1 Afs 138/2008 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 138/2008- 99 - text 1 Afs 138/2008 - 99 Spis 1 Afs 138/2008 byl spojen se spisem číslo 1 Afs 137/2008 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto: 1 Afs 137/2008 - 111 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 14, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 9. 2007, č. j. 7455/07-1500-403103 a č. j. 7487/07-1500-403103 a ze dne 1. 2. 2008, č. j. 1083/08-1500-402143, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2008, č. j. 57 Ca 90/2007 - 37, č. j. 57 Ca 91/2007 - 49 a č. j. 57 Ca 13/2008 - 50, t a k t o : I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 137/2008, sp. zn. 1 Afs 138/2008 a sp. zn. 1 Afs 139/2008 s e s p o j u j í ke společnému projednání. Nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 137/2008. II. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í . III. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech. IV. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech. O d ů v o d n ě n í : Kasačními stížnostmi se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označených rozsudků Krajského soudu v Plzni. Těmi soud zamítl žaloby, jimiž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2007, č. j. 7455/07-1500-403103 a č. j. 7487/071500403103, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce proti exekučním příkazům ze dne 7. 5. 2007, č. j. 19900/07/142970/1507 a č. j. 19901/07/142970/1507, vydaným Finančním úřadem v Přešticích (dále jen „finanční úřad“) na srážky z invalidního důchodu žalobce, a dále rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2008, č. j. 1083/08-1500-402143, kterým žalovaný změnil exekuční příkaz ze dne 1. 10. 2007, č. j. 34112/07/142970/1507, vydaný finančním úřadem na srážky z invalidního důchodu žalobce; uvedená změna spočívala jen v odstranění nepřesností v některých číslech jednacích a datech, pod nimiž finanční úřad vydal konkrétní rozhodnutí uvedená pod jednotlivými položkami výkazů nedoplatků. V žalobách proti rozhodnutím žalovaného opatřených identickou argumentací žalobce namítl, že byl na jeho majetek usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2005, č. j. 29 K 47/2005 - 5 prohlášen konkurs. Ke dni vydání exekučních příkazů (a v případě prvních dvou příkazů i napadených rozhodnutí odvolacích orgánů) nebylo konkursní řízení skončeno, neboť konkurs byl zrušen až usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2007, č. j. 29 K 47/2005 - 101, které nabylo právní moci dne 9. 10. 2007. Podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), má přitom prohlášení konkursu za následek, že nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci), postihující majetek patřící do konkursní podstaty. Součástí konkursní podstaty je dle § 6 odst. 2 citovaného zákona rovněž invalidní důchod. Žalobce následně zpochybnil závěry žalovaného, podle nichž vydání exekučních příkazů není v daných případech provedením exekucí. Dle žalobce je tomu přesně naopak, protože odvolání proti exekučním příkazům nemají odkladný účinek. Exekuční příkazy se pak současně doručují jak dlužníkovi, tak plátci invalidního důchodu, kdy plátci invalidního důchodu se přikazuje, aby po doručení (nikoli po nabytí právní moci) prováděl z invalidního důchodu dlužníka srážky a nevyplácel sražené částky dlužníkovi. Finanční úřad se tímto způsobem, tedy vydáním exekučních příkazů, zvýhodňuje na úkor ostatních konkursních věřitelů. Toto neoprávněné zvýhodnění spočívá v tom, že invalidní důchod vyplácený za trvání konkursu není hrazen do konkursní podstaty a přerozdělen mezi všechny věřitele, ale je deponován u plátce důchodu, aby mohl být po skončení konkursu celý vyplacen finančnímu úřadu. Z těchto důvodů je podle žalobce nutno považovat již samotné vydání exekučních příkazů za provádění exekucí. Krajský soud uvedené námitky považoval za nedůvodné. Nejprve konstatoval, že žalobami napadená rozhodnutí žalovaného jsou rozhodnutími o odvoláních proti exekučním příkazům podaným ve smyslu § 73 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., zákona o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Taková rozhodnutí pak je třeba v souladu s rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“); mohou tedy být předmětem soudního přezkumu. Dále odkázal na § 40 odst. 11 věta druhá daňového řádu, podle nějž se prohlášením konkursu daňové řízení nepřerušuje. Okamžikem prohlášení konkursu však pro daňové řízení platí omezení stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání. K výkladu sporných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání zaujal stanovisko Nejvyšší soud pod sp. zn. Cpjn 19/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998. V něm Nejvyšší soud uvedl, že i po prohlášení konkursu lze nařídit výkon rozhodnutí pro pohledávku věřitele proti úpadci postihující majetek patřící do konkursní podstaty, výkon rozhodnutí však nelze provést; to platí bez zřetele k tomu, jestli jde o soudní výkon rozhodnutí nebo o daňovou či jinou exekuci. Ve shodě s uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu tak krajský soud dospěl k závěru, že nelze dovodit, že samotná vydání exekučních příkazů je provedením exekucí, jak namítal žalobce. Správce daně proto nepochybil, když v době trvajícího konkursního řízení nařídil výkon rozhodnutí srážkami z invalidního důchodu žalobce. Za důvodnou nepovažoval krajský soud ani druhou část z těchto žalobních bodů, kterou žalobce namítal, že sražené částky nemohou být vypláceny do konkursní podstaty, kam ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání patří. Zde krajský soud opět odkázal na znění § 14 odst. 1 písm. e) citovaného zákona. Dále uvedl, že z žádného ustanovení uvedeného zákona nevyplývá, že by správce konkursní podstaty po té, kdy byl nařízen výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do konkursní podstaty, nemohl s tímto majetkem, zde deponovanými finančními prostředky u ČSSZ, nakládat a použít jej též k uspokojení nároků konkursních věřitelů. Z téhož důvodu je dle krajského soudu nedůvodný právní názor žalobce, podle nějž že se správce daně vydáním exekučních příkazů zvýhodňuje na úkor ostatních konkursních věřitelů. Stejný postup, tj. nařízení výkonu rozhodnutí v době trvání konkursního řízení, mohl zvolit i jiný subjekt než správce daně. Proti rozsudkům podal žalobce kasační stížnosti. V nich uplatnil důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., namítl tedy, že rozhodnutí jsou zatížena nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Konkrétně brojil proti závěru krajského soudu, podle nějž vydání exekučních příkazů a jejich doručení plátci důchodu v době, kdy na majetek žalobce probíhalo konkursní řízení, není provedením exekucí. Krajský soud dle stěžovatele nesprávně vykládá stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98. Exekuční příkaz na srážky z důchodu má údajně zcela odlišné dopady, než jiné možné formy nařízení výkonu rozhodnutí. Již samotné doručení exekučního příkazu plátci důchodu má za následek, že jsou částky z důchodu strženy a nejsou důchodci vyplaceny. Protože není důchodci vyplacen důchod v plné výši, jedná se, dle názoru stěžovatele, o provádění exekuce ve smyslu § 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání, tedy o činnost z hlediska uvedeného ustanovení nepřípustnou. Částky sražené dle exekučního příkazu z důchodu nemohou být vypláceny do konkursní podstaty, jak dovodil krajský soud, protože plátce důchodu musí respektovat své povinnosti vyplývající z exekučního příkazu, tedy musí shromažďovat sražené peníze a tyto musí následně po oznámení o nabytí právní moci exekučního příkazu vyplatit oprávněnému. Jiné možnosti plátce důchodu nemá. Stěžovatel je stále přesvědčen, že se správce daně tímto způsobem zvýhodňuje na úkor ostatních věřitelů. Vzhledem k tomu, že kasační stížnosti směřují proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, rozhodl Nejvyšší správní soud ve shodě s § 39 odst. 1 a § 120 s. ř. s. o spojení těchto kasačních stížností ke společnému projednání. Nejvyšší správní soud považuje kasační stížnosti za přípustné. Dříve než napadené rozsudky přezkoumal v rámci uplatněných důvodů, však musel posoudit, zda byly kasační stížnosti podány včas. Podle názoru Krajského soudu v Plzni totiž došlo k jejich opožděnému podání. Uvedený závěr zdůvodnil daný soud tím, že napadené rozsudky byly stěžovateli doručeny prostřednictvím zástupce soudu v obálce „s modrým pruhem“. V případě rozsudku č. j. 57 Ca 90/2007 - 37 je na doručence ze strany příjemce zá