky zajištění celního dluhu. Z rozsudků č. 55631/00 a 55728/00 Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku vyplývá, že předvídatelnost závazku ručení podle ručící listiny nelze zpochybňovat dovoláním se na nejednoznačnost právního předpisu. Možnost dvojího výkladu předpisu sama o sobě nezpůsobuje jeho nepředvídatelnost, a to zejména v takových případech, kdy se předpis dotýká profesionální činnosti toho, kdo jej hodlá aplikovat, jako je tomu v případě stěžovatelky. Celní ředitelství proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Podle ustanovení § 254 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „celní zákon“) mohou celní orgány povolit, aby zajištění celního dluhu provedla jiná osoba než ta, od níž se zajištění celního dluhu požaduje. Podle ustanovení § 256 celního zákona povolí celní orgány na žádost dlužníka globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací. Podle ustanovení § 260 odst. 1 celního zákona se ručitel se v záruční listině písemným prohlášením zaváže, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu. Pro posouzení sporné věci je klíčový výklad pojmu gl