3 Ads 141/2007 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 141/2007- 53 - text 3 Ads 141/2007 - 53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: J. Š., zast. JUDr. Zdeňkou Rekovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Komenského 23, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 3. 5. 2005, č. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2007, č. j. 43 Cad 71/2005 - 29, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2007, č. j. 43 Cad 71/2005 – 29, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 5. 2005, č. X. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen „nařízení vlády“). Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu: Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 2 T 18/72 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1972, sp. zn. 6 To 20/72 byl žalobce uznán vinným trestnými činy loupeže dle § 234 odst. 1, 2 trestního zákona, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví dle § 132 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, hanobení státu, světové socialistické soustavy a jeho představitele dle § 104 trestního zákona a hanobení národa, rasy a přesvědčení dle § 198 písm. b) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 9 roků nepodmíněně. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1991, sp. zn. 2 Rt 313/91, byla vyslovena účast žalobce na rehabilitaci dle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), pokud jde o trestný čin hanobení státu, světové socialistické soustavy a jeho představitele dle § 104 trestního zákona, neboť citovaným ustanovením zákona č. 119/1990 Sb. byly uvedené rozsudky jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující zrušeny. Soud proto podle § 2 odst. 2 věta třetí zákona č. 47/1991 Sb. zastavil trestní stíhání žalobce pro uvedený trestný čin a podle věty druhé tohoto ustanovení stanovil za sbíhající se, rehabilitací nedotčené trestné činy přiměřený trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1993, sp. zn. 1 Rt 137/92, byl na základě návrhu krajského prokurátora v Brně podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb. zrušen podle § 14 odst. 1 písm. d) tohoto zákona („skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem“) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 1972, čj. 2 T 18/72-449 ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1972, sp. zn. 6 To 20/72, ve výroku o vině trestným činem hanobení rasy, národa a přesvědčení dle § 198 písm. b) trestního zákona, jakož i ve výroku o trestu. Dle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla rovněž zrušena všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, zejména výrok o stanovení přiměřeného trestu z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, čj. 2 Rt 313/91-5. Usneseními téhož soudu ze dne 8. 4. 1993, sp. zn. 1 Rt 137/92, pak bylo podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu na základě článku V a) amnestie presidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 zastaveno trestní stíhání žalobce pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení dle § 198 písm. b) trestního zákona a skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 2 trestního zákona (původně trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví dle § 132 trestního zákona). Podle potvrzení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2002 skončilo rehabilitační řízení ve věci 1 Rt 137/92 u pana J. Š. zastavením trestního stíhání podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu a článku V a) amnestie presidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 pro trestné činy podle § 247 odst. 2 trestního zákona a podle § 198 písm. b) trestního zákona. V tomto řízení nebylo podle potvrzení nikdy pokračováno. Původní odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 2 T 18/72 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1972, sp. zn. 6 To 20/72 tedy zůstal nedotčen pokud jde o výroky o vině za trestné činy loupeže dle § 234 odst. 1, 2 trestního zákona a krádeže podle § 247 odst. 2 trestního zákona (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví), ve vztahu k trestnému činu krádeže pak bylo trestní stíhání zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky. V rozsahu trestného činu hanobení státu, světové socialistické soustavy a jeho představitele dle § 104 trestního zákona byl původní odsuzující rozsudek zrušen ze zákona (§ 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb.) a trestní stíhání bylo zastaveno, ve výroku o vině trestným činem hanobení rasy, národa a přesvědčení dle § 198 písm. b) trestního zákona byl odsuzující rozsudek zrušen k návrhu krajského prokurátora [§ 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb.]. Rovněž na naposledy uvedený trestný čin se vztahovala amnestie prezidenta republiky a trestní stíhání bylo zastaveno. Rozsudkem ze dne 27. 8. 2003, č.j. 2 A 1143/2002-OL-26, vyslovil Nejvyšší správní soud, že žalobci náleží jednorázová peněžní částka podle zákona č. 261/2001 Sb. za 18 měsíců věznění, tj. za rozdíl mezi původně uloženým trestem a přiměřeným trestem stanoveným v rámci rehabilitačního řízení (usnesení Krajského soudu v Brně sp.zn. 2 Rt 313/91). Současně Nejvyšší správní soud rozhodl, že za další skutek kvalifikovaný v původním rozhodnutí jako trestný čin dle § 198 písm. b) trestního zákona žalobci jednorázová peněžní částka nenáleží, a to z toho důvodu, že v daném případě žalobce nevyužil svého práva požádat o pokračování v trestním řízení. Tímto svým jednáním se žalobce připravil o možnost prokázat před soudem míru své viny a dosáhnout částečného či úplného zproštění obžaloby a tím i dostát podmínce stanovené zákonem č. 261/2001 Sb. pro přiznání jednorázové peněžní částky. Dne 9. 2. 2005 požádal žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády z důvodu svého věznění z politických důvodů v době od 6. 12. 1971 do 6. 12. 1980. Jako rehabilitační rozhodnutí označil žalobce usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Rt 137/92. Žalovaná žádost zamítla s odůvodněním, že podmínky v § 1 písm. a) nařízení vlády nebyly za dobu od 6. 12. 1971 do 6. 12. 1980 splněny, neboť trestní stíhání pro trestný čin podle § 198 písm. b) trestního zákona bylo po zrušení odsuzujícího rozsudku ve výroku o vině tímto trestným činem zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky. Nebyla tak posouzena jeho vina tímto trestným činem (nebylo rozhodnuto o jeho odsouzení nebo zproštění obžaloby). V podané žalobě proti rozhodnutí žalované žalobce zejména namítal, že splňuje podmínky pro poskytnutí příplatku, neboť vykonal část trestu odnětí svobody za trestný čin dle § 104 trestního zákona, přičemž z celkového trestu 9 roků se k tomuto vztahovalo 18 měsíců. Dle jeho přesvědčení proto žalobci příplatek náleží. Na základě takto zjištěného skutkového stavu krajský soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Žalobce byl sice částečně rehabilitován, avšak výrok o stanovení přiměřeného trestu odnětí svobody za trestné činy rehabilitací nedotčené, byl zrušen dalším rehabilitačním rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 1993. Následně již nebylo pravomocně rozhodnuto o stanovení dalšího přiměřeného trestu. Pokud jde o trestný čin podle § 198 písm. b) trestního zákona, nepožádal žalobce po své amnestii o pokračování v trestním řízení, čímž se připravil o možnost prokázat před soudem míru své viny a dosáhnout částečného či úplného zproštění obžaloby pro tento trestný čin. Soud se ztotožnil s názorem žalované, že o stanovení přiměřeného trestu odnětí svobody za trestné činy rehabilitací nedotčené, si žalovaná nemůže učinit vlastní úsudek. Podle krajského soudu proto žalovaná postupovala v souladu s nařízením vlády, pokud žádost žalobce o poskytnutí příplatku k důchodu zamítla. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel se domáhal příplatku podle nařízení vlády v souvislosti s rehabilitací za trestný čin podle § 104 trestního zákona, a nikoli podle 198 písm. b) trestního zákona. Obě tyto rehabilitace nebyly podle jeho názoru žalovanou náležitě odděleny. Žalovaná rovněž nevzala v úvahu, že stěžovatel byl odsouzen, tre