1 Afs 82/2006 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 82/2006- 127 - text 1 Afs 82/2006 - 140 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce K. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 49/5, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2001, č. j. FŘ-5540/11/01, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, č. j. 38 Ca 488/2001 - 86, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 9. 7. 2001, č. j. FŘ-5540/11/01, byl, na základě ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), změněn dodatečný platební výměr č. 57568/98 ze dne 1. 4. 1998, č. j. 57568/98/001512/6415, na důchodovou daň a daň z objemu mezd za rok 1992, vydaný Finančním úřadem pro Prahu 1 tak, že stanovil žalobci základ daně ve výši 102 420 000 Kč, vyměřil daň ve výši 56 331 000 Kč a stanovil penále ve výši 5 633 100 Kč. Rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí prvostupňového orgánu, napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, kterou se domáhal jejich zrušení. Shora uvedeným rozsudkem byla žaloba zamítnuta. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku k jednotlivým žalobním bodům uvedl: 1) Nebyla především shledána důvodnou námitka žalobce dle které vydání napadeného rozhodnutí bránila překážka věci rozhodnuté. Z § 46 odst. 7 daňového řádu nelze, dle názoru městského soudu, dovodit zákaz vydat více dodatečných platebních výměrů na stejnou daň za stejné zdaňovací období. Dodatečné platební výměry sice byly vydávány na základě výsledků jedné finanční revize, ale z obsahu spisu je zřejmé, že jednotlivá zjištění této revize byla dále doplňována a že nedošlo k opakovanému doměření daně ve vztahu k jednotlivým nákladům uplatněným v rozporu s právními předpisy. Městský soud připustil, že v dané věci zvolil správce daně atypický postup, ovšem rozhodující pro posouzení věci je skutečnost, že nepřekročil své právo činit opatření ke správnému a úplnému stanovení daňové povinnosti. Jestliže se jednalo o různé důvody doměření, nelze mít zato, že vydání dodatečného platebního výměru č. 7500 (týkajícího se jiných obchodních případů, než v nyní projednávané věci) mělo za následek, že o doměření důchodové daně na základě výsledků finanční revize nemohl být vydán též dodatečný platební výměr č. 57568/98. 2) Námitkám žalobce rozporujícím prováděné dokazování a hodnocení důkazů městský soud taktéž nepřisvědčil. Uvedl především, že výsledky finanční revize byly pouze jedním z podkladů, které měl žalovaný k dispozici. Okolnosti vztahující se k zatímním listům vydaným Agrobankou Plzeň, a. s., pozdější Kreditní bankou Plzeň, a. s., v likvidaci, (nyní v konkurzu pozn. NSS - dále jen „banka“), byly ověřovány nejen při místním šetření, které bylo provedeno dožádaným Finančním úřadem v Plzni v rámci finanční revize, ale i sděleními banky a konkrétními listinnými podklady. V případě zmiňovaného sdělení banky, šlo o vyžádané údaje o předmětných zatímních listech z jejích evidencí; zatímní listy byly předloženy při místním šetření dne 30. 3. 1994 (v rozsudku je nesprávně uváděno datum 30. 4. 1994 – pozn. NSS). I když ustanovení § 34 odst. 4 daňového řádu upravuje povinnost třetích osob vydat potřebné listiny a v daném případě podle tohoto ustanovení správce daně požadoval pouze sdělení údajů k takovým listinám, neznamená to, že takové sdělení nemůže být využito jako důkazní prostředek. S poukazem na § 31 odst. 4 daňového řádu krajský soud uvedl, že je možné, aby jako důkazní prostředek byla využita i zpráva o provedení finanční revize u žalobce, popř. i podklady při takové finanční revizi shromážděné. V daném případě daňové řízení probíhalo poměrně dlouhou dobu; vedle výsledků revize byly opatřeny další důkazní prostředky, stěžovatel doplňoval důvody odvolání, bylo vydáno několik rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel byl podrobně seznámen se zjištěními učiněnými v rámci finanční revize, využil svých oprávnění namítat nesprávnost postupu při provádění revize a byl seznámen i s dalšími získanými důkazními prostředky. Za této situace městský soud nepřisvědčil jeho názoru, že podklady získané v rámci finanční revize i samotnou zprávu o výsledku revize nelze využít jako důkazních prostředků, neboť nebyly opatřeny postupem podle daňového řádu. Důkazní prostředky, ze kterých žalovaný vycházel při vydávání napadeného rozhodnutí, nebyly získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny v potřebném rozsahu Pokud jde o zápis z místního šetření v bance ze dne 30. 3. 1994, sepsaný dožádaným Finančním úřadem v Plzni, protokolárně zachycená přítomnost třetí osoby (pracovnice žalovaného), bez dalšího neznamená, že by tento podklad byl získán v rozporu se zákonem a že by k němu nemohlo být v daňovém řízení přihlédnuto. Městský soud vyjádřil též názor, že v daném případě nebylo třeba, aby proběhla daňová kontrola podle § 16 daňového řádu. 3) Pokud žalobce dále namítal, že se žalovaný nevypořádal s celým obsahem odvolání a že odvolání se na právní názor soudu vyslovený v předcházejícím zrušujícím rozsudku není dostatečným odůvodněním napadeného rozhodnutí, městský soud uvedl, že napadené rozhodnutí se v dostatečném rozsahu vypořádalo s důvody uvedenými v odvolání a jeho doplněních. Pokud nebyly všechny odvolací námitky řešeny podrobně a konkrétně a žalovaný se odvolal na právní názor soudu vyslovený v předcházejících rozsudcích, nejednalo se o vadu, která by měla za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. 4) K žalobou rozporované otázce doby převodu předmětných zatímních listů vyšel městský soud z názoru, že tyto byly stanovami určeny jako cenné papíry na jméno a podle svého znění byly převoditelné rubopisem. Pokud stěžovatel poukazoval na blíže specifikovaný rozsudek Nejvyššího soudu, městský soud připustil, že sice Nejvyšší soud dospěl k názoru, že zatímní listy podle § 176 obchodního zákoníku v tehdejším znění byly zákonnými cennými papíry na řad, ovšem současně uvedl, že se převáděly rubopisem. Žalovaný tedy nepochybil, jestliže vycházel z údajů o převodu předmětných zatímních listů uvedených na těchto zatímních listech a ze stanoviska, že jsou převoditelné rubopisem. Ze skutečností zjištěných při místním šetření dne 30. 4. 1994 i z dalších sdělení banky krajskému soudu vyplynulo, že zatímní list č. 55, podle kterého stěžovatel upsal plnou hodnotu 1292 kusů akcií v nominální hodnotě 100 000 Kč za jednu, byl v den svého vydání, tj. 15. 12. 1992, rozepsán na zatímní listy č. 70 (578 kusů akcií) a č. 71 (417 kusů akcií). Ve spise je sice založena smlouva uzavřená dne 28. 12. 1992 mezi stěžovatelem jako převodcem a společností PANOK FINANZ, a. s., jako nabyvatelem o prodeji 1292 ks akcií, avšak vzhledem ke shora uvedeným zjištěním u banky jako vystavitele zatímních listů žalovaný dospěl k závěru, že v roce 1992 bylo na společnost PANOK FINANZ, a. s., převedeno pouze 417 ks akcií z původního počtu 1292 kusů akcií (zatímní list č. 71). Na kopii zatímního listu č. 70 založené ve správním spise je pak uvedeno, že se převádí dne 15. 2. 1993. Proti sobě stojí doklad (smlouva o prodeji akcií) předložený stěžovatelem a na druhé straně údaje zjištěné u banky jako vystavitele zatímních listů. Stěžovatel neprokázal, že zatímní list č. 55 byl převeden rubopisem, naopak řádně (rubopisem) byly dle sdělení banky převedeny zatímní listy č. 70 a 71. Městský soud tedy vyhodnotil, že provedené hodnocení důkazů má oporu v obsahu správního spisu a neodporuje zásadám logiky. Pokud se jedná o příjmy zahrnuté do základu důchodové daně, poukázal na to, že žalobce nesprávnost těchto příjmů v průběhu daňového řízení v souvislosti s prodejem zatímních listů nenamítal. Zatímní listy č. 14, 15 a další dva bez čísla byly dle sdělení banky převáděny mezi subjekty odlišnými od stěžovatele a na stěžovatele nebyly nikdy (do své výměny za akcie) rubopisem převedeny. Žalobce své tvrzení, že byl vlastníkem předmětných zatímních listů, dokládal pouze doklady založenými ve svém účetnictví. I v tomto případě měl městský soud zato, že závěr žalovaného o tom, že prostředky na pořízení těchto zatímních listů je třeba považovat za částky, o které byly zvýšeny náklady v rozporu s právními předpisy, má oporu v obsahu provedených důkazů a byl učiněn v souladu s § 2 odst. 3 daňového řádu. Stejný závěr lze uvést i ohledně zatímních listů č. 1 a 11. Žalobce neprokázal, že byly převedeny řádně rubopi