1 As 26/2008 — Nejvyšší správní soud

1 As 26/2008- 69 - text 1 As 26/2008 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně STV GROUP a. s. se sídlem Žitná 45, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem Vodičkova 41, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OBP, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2005, č. j. OBP622/CZ-2005, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, č. j. 7 Ca 40/2006 - 43, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, č. j. 7 Ca 40/2006 - 43, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Policejní prezidium ČR, Ředitelství služby správních činností policie, rozhodlo dne 29. 7. 2005 o správním deliktu žalobkyně podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), který byl spáchán porušením § 39 odst. 1 písm. e) a k) a § 42 odst. 3 téhož zákona, a uložilo žalobkyni pokutu ve výši 80 000 Kč. Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2005 rozhodl žalovaný o odvolání žalobkyně tak, že nevyhověl námitkám proti rozhodnutí o nepodjatosti ředitele Ředitelství služby správních činností policie Policejního prezidia ČR, plk. Ing. A. K., ze dne 27. 7. 2005. Dále žalovaný změnil výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že žalobkyně porušila § 39 odst. 1 písm. e) a k) a § 42 odst. 3 zákona o zbraních tím, že nevedla evidenční knihy zbraní pro jednotlivé kategorie zbraní, nezaevidovala 4305 kg bezdýmného prachu do příslušné evidenční knihy, neoznámila převod vlastnictví 3 kusů houfnic HD 30 A ráže 122 mm a nezabezpečila 18 kusů houfnic a blíže specifikované náboje stanoveným způsobem. Za toto jednání uložil žalobkyni pokutu ve výši 100 000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou k Městskému soudu v Praze; městský soud svým rozsudkem ze dne 31. 10. 2007 žalobu zamítl. Předmětný rozsudek napadla žalobkyně včasnou kasační stížností. Podle žalobkyně je zcela neadekvátní závěr soudu, že žalobkyně v žalobě nečinila sporným skutkový stav věci a že její argumentace spočívala v tvrzení procesních pochybení a špatného právního posouzení věci. Podle žalobkyně z vytýkaných procesních pochybení v žalobě plyne, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, neboť byl proveden jen jediný důkaz – zpráva o kontrole, která je tendenční a nesprávná. Do skutkových zjištění nepatří hodnocení a interpretace těchto zjištění, tedy konkrétně i to, že předmět, který je podle kontrolního zjištění uskladněn na kontrolovaném místě, nemůže být přímo v protokolu označen jako určitý druh zbraně a jako zbraň vůbec, pokud není zjištěno, že splňuje všechny pojmové znaky zbraně. Kontrolou bylo a priori řečeno, že jde o zbraně, i když šlo pouze o zachycení jevové stránky věci. Navíc soud sám argumentuje tím, že se jednalo o zbraně, aniž by respektoval skutečnost, že chyběl podstatný znak – funkčnost předmětů, které byly uskladněny. To bylo způsobeno odnětím podstatné konstrukční součástky. Dále se soud dle žalobkyně nesprávně vypořádal s žalobní námitkou týkající se překročení zákonné úpravy evidence zbraní a střeliva vyhláškou č. 384/2002 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o zbraních a střelivu. Podle žalobkyně zákon o zbraních neupravuje v § 39 odst. 5 data, která je třeba sledovat, a tedy umožňuje, aby byl zákon nahrazován vyhláškou. Žalobkyně byla postižena za to, že údaje nebyly v souladu s vyhláškou, ale se zákonnou úpravou ano. Je úlohou soudu, aby podle vyhlášek, které přesahují meze hmotněprávní úpravy, nebylo již nadále postupováno, čemuž soud nedostál. Obdobně ke vztahu nařízení vlády č. 338/2002 Sb., o technických požadavcích pro zabezpečení přechovávaných zbraní nebo střeliva a o podmínkách skladování, přechovávání a zacházení s černým loveckým prachem, bezdýmným prachem a zápalkami, a § 58 odst. 4 zákona o zbraních žalobkyně konstatuje, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jestliže zákon má stanovit věcné meze, ve kterých lze uplatnit státní moc, tedy vydat vládní nařízení, pak zákonný pojem tyto meze definující musí být určitý a srozumitelný. V § 58 odst. 4 zákona o zbraních víceslovný pojem této zásadě odporuje, když je vymezen jako „elektronické zabezpečovací zařízení splňující technické požadavky stanovené prováděcím právním předpisem“. Stanovení mezí věcné úpravy je tak nepřípustně ze zákona přenášeno na prováděcí předpis. Argumentace soudu o stanovení povinností ve smyslu čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je tak pouze dílčím odůvodněním této problematiky, která se navíc konkrétně na tuto materii nemůže dost dobře aplikovat. Žalobkyně rovněž uvedla, že kontrola i následná správní rozhodnutí vytýkaly pouze to, že žalobkyně nevyplnila a nepředala na příslušný útvar policie tiskopis oznámení o nabytí vlastnictví nebo převodu zbraně. To je významově zcela odlišný skutek od neoznámení převodu vůbec. Žalobkyně se domnívá, že není možné uvažovat o tom, že nedostatek hlášení byl prokázán; nebyl obsahem kontrolních zjištění, tedy v řízení k této okolnosti nebyl proveden žádný důkaz. Soud ani za situace, kdy neproběhlo jednání, nemohl nahradit nedostatek důkazů svojí úvahou. K evidenci bezdýmného prachu žalobkyně podotkla, že s výbušninami nakládá a je pod dohledem Českého báňského úřadu. Tuto skutečnost si soud mohl ověřit z obchodního rejstříku, což neudělal. Naopak soud neřešil skutečnost, že jím odkazované znění § 39 odst. 1 písm. k) zákona o zbraních ve znění platném v době kontroly a rozhodování o sankci je zjevně důsledkem legislativní chyby, kdy bezdýmný prach byl dodatečně vyňat jako výbušnina z působnosti tohoto zákona (zákonem č. 228/2003 Sb.), avšak jako tomuto vymezení působnosti odporující reziduum zůstal neodstraněn v § 39 odst. 1 písm. k) zákona. Žalobkyně dále neakceptuje výklad soudu k zásadě reformatio in peius. Soud v tomto ohledu zcela pominul princip právní jistoty jako jeden ze základních atributů právního státu. V důsledku toho ve svém výkladu pominul princip spravedlivého procesu a nevypořádal se ani s požadavky Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobkyně rovněž uvedla, že její námitka podjatosti vycházela z konstantní judikatury v době,kdy byla vznesena. Soud ovšem zcela tendenčně použil argumentaci vycházející z nové právní úpravy správního řádu, která ale nebyla v době vedení správního řízení platná. Soud při své argumentaci pominul skutečnost, že kdo podepisuje akty, rozhoduje o věci, která je aktem řešena. V dané věci bylo rozhodováno v průběhu kontroly o námitkách žalobkyně a o odvolání proti rozhodnutí o nich. Tato rozhodnutí jsou podkladovými rozhodnutími pro rozhodnutí o sankci. Těmito podkladovými rozhodnutími se však soud vůbec nezabýval, jen bagatelizoval rozhodovací činnost v této věci z hlediska podílu na řízení o pokutě. Dále soud pominul skutečnost, že prvostupňový orgán rozhodl ve věci uložení pokuty ještě před tím, než rozhodnutí o námitce podjatosti nabylo právní moci. Konečně soud pominul i skutečnost, že již v aktu, kterým bylo zahájeno správní řízení a který byl podepsán plk. Ing. K., byla na základě kontroly a rozhodnutí učiněných v jejím rámci (mj. též plk. Ing. K.), vyslovena vina naší společnosti za spáchání deliktu. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil. Kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud v prvé řadě nesdílí přesvědčení žalobkyně, že by v žalobě činila sporným skutkový stav věci: žalobkyně netvrdila, že by kontrola proběhla jiným způsobem, nebo že kontrolní zjištění neodpovídají realitě. Naopak spořila se o otázky více méně právní – tj. o definici zbraně, o vztah zákona o zbraních a podzákonných předpisů vydaných k jeho provedení, o způsob oznámení převodu zbraní, o uplatňování zásady zákazu reformatio in peius či o podjatost vedoucího správního orgánu prvního stupně. Sama žalobkyně v kasační stížnosti uvádí, že do skutkových zjištění nepatří hodnocení a interpretace těchto zjištění – tedy to, co žalobkyně činila v žalobě sporným. Žalobkyně pak dále namítá, že zbraně, jichž se kontrola týkala, zbraněmi nebyly, neboť jim chyběla podstatný znak – funkčnost, k