7 Afs 27/2007 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 27/2007- 707 - text  č. j. 7 Afs 27/2007 - 722 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci stěžovatelů a) A. S.p.A., b) A. p. I. S.p.A., obou zastoupených Michalem Dlouhým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, za účasti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 7, a osob zúčastněných na řízení 1) K. T. AG, 2) K. s. r. o., (dříve K. T. s. s r. o.,), 3) K. B. AG, 4) K. C. AG, 5) K. T. C. & R. s. s r. o., 6) K. T. S. s. s r. o., 7) A. C. R., a. s., (dříve P., a. s.), všech zastoupených Mgr. et Ing. Danielem Zejdou, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, 8) Ministerstva dopravy, se sídlem Praha 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2006, č. j. 62 Ca 12/2006  600, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2006, č. j. 62 Ca 12/2006 – 600, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 14. 3. 2006, č. j. 2R 015/06-Hr, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 1. 2006, č. j. VZ/S253/05-154/01635/2006/540-RP tak, že jeho výrok byl v odstavci 4 doplněn o označení konkrétního ustanovení právního předpisu, podle nějž bylo ve věci rozhodováno. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že shledal nedůvodnými námitky týkající se vyloučení stěžovatelů ze zadávacího řízení pro nesplnění těch kvalifikačních kritérií, které osoba zúčastněná na řízení ad 8/ (dále jen „zadavatel“) údajně nebyla oprávněna stanovit (požadavky předložení certifikátů OHSAS 18001 a EMS 14000 či jejich ekvivalentů). Volba vhodných kritérií pro hodnocení kvalifikace a jejich důsledná aplikace je předpokladem řádného průběhu dalších fází zadávacího řízení, a tím rovněž zajištění hlavního účelu zadávání veřejných zakázek, kterým je efektivní vynakládání veřejných prostředků a zajištění účinné soutěže. Volba konkrétních kritérií je v tomto směru odvislá výlučně od rozhodnutí samotného zadavatele. Strategií při vymezení kvalifikačních kritérií může zadavatel výrazným způsobem ovlivnit okruh dodavatelů, mezi jejichž nabídkami bude v závěrečné fázi zadávacího řízení vybírat. Byť je tedy volba kritérií pro hodnocení kvalifikace primárně na rozhodnutí zadavatele, je třeba i z pohledu soudního přezkumu rozhodnutí Úřadu trvat na tom, aby zadavatel při stanovení kvalifikačních kritérií respektoval především zásadu nediskriminace ve smyslu ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Krajský soud vyložil pojem „diskriminace“ v kontextu předpisů z oblasti ochrany hospodářské soutěže, neboť do této oblasti v širším slova smyslu právo veřejných zakázek svojí povahou náleží. Zadavatel požadoval splnění uvedených kvalifikací ve vztahu ke všem osobám, které přicházely v úvahu coby potenciální dodavatelé. Uvedený požadavek byl uplatněn jednotně a nastavením tohoto kvalifikačního kritéria nedošlo k jakémukoli projevu uplatňování rozdílných podmínek vůči jednotlivým uchazečům. Pokud jde o samu objektivní nemožnost opatřit si ve lhůtě k podání nabídek příslušné certifikáty, tímto směrem se podstata argumentace stěžovatelů neubírá. Stěžovatelé sice v žalobě uvedli, že certifikáty nepotřebují a že nebylo objektivně možné je získat, avšak předmětem žalobního bodu je tvrzení, že zadavatel nemohl certifikát požadovat, neboť jej stěžovatelé ke své činnosti nepotřebují (v případě certifikátu OHSAS 18001), resp. kromě toho, že měl zadavatel akceptovat alternativu předloženou stěžovateli (v případě certifikátu EMS 14000, resp. odkazu na Sociální a ekologickou zprávu). Podstatná je podle krajského soudu skutečnost, že k vyloučení stěžovatelů z dalšího zadávacího řízení došlo nikoli proto, že by nestihli certifikáty předložit, ale proto, že náhradu těchto certifikátů nepředložili coby součást nabídky a v jazyce nabídky. Zadavatel sám přitom možnost předložení rovnocenného ekvivalentu umožnil. Ve vztahu k důvodnosti požadavku zadavatele na doložení kvalifikace předložením obou certifikátů nebo jim naroveň postavených dokumentů není postupu zadavatele, a tedy i závěrům Úřadu, principiálně co vytknout. Nejednalo se o požadavek diskriminační, šikanózní či ve vztahu k charakteru veřejné zakázky zcela nemístný. V případě obou certifikátů nadto nejde o požadavek, který by byl v rozporu s ustanovením § 25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách netransparentním, neboť jeho uplatnění ze strany zadavatele samo o sobě neučinilo zadávací řízení neprůhledným či hůře kontrolovatelným. Pokud jde o požadavek certifikátu OHSAS 18001, je zadavatel povinen ve všech případech zadávání veřejných zakázek požadovat splnění tzv. dalších kvalifikačních kritérií. Musí však vždy konkrétní další kvalifikační kritéria (podřaditelná pod kritéria technické způsobilosti podle ustanovení § 33 zákona o veřejných zakázkách) stanovit tak, aby odpovídala druhu, rozsahu a složitosti zadávané veřejné zakázky. Citovaný zákon nepodává seznam možných konkrétních požadavků na technickou způsobilost. Zadavatel je ve výběru, jakou konkrétní technickou způsobilost a jakou konkrétní úroveň této způsobilosti určí jako podmínku splnění kvalifikace, omezen ustanovením § 30 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, který ukládá povinnost požadovat pouze takové informace o kvalifikaci dodavatelů, jež bezprostředně souvisí s předmětem zakázky. Požadavek na předložení certifikátu, resp. jemu na roveň postaveného dokumentu, za účelem prokázání technické způsobilosti s odkazem na opatření k zabezpečení jakosti (§ 33 odst. 1 písm. c) bod 5 zákona o veřejných zakázkách) se jeví krajskému soudu jako plausibilní. Nejde o požadavek překračující zákonné meze stanovené zákonem o veřejných zakázkách a zadavatel neuplatnil toto „jiné“ kritérium nad rámec těch, které jsou výslovně obsaženy v zákoně. Rozhodující je, že požadavek předložení certifikátu OHSAS 18001 či jeho ekvivalentu má oporu v ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) bod 5 zákona o veřejných zakázkách. K obdobnému závěru dospěl krajský soud i ohledně požadavku z hlediska ochrany životního prostředí (požadavek předložení certifikátu řady EMS 14000 nebo jeho ekvivalentu). Podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách se splnění požadavků systému řízení podniků z hlediska ochrany životního prostředí prokazuje předložením certifikátu vydaného podle českých technických norem akreditovanou osobou, rovnocenného certifikátu vydaného v členském státě Evropské unie nebo jiného dokladu, uzná-li jej zadavatel. Ekvivalent primárně požadovaného certifikátu specifikoval zadavatel v čl. 6.3.2 zadávací dokumentace. Ani v tomto případě tedy nejde o požadavek překračující zákonné meze a krajský soud i v tomto případě dospěl k závěru, že zadavatel neuplatnil požadavek nezákonný. K otázce, zda způsob, jaký stěžovatelé zvolili k prokázání uvedených požadavků zadavatele, byl z pohledu zákona dostačující či nikoli, krajský soud uvedl, že pokud ze zadávací dokumentace vyplývá, že podmínku zadavatele lze splnit předložením certifikátu prokazujícího zavedení systému řady OHSAS 18001, přitom má-li uchazeč zaveden jiný systém bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, může předložit tento jiný platný certifikát prokazující zavedení tohoto systému v organizaci uchazeče, je třeba takový certifikát předložit coby součást nabídky, což však stěžovatelé neučinili. Místo certifikátu řady EMS 14000 či jeho ekvivalentu předložili stěžovatelé prohlášení, v němž sice obecně popsali způsob, jakým příslušné standardy dodržují, ale v konkrétních podrobnostech odkázali na Sociální a ekologickou zprávu umístěnou na internetových stránkách. Úřad přitom nedospěl k závěru, že by stěžovateli předložená Sociální a ekologická zpráva nepředstavovala ekvivalent zadavatelem primárně požadovaného certifikátu, nýbrž že nebyla předložena coby součást nabídky a v českém jazyce. Krajský soud nepřisvědčil stěžovatelům, že kvalifikaci v požadovaném směru doložili již samotným prohlášením, neboť šlo pouze o obecné konstatování dodržení standardů a toto konstatování doplňovali odkazem na Sociální a ekologickou zprávu. Stěžovatelé si proto obecnosti svého prohlášení museli být vědomi. Pokud nebyla Sociální a ekologická zpráva součástí nabídky, byla tato skutečnost důvodem pro vyloučení stěžovatelů ze zadávacího řízení pro nesplnění kvalifikace podle ustanovení § 39 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách. I