5 As 16/2007 — Nejvyšší správní soud

5 As 16/2007- 214 - text č. j. 5 As 16/2007 - 228 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, se sídlem Masarykovo nábřeží 250, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Zlín, Nábřeží 599, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 471/1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, č. j. 11 Ca 210/2005 – 118, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 5712 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Ivana Juřeny, advokáta se sídlem Zlín, Nábřeží 599. O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel včas podanou kasační stížností napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále městský soud) ze dne 21. 11. 2006, č. j. 11 Ca 210/2005 – 118, kterým městský soud zrušil rozhodnutí ministra kultury ze dne 6. 6. 2005, č. j. 8517/2005 (dále též rozhodnutí žalovaného). Rozhodnutím žalovaného bylo přezkoumáno rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. 7751/2003 ze dne 3. 3. 2005 (dále též rozhodnutí prvoinstančního orgánu) ve věci uvedení obsahu a rozsahu oprávnění žalobce k výkonu hromadné správy práv autorů č. 5534/97 ze dne 9. 7. 1997 do souladu s novým autorským zákonem ve smyslu ustanovení § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Rozhodnutím prvoinstančního orgánu bylo žalobci vydáno podle § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a podle § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů a jiných nositelů práv podle § 95 autorského zákona k dílům z oboru výtvarného včetně obrazové složky audiovizuálních děl a k dílům z oboru architektonického, tj. k dílům výtvarným včetně výtvarných děl audiovizuálně užitých a k dílům architektonickým. Ve výroku prvoinstančního rozhodnutí jsou specifikována jednotlivá práva a dále je zde uvedeno, že toto rozhodnutí nahrazuje rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 9. 7. 1997, č. j. 5534/97. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce rozklad, kterým se domáhal v rozsahu části II. rozhodnutí prvoinstančního orgánu uvedení jeho oprávnění č. j. 5534/97 ze dne 9. 7. 1997 do souladu s autorským zákonem i v oblasti práv dobrovolně kolektivně spravovaných a vydání nového oprávnění ve smyslu § 106 odst. 7 autorského zákona č. 121/2000 Sb. v intencích nálezu Ústavního soudu ČR č. j. IV. ÚS 690/01 ze dne 28. 3. 2003 a Závěrečného stanoviska veřejného ochránce práv ze dne 16. 3. 2005 (sp. zn. 2196/2003/VOP/PKK, sp. zn. 21/2004/VOP/PKK, sp. zn. 7/2004/SZD/PKK). Ministr kultury rozklad zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Proti zamítavému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu a městský soud v řízení o žalobě shledal důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného jednak v tom, že žalovaný sám autoritativně v rozhodnutí ze dne 20. 2. 2006 vydaným podle § 62 s. ř. s. vyjádřil svůj právní názor k většině žalobních námitek tak, že je shledal důvodnými. Rozhodnutí ze dne 20. 2. 2006 posléze nenabylo právní moci, neboť žalobce se vyjádřil tak, že nebyl ve smyslu ustanovení § 62 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, vydáním nového rozhodnutí uspokojen. Dále městský soud shledal důvodnou i žalobní námitku, že rozhodnutí žalovaného neobsahuje přesvědčivé odůvodnění k otázce, že postavení výběrčích organizací náhradních odměn bylo zakotveno nikoli zákonem, ale vyhláškami a napadené rozhodnutí k této žalobní námitce označil městský soud za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vzhledem k tomu, že jedinou spornou otázkou soudního řízení zbyla, podle něj, otázka jaká práva byla rozhodnutím ze dne 9. 7. 1997 žalobci udělena a zda žalobci svědčí právo k výběru náhradních odměn, zabýval se městský soud důvodností této námitky také z věcného hlediska i přes závěr o tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je k této otázce zcela nedostatečné. Po přezkoumání námitky pak městský soud neshledal správným závěr žalovaného o tom, že z hlediska rozsahu nelze „zesouladnit“ žalobcovo oprávnění k hromadné správě podle autorského zákona č. 35/1965 Sb. tak, že bude žalobci náležet rovněž právo náhradní odměny vybírat proto, že ani rozhodnutím ze dne 9. 7. 1997 nebylo žalobci takové právo uděleno. Rozsudek městského soudu stěžovatel napadl předmětnou kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Současně s kasační stížností stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku. Písemností ze dne 21. 12. 2006 vzal stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku zpět. Písemností ze dne 15. 5. 2007 však požádal stěžovatel opět o přiznání odkladného účinku své kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 7. 2007, č. j. 5 As 16/2007 - 201 odkladný účinek kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu přiznal. V kasační stížnosti stěžovatel napadá, že ve vztahu k relevantní otázce namítal žalobce v rozkladu proti rozhodnutí prvoinstančního orgánu pouze tu skutečnost, že předmětná vyhláška byla s účinností od 1. 12. 2000 zrušena a nemá tudíž právních účinků a nenamítal, že by byl za účinnosti předchozí právní úpravy oprávněn rovněž k vybírání odměn od povinných osob, nebo, že by byla předmětná vyhláška nezákonná. Za irelevantní považuje stěžovatel to, že se nijak nezabýval tím, jestli ve vztahu k rozhodnutí ze dne 9. 7. 1997, č. j. 5534/97, o jehož zesouladnění jde, bylo skutečně uděleno oprávnění pouze k rozdělování odměn vybraných jiným subjektem či nikoli, s ohledem na to, že sám městský soud na jedné straně žalovanému vytkl, že posouzení určité věci neučinil předmětem svého dokazování, na straně druhé uvedl, že to, co mělo být předmětem tohoto posouzení, stanoví přímo obecně závazný právní předpis. Skutečnost, že rozhodnutím ze dne 9. 7. 1997, č. j. 5534/1997 bylo uděleno oprávnění pouze k rozdělování odměn vybraných jiným subjektem, vyplývá dle stěžovatele rovněž z textu rozhodnutí o udělení oprávnění k výkonu hromadné správy žadatelům OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (dále jen „OSA“) ze dne 30. 4. 1996, č. j. 4861/96 a DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura (dále jen „DILIA“) ze dne 1. 10. 1997, č. j. 10690/97, přičemž jde o skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho rozhodovací činnosti. Žalobcem uplatněné oprávnění rovněž dle stěžovatele nelze vydat z důvodu, že k výkonu práva na výběr předmětných odměn byly již pro všechny autory pověřeny subjekty jiné: OSA rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 2. 2001, č. j. 4449/2001 a DILIA rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 6. 2005, č. j. 380/2001, přičemž u obou těchto rozhodnutí již uplynul rok od nabytí právní moci a pluralitu nositelů takového oprávnění zákon neumožňoval a neumožňuje. Na podporu své argumentace stěžovatel poukazuje na to, že otázkou rozsahu oprávnění DILIA se zabývaly i Vrchní soudy v Olomouci a Praze a Městský soud v Praze, přičemž všechny dospěly k závěru, že DILIA je oprávněna k výkonu hromadné správy v předmětné oblasti pro všechny autory. Nemožnost při interpretaci původních oprávnění přihlížet k odkazu na příslušná ustanovení vyhlášek č. 115/1991 Sb. a č. 261/1996 Sb. by dle stěžovatele vedlo k závěru, že byly pověřeny dvě organizace výběrem odměn ve vztahu k hromadné správě předmětných oblastí v oboru výtvarném, který by byl v kolizi s ustanovením § 5 odst. 2 tehdy platného zákona o hromadné správě a praxí ochranných organizací. Použitím tohoto argumentu „ad absurdum“ stěžovatel odůvodňuje svůj závěr, že rozhodnutím ze dne 9. 7. 1997, č. j. 5534/1997 nebylo žalobci uděleno právo, jehož „zesouladnění“ se domáhá. Stěžovatel zastává názor, že udělením oprávnění v navrhovaném rozsahu by nebylo ani z hlediska účinné právní úpravy uvedením do souladu se zákonem, nýbrž vytvořením stavu, který je z hlediska právní úpravy stavem protiprávním a nelogickým, neboť autoři v případě sporných práv jsou při jejich výkonu již ze zákona zastupování kolektivním správcem a není tedy možná pluralita osob zastupujících tytéž autory při výkonu těchto práv v rozsahu výběru odměn. V závěru kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jde-li ve sporu o zesouladn