4 Ads 45/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 45/2007- 50 - text 4 Ads 45/2007 - 50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. E. K., zast. Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006, č. j. 4 Cad 41/2005 - 26, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006, č. j. 4 Cad 41/2005 - 26, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce, s e n e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. SOC 86852/2005, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 (dále jen „správní orgán prvního stupně”) ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Soc/N/2005/605, kterým byla stěžovateli přiznána s účinností od 1. 1. 2005 měsíčně se opakující dávka sociální péče ve výši 4300 Kč, která byla s účinností od 1. 2. 2005 snížena na částku 2288 Kč. K odvolání žalobce bylo prvoinstanční rozhodnutí žalovaným potvrzeno s odůvodněním, že vzhledem k částkám životního minima, vzhledem ke skutečným, odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy, ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost žalobce, a vzhledem k výši jeho příjmu a k majetkovým poměrům, byla výše dávky sociální péče stanovena v souladu s § 4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Žalovaný poukázal na sociální situaci žalobce, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání úřadu práce, v měsíci únoru 2005 mu byla vyplacena podpora v nezaměstnanosti ve výši 2012 Kč a hradí náklady na bydlení v celkové výši 3985 Kč měsíčně. Uvedl, že nepovažuje žalobcem skutečně hrazené náklady za bydlení vzhledem k velikosti bytu žalobce za nezbytné náklady na domácnost, neboť žalobce obývá sám byt o velikosti 1+1 o rozloze 49 m2. Podle žalovaného nelze k námitkám žalobce uvedeným v odvolání proti správnímu rozhodnutí prvního stupně z tohoto důvodu přihlédnout, neboť nevycházejí z ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., jehož se žalobce dovolává,nelze v daném případě aplikovat, neboť se vztahuje na posouzení sociální potřebnosti občana, jehož příjem je vyšší než částky životního minima, což není případ žalobce. Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze, v níž uvedl, že jeho celkové náklady na domácnost činí v průměru více než 3900 Kč měsíčně. Tyto náklady jsou přesto podstatně nižší než obdobné náklady pro jednu samostatně bydlící osobu v obecních bytech, přičemž žalobce nemá žádnou možnost získat obecní malometrážní byt, protože jej Městská část Praha 6 nemá. Podle žalobce nelze v jeho případě krátit dávky sociální péče, vzhledem k tomu, že částka na osobní potřeby v ČR činila v roce 2005 2360 Kč a náklady na bydlení žalobce činí 3900 Kč měsíčně (celkem tedy 6260 Kč). Podle § 3 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., totiž občanu ČR, který nemůže prokazatelně uhradit náklady základních osobních potřeb vlastním přičiněním přísluší dávky vyšší než státem stanovené životní minimum 4300 Kč. Žalobce má za to, že ze zákona č. 482/1991 Sb. vyplývá právo každého občana ČR na doplatek dávky do výše 1,6 násobku životního minima (6880 Kč v roce 2005) pokud nemůže vlastním přičiněním uhradit náklady svých osobních potřeb. Dále konstatoval, že krácení měsíční dávky sociální péče žalovaným ve svém důsledku znamená, že je státem nucen zemřít hlady nebo se stát bezdomovcem, když získat v Praze levnější bydlení je naprosto nemožné a jemu je neprávem vytýkáno drahé bydlení, když náklady, které má žalobce na byt 1+1 jsou podstatně nižší než průměr kdekoliv jinde v Praze a to včetně obecních bytů. Správní orgán prvního stupně má povinnost posoudit náklady na domácnost v porovnání s náklady samostatně bydlící osoby v obecním bytě. Částku na domácnost ve výši 1940 Kč měsíčně nelze použít pro samostatně bydlící osobu, protože ta má náklady zcela prokazatelně vyšší. Žalobce se domnívá, že má podle Ústavy ČR právo na dávky sociální péče v životní hmotné nouzi, pro zajištění základních životních podmínek podle skutečných odůvodněných výdajů na domácnost. Vyplácené dávky podpory v nezaměstnanosti a dávky sociální péče podle rozhodnutí žalovaného mu nemohou zajistit základní životní podmínky. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Městský soud v Praze rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a přiznal žalobci dávky v plné výši 4 300 Kč a to i pro období od 1. 2. 2005 do 30. 4. 2005. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že práva na pomoc v hmotné nouzi je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které provádějí čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Takovým zákonem je mimo jiné i zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, podle kterého byla žalobci určena výše dávek sociální péče. Při stanovení výše dávek sociální péče bylo postupováno v souladu s § 90 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, § 1 odst. 1, § 3 odst. 1, § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., § 3 odst. 1, odst. 2 písm. e), odst. 3 zákona č. 463/1991 Sb. o životním minimu. Byt o velikosti 49 m2, který žalobce sám užívá, není v žádném případě přiměřeným bydlením pro jednu osobu, která žádá od státu dávky sociální péče a z tohoto důvodu nelze v daném případě považovat skutečně hrazené náklady na bydlení za nezbytné. Sociální potřeby, jejichž součástí jsou i nezbytné náklady na domácnost, jsou zajišťovány sociální dávkou, která tyto nezbytné náklady hradí, jejím účelem však není poskytovat více než je nezbytná, stávající a skutečně existující potřeba. Pokud by dávka na nezbytné náklady byla poskytnuta ve výši požadované žalobcem, nejednalo by se již o dávku k zajištění nákladů nezbytných. Žalovaný zdůraznil, že ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení nezbytných nákladů na domácnost se pouze přihlíží, není tedy v žádném případě povinností orgánu rozhodujícího o výši dávky sociální péče hradit tyto náklady v plné výši. Naopak povinností tohoto orgánu je přihlížet i k dalším kritériím, které zákon předepisuje. Mezi ty patří mimo jiné i částky životního minima. Správní orgán prvního stupně tedy zcela v souladu se zákonem - v rámci svého správního uvážení - rozhodl o výši dávky. Na závěr žalovaný poukázal na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 A 139/2002, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem a konstatoval, že správní orgán prvního stupně rozhodl zcela v souladu se zde uvedeným právní názorem a svůj postup řádně odůvodnil. Žalovaný navrhoval, aby žaloba byla soudem jako nedůvodná zamítnuta. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2006, č. j. 4 Cad 41/2005 - 26, žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku poukázal na znění § 1 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. Konstatoval, že v postupu a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů neshledal žádné pochybení. Při rozhodování o žalobcově žádosti o poskytnutí opakující se peněžité dávky sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb. bylo postupováno v souladu se zákonem a správní orgány vycházely ze správně zjištěného skutkového stavu. Žalobcovy námitky týkající se rozporu napadených rozhodnutí s Listinou základních práv a svobod označil soud za nedůvodné a odkázal v této souvislosti na vyjádření žalovaného, podle něhož v Listině základních práv a svobod je deklarováno právo na pomoc v hmotné nouzi s tím, že podrobnosti stanoví zákon. Takovým zákonem je i zákon č. 482/1991 Sb., podle kterého bylo v souzené věci postupováno. K poukazu žalobce na ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., soud uvedl, že toto ustanovení se na žalobce nevztahuje, protože žalobce byl uznán osobou sociálně potřebnou ve smyslu § 1 odst. 1 téhož zákona. Podle ustanovení (jehož se žalobce dovolával) se posuzují osoby, jejichž příjem je vyšší než částky životního minima. Dávka žalobci přiznaná vycházela z životního minima platného pro jednotlivce. Soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů obou s