9 As 5/2007 — Nejvyšší správní soud

9 As 5/2007- 76 - text 9 As 5/2007 - 87 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatelů a) V. K. a b) B. K., zastoupených Mgr. Jiřinou Křížovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Boženy Němcové 1720, za účasti Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati 21, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2006, č. j. 29 Ca 169/2005 – 37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé kasační stížností napadají v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí odboru územního plánování a stavebního řádu Krajského úřadu Zlínského kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne 19. 5. 2005, č. j. KUZL 7584/05 ÚP-Zi. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm, odboru výstavby a územního plánování (dále jen „stavební úřad“), ze dne 17. 2. 2005, č. j. Výst. 1531/2003/2004/05/Mi-330, jímž bylo vydáno dodatečné stavební povolení na stavbu „Stavební úprava a přístavba výrobny cukrářských specialit č. p. 487“ na pozemcích parc. č. st. 474, zastavěná plocha a nádvoří, a parc. č. 305/91, ostatní plocha, zapsaných na LV č. 996 pro katastrální území H., v obci H.-S., vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, katastrálním pracovištěm ve Valašském Meziříčí. Stěžovatelé označili za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), když v prvé řadě namítají, že předmětná stavba je situovaná příliš blízko jejich pozemku a nebyla dodržena minimální vzdálenost stanovená obecnými technickými požadavky na výstavbu. Dále nesouhlasí s právním názorem krajského soudu ve věci posuzování veřejného zájmu v rámci řízení o odstranění stavby dle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Dle jejich názoru tento pojem nezahrnuje pouze kategorie zájmů chráněných zvláštními předpisy či souladu s územně plánovací dokumentací a obecnými technickými požadavky, ale je třeba zkoumat účinek nepovolené stavby na udržení dobrých sousedských vztahů a poškození jiného občana. Toto stanovisko stěžovatelů je dle jejich tvrzení potvrzeno vyjádřením rady obce H.-S., ve kterém je uvedeno, že obec dá souhlas k vydání dodatečného stavebního povolení pouze v případě dohody stavebníka, F. K. (dále jen „stavebník“), se stěžovateli. K této dohodě však nedošlo a podle stěžovatelů nelze souhlasit ani se závěrem krajského soudu, že obec je pouze jedním z účastníků řízení, k jehož vyjádření není nutno vždy přihlížet. Stěžovatelé dále namítají, že umístěním předmětné stavby stavebníka bude také narušena jejich pohoda bydlení, osvětlení a oslunění. V souvislosti s tím dále uvádějí, že v daném řízení byl vypracován tzv. diagram zastínění, a to ze strany projektanta, jenž byl současně i zpracovatelem stavební projektové dokumentace pro stavebníka. V tomto směru mají stěžovatelé pochybnosti (blíže námitku nespecifikují), navíc poukazují na nevhodnou dobu sledování zastínění, a s touto námitkou v neposlední řadě souvisí i jejich tvrzení, že z napadeného rozhodnutí krajského soudu nevyplynulo, proč je tento diagram považován za dostačující pro náležité posouzení vlivu stavby na životní prostředí. Podle stěžovatelů navíc krajský soud pochybil, když se nesprávně vypořádal s otázkou nezákonnosti vydaných stavebních povolení (v nichž byl označen u dotčené stavby jiný způsob využití, než který je zapsán u této budovy v katastru nemovitostí), v čemž stěžovatelé spatřují porušení správního řádu. Konečně poslední námitka směřuje vůči nedostatečnému odůvodnění rozsudku krajského soudu a jeho chybnému procesnímu postupu při dokazování, a to v tom smyslu, že soulad stavby s územně plánovací dokumentací byl zjištěn pouze na základě vyjádření vedoucí oddělení územního plánu stavebního úřadu. Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti oponoval námitce ohledně nedodržení minimální odstupové vzdálenosti předmětné stavby od hranice pozemku stěžovatelů. Uvedl, že dle jeho názoru není obecně závazným právním předpisem stanoven odstup staveb předmětného charakteru. Stěžovateli citovaná vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, v platném znění (dále jen „vyhláška OTP“), upravuje pouze vzdálenosti mezi rodinnými domy, příp. jejich odstupy od společných hranic pozemků. V dané věci ovšem obě sousedící stavby nejsou rodinnými domy. Zpochybnění vypracovaného diagramu zastínění ze strany stěžovatelů dle žalovaného vyplývá ze zřejmých technických neznalostí, neboť tuto součást projektové dokumentace zpracovává autorizovaná osoba dle závazného normativu. Stavebním úřadem i žalovaným byl předložený diagram shledán věcně správným. V dalším – především k prokázání souladu stavby s veřejným zájmem – žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě a závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. st. 417 a parc. č. 305/35 a domu č. p. 499 stojícího na pozemku parc. č. st. 417, nacházejících se v k. ú. H., v obci H.-S. Dne 2. 11. 1998 bylo stavebním úřadem vydáno stavební povolení č. j. 2012/98/1-330 k úpravě a přístavbě sousedního domu č. p. 487 stojícího na parc. č. st. 474, zastavěná plocha a nádvoří, a parc. č. 305/91, ostatní plocha. Vzhledem k tomu, že stavební práce byly prováděny v rozporu s tímto povolením, stavební úřad je nařídil s okamžitou platností zastavit a následně zahájil řízení o odstranění stavby podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Stavebník prokazoval, že stavbu není nutné odstranit, podal žádost o dodatečné povolení stavby, a když předložil podklady vyžádané stavebním úřadem a byl prokázán soulad s územním plánem obce, vydal stavební úřad rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Přestože v něm stanovil závazné podmínky pro provedení stavby a vypořádal se s námitkami stěžovatelů, bylo toto rozhodnutí napadeno odvoláním ze strany stěžovatelů. Žalovaný tomuto odvolání vyhověl a zavázal stavební úřad projednat řádně všechny námitky tak, jak uvedl ve svém rozhodnutí. Stavební úřad po doplnění řízení stanoveným postupem vydal dne 17. 2. 2005 nové rozhodnutí č. j. Výst. 1531/2003/2004/05/Mi-330, proti kterému rovněž stěžovatelé podali odvolání, žalovaný však již neshledal žádné vady předchozího řízení a odvolání zamítl. Stěžovatelé dne 21. 6. 2005 napadli posledně zmíněné rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, v jejímž úvodu namítli, že stavební úřad vydal dodatečné stavební povolení i přes nesouhlas obce H.-S., která podmínila realizaci změn stavby dohodou mezi stěžovateli a stavebníkem. Žalovaný dle jejich názoru zcela převzal odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, aniž sám řízení jakkoliv doplnil či odůvodnil. Dále poukázali na pochybení stavebního úřadu, který se nevypořádal s požadavkem souladu stavby s veřejným zájmem, nesprávně zhodnotil důkazy při posouzení souladu stavby s územním plánem obce a nezajistil posouzení stavby z hlediska zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Kromě výše uvedeného se stěžovatelé neztotožnili ani se stanoviskem stavebního úřadu o minimální odstupové vzdálenosti přístavby od hranic pozemku, vytkli mu nedodržení zásady rovnosti účastníků při posuzování zájmů stavebníka a zájmů jejich a napadli správnost vypracovaného diagramu zastínění. Závěrem podotkli, že ve správním řízení nebylo rozhodnuto o jimi vznesené námitce podjatosti a krajskému soudu navrhli, aby zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí tomuto předcházející. Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stavební úřad se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů, které mohl projednat, a pouze ve věci ohrožení oprávněných vlastnických zájmů stěžovatelů sousední stavbou je správně odkázal na občanskoprávní řízení před soudem. K žalobní námitce, že u dotčené stavby dosud nebyl změněn způsob jejího užívání, soud konstatoval, že v řízení o odstranění stavby podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona se tato skutečnost nezkou