2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

2 As 34/2006- 85 - text 2 As 34/2006 - 85 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: AQUA SERVIS, a. s., zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Jantačem se sídlem Na Zájezdu 16, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, č. j. 7 Ca 299/2003 - 38, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, č. j. 7 Ca 299/2003 - 38, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „žalovaný“) ze dne 29. 10. 2003, č. j. 550/OVSS-VI/655/03-Tro. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Hradec Králové, ze dne 16. 7. 2003, č. j. 5/OH/5188/03/Sa/230, kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o odpadech“). Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonný důvod obsažený v § 103 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nesprávné posouzení právní otázky městským soudem. Toto nesprávné posouzení vidí stěžovatel v tom, že skutek, jímž měla být naplněna skutková podstata správního deliktu, není popsán ve výroku rozhodnutí správního orgánu, ale až v jeho odůvodnění. Bez jeho identifikace již ve výroku je ovšem takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro rozpor s tehdy účinným ustanovením § 47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Žalovaný tak měl takové rozhodnutí, kde jednání, jež má být správním deliktem, není jednoznačně identifikováno ve výroku coby jediné závazné a vynutitelné části rozhodnutí, zrušit, respektive tak měl vůči oběma rozhodnutím učinit posléze městský soud. Dále stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že skutečnost, že předmětný čistírenský kal po provedené hygienizaci splňoval limity podle vyhlášky č. 382/1994 Sb. (pozn. soudu: ve skutečnosti se jedná o vyhlášku č. 382/2001 Sb., o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě), nebyla pro posouzení věci rozhodná. Stěžovatel upozorňuje na to, že právní úprava zacházení s čistírenskými kaly zakotvená v této vyhlášce je speciální k obecné právní úpravě kategorizace odpadů. Ratio legis pak spočívá v tom, že čistírenské kaly lze zapracovat do půdy, pokud splní limity stanovené touto prováděcí vyhláškou. Tyto limity stěžovatelův kal splňoval, i sám žalovaný ostatně označil jím používanou technologii za dostatečnou. Čistírenský kal proto nelze dle stěžovatele pokládat za nebezpečný odpad, pokud splňuje limity pro zapracování do půdy. K této speciální právní úpravě ovšem městský soud nepřihlédl a namísto toho na věc nesprávně aplikoval obecná ustanovení zákona o odpadech týkající se nebezpečných odpadů. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit. Žalovaný ve svém vyjádření upozorňuje na to, že z výroku kritizovaného prvostupňového rozhodnutí je zcela zřejmé, že stěžovateli byla uložena pokuta za porušení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech, tedy za porušení povinnosti původce odpadů zařazovat odpady podle druhů a kategorií podle § 5 a § 6 téhož zákona, a rozhodnutí tak splňovalo nároky obsažené v § 47 odst. 2 správního řádu. Další skutečnosti případu a jejich hodnocení byly pak v souladu s § 47 odst. 3 správního řádu rozebrány v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Dále pak vytýká stěžovateli, že opakovaně nesprávně odkazuje na vyhlášku č. 382/2001 Sb., o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě, přestože sám nenakládal s kaly způsobem upraveným touto vyhláškou, nýbrž je ukládal na skládku, a tudíž musel respektovat zákon o odpadech, který mimo jiné zakazuje ukládání nebezpečných odpadů s nebezpečnou vlastností infekčnost na skládky všech skupin. Jestliže byl tedy předmětný kal vysoce kontaminován patogenními bakteriemi patřícími do složky C 35 přílohy č. 5 zákona o odpadech, byl povinen jej zařadit jako nebezpečný odpad a podle toho s ním nakládat. Přestože byl na tuto skutečnost opakovaně upozorňován, nakládal s tímto odpadem jako s odpadem ostatním a ohrožoval tak životní prostředí i zdraví lidí. Konečně pak žalovaný nesouhlasí s tvrzením, že by stěžovatelem používaná technologie byla dostatečná pro hygienizaci kalů, a uvádí, že žádná technologie snižující množství bakterií v kalu stěžovatelem aplikována nebyla. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhuje posuzovanou kasační stížnost zamítnout. V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu především zjistil, že dne 23. 10. 2002 bylo se stěžovatelem zahájeno Českou inspekcí životního prostředí, oblastní inspektorát Hradec Králové (dále též „ČIŽP“), řízení o uložení pokuty za to, že stěžovatel nezařadil odpad ukládaný na skládku v Křovicích do kategorie „nebezpečný“, ačkoli mu bylo známo, že má nebezpečnou vlastnost infekčnost. Toto řízení bylo zahájeno na základě zjištění z kontroly konané dne 18. 4. 2002, při níž bylo zjištěno, že stěžovatel produkuje v čistírně odpadních vod v Rychnově nad Kněžnou kal, který po úpravách ukládá na tuto skládku, přestože v něm byly bakteriologickým rozborem Vodohospodářských laboratoří Pardubice zjištěny enterokoky, salmonella a termotolerantní koliformní bakterie. Tato zjištění byla potvrzena další analýzou vzorku kalu, kterou provedly laboratoře Povodí Labe. Podle posudku Státního zdravotního ústavu způsobovala míra obsahu těchto bakterií, že tento kal naplňoval nebezpečnou vlastnost - infekčnost ve smyslu přílohy č. 3 odst. 4 vyhlášky č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů. K nakládání s nebezpečným odpadem byl ovšem třeba souhlas místně příslušného okresního úřadu, který stěžovatel neměl, přičemž evidoval tyto kaly v kategorii „ostatní“. Stěžovatel ve svém vyjádření oponoval tvrzením, že jím produkovaný kal vyhovuje podmínkám vyhlášky č. 382/2001 Sb. a tedy i podmínkám použití kalů na zemědělské půdě, přičemž nemůže být zároveň nebezpečným odpadem, a proto jej zařadil do kategorie „ostatní“. Tento postup ostatně konzultoval i na Okresním úřadu Rychnov nad Kněžnou, referátu životního prostředí, kde proti němu nebylo námitek. Tento okresní úřad také vydal povolení pro ukládání tohoto odpadu na skládku Panská Habrová, kde byl ve skutečnosti v letech 2000 a 2001 také ukládán. V roce 2002 byl ukládán na skládce Velká Ledská. Stanovisku Státního zdravotního ústavu pak stěžovatel vytkl, že k němu není kompetentní, neboť k zařazení jednoznačně nezařaditelných odpadů je příslušné Ministerstvo životního prostředí, a že v tomto stanovisku pomíjí, že je obsah patogenních zárodků snižován vyhníváním v kalovém silu. Stěžovatel tedy trval na tom, že jím produkovaný kal měl být zařazen do kategorie „ostatní“. Na základě tohoto řízení vydala ČIŽP rozhodnutí ze dne 24. 1. 2003, č. j. 5/OH/666/03/Pá/039, kterým stěžovateli uložila za nezařazení odpadu ukládaného na skládky Rychnov nad Kněžnou – Habrová a Hřibiny-Ledská do kategorie „nebezpečný“ pokutu ve výši 500 000 Kč. Situaci zjištěnou ve správním řízení označila za porušení § 12 odst. 1 a 2, § 16 odst. 1 písm. a) a § 16 odst. 3 zákona o odpadech, když stěžovatel ukládal na tyto skládky kal z čištění komunálních odpadních vod jako odpad „ostatní“, přestože měl k dispozici jeho bakteriologický rozbor, který jednoznačně stanovil jeho infekčnost. Prvostupňový správní orgán vycházel i ze stanoviska Státního zdravotního ústavu, který je využíván k určení kategorie odpadu, jež je třeba odlišovat od zařazování jednoznačně nezařazeného odpadu, které skutečně provádí Ministerstvo životního prostředí – ve vztahu ke kalům z čištění komunálních odpadních vod tak učinilo ve vyhlášce č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů. Na základě tohoto stanoviska trval prvostupňový správní orgán na tom, že stěžovatelův kal je infekční, neboť nebyl dezinfikován, sterilizován ani jinak hygienicky zajišťován některou z technologií k tomu používaných, přičemž takovým procesem není zahušťování kalu koagulantem, ani stěžovatelem uváděná anaerobní stabilizace, tedy vyhnívání. Pokuta pak byla stěžovateli uložena podle § 66 zákona o odpadech, jenž vylučuje možnost prominutí pokuty po odstranění závad. Za porušení § 12 odst. 1 tohoto zákona byla vzhledem ke značnému rozsahu nakládání s nebezpečným odpadem uložena pokuta ve výši 300 000 Kč, za porušení jeho § 16 odst. 1 písm.