4 Ads 51/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 51/2007- 57 - text  4 Ads 51/2007 - 57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věcí žalobce: J. D., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2007, č. j. 57 Ca 127/2006 - 29 t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 4. 1. 2006, č. X, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politických vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.), o niž požádal jako osoba z rasových důvodů ukrývaná na území Československa (v jeho hranicích z 29. 9. 1938) od 12. 10. 1944 do 24. 1. 1945, a to z důvodu, že toto ukrývání stěžovatele nebylo prokázáno. Proti tomuto rozhodnutí žalované podal stěžovatel včasnou žalobu (odvolání) prostřednictvím žalované, ve které uváděl, že za druhé světové války byl perzekuován Němci a musel se ukrývat před Němci a gardisty. Je neslyšící a neumí ani mluvit česky. Žádá o soudní průzkum co se týká jednorázového odškodného. Žaloba byla nejprve usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, č. j. 12 Ca 28/2006 – 8, postoupena k vyřízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem, poté bylo usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2006, č. j. Nad 17/2006 – 14, rozhodnuto tak, že místně příslušným k vyřízení věci se určuje Krajský soud v Plzni. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni, ze dne 26. 1. 2007, č. j. 57 Ca 127/2006 - 29, bylo rozhodnutí žalované ze dne 4. 1. 2006, č. j. X, zrušeno a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení s odůvodněním, že žalovaná neopatřila žádné podklady pro ověření alespoň minimální míry pravděpodobnosti tvrzení žalobce, když porušila § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu, a proto soud neměl podklady pro to, aby ověřil, zda je tvrzení žalobce o tom, že jsou u něho splněny podmínky pro přiznání jednorázového odškodnění, oprávněné či nikoliv. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka včasnou kasační stížnost, kterou opírá o důvod vymezený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje zejména v tom, že krajským soudem byla nesprávně posouzena právní otázka, týkající se vzniku nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., když soud vyslovil, že není možné stát na striktním názoru, že tvrzení oprávněných osob musí být bezpodmínečně svědecky prokázáno a dále, že je nutné uvědomit si skutečnost, že stěžovateli byly v době tvrzeného ukrývání 4 roky a tudíž si není schopen přesně do všech podrobností vybavit okolnosti svého ukrývání, natož svědecky prokázat pravdivost svých tvrzení. V této souvislosti soud vyslovil, že stěžovatelka je v dalším řízení povinna ověřit, zda tvrzení účastníka řízení je pravděpodobné a možné, a nikoliv trvat na bezpodmínečném prokázání všech okolností ukrývání. Teprve v případě, že by ze všech dostupných materiálů vyplývalo, že osada žalobce nebyla v rozhodné době vypálena, či že k vypalování osad a pronásledování Romů v dané oblasti nedocházelo, či by byla vyvrácena pravdivost tvrzení žalobce, bylo by namístě zamítavé rozhodnutí. Tímto právním názorem soud stěžovatelku zavázal pro další správní řízení. S tímto názorem se však stěžovatelka neztotožňuje. Podle stěžovatelky je vznik nároku na peněžní částku podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. podmíněn splněním všech tam uvedených atributů, a není možné vycházet z pouhé pravděpodobnosti, že dané požadavky zákona splněny jsou. Zákonodárce do zákona nezapracoval ustanovení umožňující odstranit tzv. tvrdost zákona. Skutečnost, že od rozhodných událostí uplynulo několik desítek let a jejich pamětníci často již nežijí, je zřejmá, a stěžovatelka si ji uvědomuje, to však neznamená, že by v důsledku toho měla rezignovat na zásadu řádného prokázání tvrzených nároků a považovat za důkaz ničím nepodložená tvrzení účastníka řízení, případně soudem zmiňovanou pravděpodobnost pravdivosti jeho jednotlivých tvrzení. Pokud by vznik nároku na jednorázovou peněžní částku podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. byl závislý pouze na obecných historických skutečnostech týkajících se obsazení či vypálení konkrétní obce či osady německými vojsky (a jeho následného osvobození), pak by zmíněné zákonné ustanovení a podmínky v něm vymezené ztratily svůj význam, neboť zákonodárce by mohl vznik nároku na jednorázové odškodnění podmínit pouze domovskou příslušností žadatele židovského či romského původu k určité obci či osadě, o níž by bylo zjištěno či historicky známo, že byla v určité době německými vojsky obsazena či vypálena. Jak je zřejmé z § 5 zákona č. 261/2001 Sb., vznik nároku na jednorázovou peněžní částku i jeho výše se odvíjejí od délky ukrývání (přitom minimální dobou ukrývání, s níž je spojen vznik nároku na peněžní částku je doba 3 měsíců), takže je nutné prokázat nejen samo ukrývání z rasových či náboženských důvodů, ale rovněž i přesnou dobu ukrývání. Stěžovatelka nemá v řízení o jednorázové peněžní částce podle zákona č. 261/2001 Sb. žádný prostor pro posuzování míry pravděpodobnosti jednotlivých tvrzení účastníka řízení a považuje proto za nepřípustné přiznat účastníku řízení jednorázovou peněžní částku pouze na základě zjištění, že jeho tvrzení jsou pravděpodobná a možná, a nepodařilo se prokázat, že nejsou nepravdivá. Právě takový právní názor však Krajský soud v Plzni vyslovil a stěžovatelku jím zavázal pro další řízení. Stěžovatelka dále nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, týkajícím se podkladů pro vydání rozhodnutí a posuzování věrohodnosti jednotlivých tvrzení účastníka řízení, kdy zmíněný soud vyslovil, že řízení před Ministerstvem obrany České republiky o vydání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. a řízení před stěžovatelkou nemá totožný předmět, a proto tvrzení účastníka řízení v těchto jednotlivých řízeních není možné stavět proti sobě a dovozovat z nich nevěrohodnost těchto tvrzení. Stěžovatelka se s tímto názorem Krajského soudu v Plzni neztotožňuje, neboť ukrývání z rasových důvodů je ve smyslu § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. považováno za omezení osobní svobody z důvodu rasové perzekuce a tedy i skutečností zakládající nárok na vydání osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. v kategorii „československý politický vězeň“. Podmínky pro přiznání statusu československého politického vězně osobě ukrývané z rasových důvodů a pojmové znaky charakterizované v § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. jsou prakticky stejné. K relevanci osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. ve vztahu k nároku upravenému § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. stěžovatelka poukazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Ads 74/2006. Stěžovatelka tedy nadále zastává názor, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti postupovala zcela v souladu s § 32 odst. 1 s. ř. s., když si z vlastní iniciativy obstarala údaje z řízení o vydání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. a následně jednotlivá tvrzení účastníka řízení vzájemně konfrontovala; v důsledku podstatných rozporů mezi jednotlivými tvrzeními účastníka řízení (zejména ve vztahu k období tvrzeného ukrývání) dospěla k závěru, že tato tvrzení jsou značně nevěrohodná. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soud v Plzni v plném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalobce nepodal ke kasační stížnosti žádné vyjádření. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a za stěžovatelku jedná osoba s předepsaným vysokoškolským právnickým vzděláním. Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Neshledal, že by řízení před soudem bylo zmatečné nebo bylo zatížené vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a ani neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, nebo že by šlo o případ, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Kasační stížnost není důvodná. Kasační stížnost byla podána z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,