2 Afs 107/2007 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 107/2007- 168 - text 2 Afs 107/2007 - 176 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: S.O.S. zvířatům, spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem se sídlem Francouzská 54, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, odboru rozpočtu a financování, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 29 Ca 45/2005, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Stěžovatel j e p o v i n e n zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Bohumila Záleského do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 2856 Kč. O d ů v o d n ě n í : I. Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný správní orgán - Magistrát města Brna, odbor rozpočtu a financování - jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo pro nezákonnost zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 21. 1. 2005, č. j. ORF/653/05, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části Brno – Královo Pole ze dne 23. 4. 2004, č. j. EXD/11/04/Srn-2, jímž byl žalobci vyměřen místní poplatek ze psů za 1. čtvrtletí roku 2004 ve výši 261.546 Kč. II. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tzn. tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem a je proto nezákonný, a také že je tento rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Stěžovatel zejména namítá, že krajský soud chybně vyložil osobu poplatníka místního poplatku, kterým je „držitel psa“, a to v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1, 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích a s čl. 2 odst. 2.1, s čl. 3 odst. 3.1 vyhlášky Statutárního města Brna o místních poplatcích. Soud totiž bezdůvodně upřednostnil úpravu obsaženou v občanském zákoníku, tzn. úpravu obecnou, před úpravou zvláštní, a to navíc v rozporu s jejím účelem. Krajský soud navíc porušil princip ochrany legitimního očekávání, když nepřihlédl k jiným soudním rozhodnutím (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 985/2004 a sp. zn. Tdo 1541/2006, rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 102/2004 a sp. zn. 11 Ca 194/2005). Legitimní očekávání spatřuje stěžovatel v tom, že navrhovatel postupující v souladu se zákonem a podle konkrétních pokynů rozhodujícího orgánu legitimně očekává úspěch ve sporu. Stěžovatel namítá, že zpoplatnění psa představuje legitimní cíl, spočívající v získávání prostředků k naplnění veřejného rozpočtu a případy osvobození představují jen výjimky. Jejich taxativní výčet obsahuje ustanovení § 2 odst. 2 zákona o místních poplatcích a žalobce v něm uveden není. Výklad provedený krajským soudem hrozí „celorepublikově“ tím, že poškozeni budou všichni správci tohoto poplatku, jelikož ve svém důsledku bude moci každý poplatník s úspěchem namítnout, že se nepovažuje za držitele psa dle ustanovení § 129 občanského zákoníku. Tím by však byl zcela popřen smysl novely cit. zákona, neboť jí došlo k nahrazení pojmu „vlastník psa“ novým pojmem „držitel psa“. Pojem „držitel psa“ stěžovatel vykládá tak, že míří na osobu, u níž se pes nachází a která o něj pečuje stejně, jako by jej vlastnila. Osoba držitele tedy zjevně nemusí být nutně totožná s jeho vlastníkem, na čemž nic nemění ani to, že v době rozhodnutí není osoba oprávněného vlastníka či držitele známa. Dojde-li k předání psa jinému držiteli, příp. vlastníkovi, je povinen dosavadní i nový držitel psa tuto změnu oznámit příslušnému správci poplatku. Stěžovatel brojí rovněž proti přiznání náhrady nákladů řízení žalobci a tvrdí, že soudní poplatek ve výši 2 000 Kč přiznán být neměl, jelikož žalobce byl úspěšný pouze se svou žalobou, nikoliv však s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě. S jedním ze svých návrhů tedy úspěšný nebyl. Druhý kasační důvod, tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud opřel napadený rozsudek toliko o nesouvisející právní předpis, tj. o občanský zákoník. Protože však rozhodnutí stěžovatele bylo zrušeno pro nezákonnost, musel být rozsudek opřen o zákon o místních poplatcích anebo o prováděcí vyhlášku města Brna. Stěžovatel se výslovně ohrazuje i proti tomu, že by prováděl výklad zákonných ustanovení či zákonem stanovených pojmů, jelikož mu to prý nepřísluší. Stěžovatel konečně popisuje konkrétní okolnosti ohledně vykonatelnosti předmětného daňového nedoplatku. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit. Dne 9. 1. 2008 stěžovatel soudu zaslal pro informaci Závěrečnou zprávu Veřejného ochránce práv ve věci vyměření místního poplatku S. O. S. zvířatům, spol. s r. o. ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 127/2005/VOP/ZS. Jejím obsahem je - mimo jiné - právní názor, podle něhož pro účely určení poplatníka místního poplatku vyjadřuje pojem „držitel psa“ objektivní skutečnost, že jde o osobu, která o psa fakticky pečuje, tj. chová se tak, jako by ho vlastnila, bez ohledu na případné přesvědčení, že vlastníkem není. Subjektivní vztah k držbě pro účely poplatkové povinnosti není právně významný a obecný pojem „držby“ dle ustanovení § 129 občanského zákoníku zde lze užít toliko v objektivní rovině. Existence sporu mezi stěžovatelkou a státem o vydání bezdůvodného obohacení nic nemění na obsahu veřejnoprávního vztahu mezi stěžovatelkou a správcem poplatku, jelikož se jedná o dva odlišné vztahy: soukromoprávní a veřejnoprávní. Stěžovatelka proto byla za držitele psů považována oprávněně. III. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výtky stěžovatele považuje za nesprávné. Pokud totiž krajský soud při výkladu pojmu „držitel psa“ použil ustanovení § 129 občanského zákoníku, byl jeho postup zcela opodstatněný. K argumentaci stěžovatele shora citovanou judikaturou obecných soudů žalobce uvádí, že tato se týká poplatků za příjem televizního a rozhlasového vysílání a sankcí za provozování telefonního přístroje, tedy se jedná o záležitost jiných právních předpisů. V daném případě navíc žalobce prováděl v podstatě charitativní legální činnost, kterou nelze stavět na stejnou rovinu jako ilegální činnost při provozování telefonního přístroje či přijímání vysílání. Žalobce odmítá rovněž argumentaci ohledně legitimního očekávání, které dopadá na zcela jiné situace. Žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. IV. Z obsahu předmětného správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil, že rozhodnutím Úřadu městské části Brno – Královo Pole ze dne 23. 4. 2004, č. j. EXD/11/04/Srn-2, byl žalobci vyměřen místní poplatek ze psů za 1. čtvrtletí roku 2004 ve výši 261.546 Kč. Důvodem vydání tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že žalobce v předmětném období byl držitelem celkem 468 psů, přičemž u 464 psů vznikla poplatková povinnost k 1. 1. 2004, zatímco u posledních 4 psů (Šotek, Milda, Kajda a Bat) tato povinnost vznikla teprve během roku 2004. Protože žalobce nepatřil mezi držitele psů, kteří jsou ze zákona osvobozeni od placení poplatku a přesto jej nezaplatil, byl mu tento poplatek vyměřen. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl stěžovatel shora označeným rozhodnutím ze dne 21. 1. 2005. V něm zejména poukázal na zákon č. 229/2003 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2004 a který nově vymezil osobu poplatníka místního poplatku ze psů, a to jako držitele psa. Stěžovatel vycházel rovněž z příslušné důvodové zprávy k návrhu zákona, z níž plyne, že ke změně osoby poplatníka tohoto poplatku došlo zejména z důvodu častého nedodržování platební povinnosti právě ze strany vlastníků psů, jakož i z omezených možností správců poplatků při zjišťování skutečných vlastníků při neexistenci povinnosti písemných dokladů o přechodu/převodu. Stěžovatel dospěl k názoru, že žalobce není osvobozen od poplatku ze psů, a proto této povinnosti podléhá. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zrušil citované rozhodnutí stěžovatele. Svůj rozsudek založil na právním názoru, podle něhož za situace, kdy v zákoně o místních poplatcích neexistuje definice pojmu držitel psa, je nutno vycházet z ustanovení § 129 a násl. občanského zákoníku. Na případ žalobce tato zákonná definice dopadat nemůže, jelikož s věcmi (tj. se psy) nenakládal jako s vlastními. Do doby, než ztracená či opuštěná věc nepřipadne státu (§ 135 občanského zákoníku), žalobce vykonává službu, spočívající v péči o ztracené či opuštěné psy a nemůže být proto považován za jejich držitele. Pokud stěžovatel vycházel z dikce ustanovení § 2 odst. 2 věta druhá zákona o místních poplatcích, přehlédl, že toto ustanovení má na mysli toliko držitele psů, nikoliv osoby od držitel