2 Afs 80/2008 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 80/2008- 67 - text 2 Afs 80/2008 - 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Městská energie, s. r. o., se sídlem Pod Stadionem 415, Klášterec nad Ohří, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2006, č. j. 21581/05-1200, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2008, č. j. 15 Ca 90/2006 - 29, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl shora uvedený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2006, č. j. 21581/05-1200. Tímto rozhodnutím byl změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Kadani ze dne 26. 6. 2001, č. j. 35779/01/183971/5410, tak, že daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1997 činí 525 330 Kč oproti původně doměřené částce 1 018 290 Kč. Daň byla dodatečně doměřena stěžovateli na základě výsledku daňové kontroly (tehdy ještě Bytový podnik Klášterec nad Ohří). Důvodem změny byl právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 23/2005 - 93, týkající se nákladů na opravu a údržbu pronajaté výměníkové stanice, které v částce 1 263 845,30 Kč byly uznány za náklad ve smyslu § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů). Za důvodné naopak žalovaný v odvolacím rozhodnutí označil neuznání vstupní ceny hmotného investičního majetku (dále též „HIM“) ve výši 31 896 Kč (operátorské pracoviště a měřič tepla), neuznání úroků z půjčky ve výši 53 874 Kč, neuznání částek rezerv na opravy tvořených v r. 1996 (450 000 Kč), v r. 1997 (450 000 Kč) a částky 98 760 Kč za projekt zaúčtovaný do nákladů opravy (neboť se nejednalo o opravy, ale o technické zhodnocení majetku). Všechny tyto tři důvody doměření daně učinil stěžovatel spornými v žalobě. V otázce vstupní ceny HIM a aplikace ust. § 34 odst. 3 písm. a) zákona o daních z příjmů poukázal na rozporný názor mezi krajským a Nejvyšším správním soudem, přičemž žalovaný vycházel z názoru NSS. Ve vztahu k neuznaným úrokům z půjčky namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného ve vztahu k vědomosti o původu prostředků zapůjčených mu Městem Klášterec nad Ohří a tedy vědomosti o nemožnosti podrobit půjčku ze státních prostředků úrokům. Ve vztahu k tvorbě rezerv na opravy namítl, že se žalovaný sice zaštítil předchozím rozsudkem krajského soudu sp. zn. 15 Ca 231/2002, ovšem ten zpochybnil pouze naplnění důkazního břemene, a žalovaný před novým rozhodnutím důkazní řízení nijak nedoplnil, ani žalobci neumožnil návrh nových důkazů. Stěžovatel proto v žalobě navrhl, aby důkazní řízení doplnil soud, a to znaleckým posudkem z oboru teplárenství a technologie strojírenství tak, aby posouzení technických parametrů umožnilo učinit právní závěr o tom, zda se jednalo o opravu nebo o technické zhodnocení výměníkové stanice. Ke svému tvrzení připojil odborné stanovisko autorizovaného technika Ing. H. Krajský soud v napadeném rozsudku ve vztahu k žalobní námitce nedůvodného nepřiznání nároku na odpočet vstupní ceny operátorského pracoviště a měřiče tepla ve výši 31 896 Kč odkázal na právní názor obsažený v jeho předchozím rozsudku ze dne 15. 9. 2004, který však byl popřen právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v jeho rozsudku č. j. 2 Afs 23/2005 - 93; postup žalovaného je s ním v souladu. K neuznaným úrokům z půjčky (53 874 Kč) označil odůvodnění rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným a jeho závěr zákonným. Ve vztahu k neuznání rezerv na opravy (900 000 Kč) shodně s žalovaným posoudil stavební úpravy výměníkové stanice jako technické zhodnocení, stejně jako ve svém předchozím rozsudku, neboť žalobce ani v dalším řízení své tvrzení nedoložil a nešlo o důkazní povinnost správce daně. Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Zejména namítá, že krajský soud při svém rozhodování nerespektoval ust. § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť se nezabýval otázkou prekluze, k níž je povinen přihlédnout z moci úřední. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Afs 36/2003, a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05. Dodatečný platební výměr byl vydán dne 26. 6. 2001, o odvolání bylo poprvé rozhodnuto žalovaným 22. 4. 2002, podruhé (neboť první rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno soudem) dne 24. 1. 2006. Stěžovateli vznikla povinnost podat daňové přiznání za rok 1997 k 30. 6. 1998 a daň proto nelze dodatečně vyměřit po datu 31. 12. 2001, pokud nebyl před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření či dodatečnému vyměření daně, přičemž tímto úkonem není vydání platebního výměru a jiný úkon učiněn nebyl. Stěžovatel přitom akceptuje, že lhůta neběžela v době soudního řízení (§ 41 s. ř. s.) před krajským soudem. V tom, že krajský soud nepřihlédl z moci úřední k prekluzi, stěžovatel spatřuje kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud dle stěžovatele dále nesprávně posoudil úroky z půjčky, která mu byla poskytnuta Městem Klášterec nad Ohří. Stěžovatel nevěděl, že se jedná o účelové prostředky ze státního fondu a neznal ani podmínky pro získání půjčky vyhlášené Ministerstvem pro místní rozvoj. Žalovaný dovodil, že úroky byly placeny nad rámec zákonné povinnosti a vyloučil je z nákladů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, stejně tak jako vyloučil, že šlo o náklady podle § 11 odst. 1 zákona č. 576/1996 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a obcí ČR. Jednalo se o pochybení Města Klášterec nad Ohří. Žalovaný v rozhodnutí své závěry nijak nezdůvodnil a jeho rozhodnutí proto bylo nepřezkoumatelným Krajský soud místo žalovaného sám hodnotí a vykládá zákon č. 576/1990 Sb. a nahrazuje tak vadu rozhodnutí žalovaného, které měl z tohoto důvodu zrušit. Stěžovatel platil úroky na smluvním základě, aniž měl možnost si ověřit, o jaké prostředky se jedná a jakým právním režimem se řídí. Krajský soud posuzoval důvodnost těchto nákladů jen ve vztahu k rozpočtovému zákonu a zcela pominul občanský a obchodní zákoník, jako zvláštní předpisy, podle nichž mělo být postupováno při posouzení naplnění podmínek § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Stěžovatel prokázal smluvní podklad úroků i jejich skutečné zaplacení; subjektem nesoucím odpovědnost formou vrácení úroků do státního rozpočtu mělo být Město Klášterec nad Ohří. Problém tvorby rezervy na opravu výměníkové stanice nebyl žalovaným řešen v úplnosti, neboť bylo jeho povinností vypořádat se v rozhodnutí i s námitkami vznesenými v první žalobě. Pojem rekonstrukce ve smyslu ust. § 33 odst. 2 zákona o daních z příjmů je takto definován jen pro potřeby tohoto zákona; v oblasti technických norem a jiných právních předpisů má rekonstrukce obsah jiný. Žalovaný nesprávně posoudil dokumentaci na opravu výměníkové stanice a stavební povolení. Stěžovatel k tomu předložil dostatečné podklady, ovšem správce daně nepostupoval podle § 31 odst. 2 daňového řádu. Argumentace krajského soudu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu je tak nedostatečná a mylná, neboť stěžovatel svou důkazní povinnost splnil. Skutečnosti ohledně opravy výměníkové stanice je proto třeba považovat za prokázané. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit. Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na svá předchozí vyjádření a dokumentaci, která byla podkladem jeho rozhodnutí. Plně se ztotožnil se závěry krajského soudu, jehož rozsudek považuje za řádně odůvodněný. K námitce prekluze poukazuje na protokol o ústním jednání ze dne 16. 8. 2000, jímž byla u stěžovatele zahájena daňová kontrola. Soud tak otázku včasnosti vyměření daně posoudil správně. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím soudním řízení“), v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. („vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování by