9 Afs 41/2008 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 41/2008- 64 - text 9 Afs 41/2008 - 76 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: PRIMOSSA a.s., se sídlem Kozí 914/9, Praha 1, Staré Město, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1 (v kasační stížnosti nesprávně označené jako „Český stát, zastoupený Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu, Štěpánská 28, Praha 1, zastoupený JUDr. Ing. Lubomírem Janouškem, ředitelem“), proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2005, č. j. FŘ - 12437/13/04, ve věci daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, č. j. 6 Ca 167/2005 – 141, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9.2007, č. j. 6 Ca 167/2005 – 141, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 6. 4. 2005, č. j. FŘ - 12437/13/04, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně (dále jen „účastnice řízení“) proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“) ze dne 24. 8. 2004, č. j. 195047/04/001511/4917, opravenému rozhodnutím správce daně ze dne 5. 10. 2004, č.j. 219554/04/001511/49, na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období červen 2003 ve výši 1 213 713 Kč. Napadeným rozsudkem městský soud shledal žalobu jako důvodnou a podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil shora citované rozhodnutí stěžovatele pro nezákonnost, neboť spočívá na nesprávném posouzení právní otázky a skutkový stav, který vzal za základ svého rozhodnutí, nemá oporu ve spisovém materiálu; současně městský soud vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení stěžovateli (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Vycházel přitom z toho, že důvodem pro neuznání nároku účastnice řízení na odpočet DPH byl v daném případě závěr stěžovatele o tom, že účastnice řízení neprokázala přijetí zdanitelného plnění od svého dodavatele – STAVREK s. r. o. (dále jen „STAVREK“). Městský soud uvedl, že nesouhlasí s hodnocením svědeckých výpovědí ze strany správních orgánů, neboť nelze odmítnout svědecké výpovědi jako důkazní prostředky pouze z důvodů provázání svědků s osobou žalobce, naopak pochybnosti o věrohodnosti svědeckých výpovědí musí být konkrétní a musí vycházet ze zcela určitých a konkrétních skutkových okolností. Městský soud k hodnocení důkazních prostředků dále uvedl, že při běžném obchodním styku nelze po odběrateli spravedlivě požadovat, aby při odběru zboží zkoumal, zda je dodavatel skutečným vlastníkem věcí, které se staly předmětem kupní smlouvy, a od koho a na základě jakého právního titulu tyto věci prodávající nabyl a podobně. O těchto skutečnostech účastnice řízení jako příjemce zdanitelného plnění povědomost mít nemusela. K její tíži tak nemohou jít případná pochybení dodavatele zboží, která se týkají zcela jiného obchodně-právního vztahu. Městský soud si byl sice vědom toho, že finanční orgány mají určité poznatky o dodavatelích účastnice řízení a právě s ohledem na tyto poznatky zpochybňují, zda společnost STAVREK mohla dodat zboží (zlato) v množství a ceně tak, jak vykazovala účastnice řízení v daňovém přiznání. Uvedl však, že nelze než přisvědčit účastnici řízení v tom, že je nezbytné respektovat právní názor vyjádřený v rozsudku třetího senátu Evropského soudního dvora ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03, podle něhož v případě, že jde o hospodářskou činnost (podnikání), kdy na sebe navazují jednotliví dodavatelé, nemůže být postižen ten dodavatel, který o neuskutečněných zdanitelných plněních (či o plněních, u nichž vznikly pochybnosti o tom, zda plnění bylo uskutečněno tak, jak je formálně deklarováno) nevěděl, resp. není v průběhu daňového řízení bezpečně prokázáno, že o nich věděl. V tomto případě měl městský soud za to, že takové okolnosti prokázány nebyly, a proto stěžovatel pochybil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že účastnice řízení neunesla důkazní břemeno ohledně přijetí zdanitelného plnění od plátce a že tak neprokázala nárok na odpočet daně ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „zákon o DPH“). Žalobní námitky procesního charakteru městský soud zamítl. Závěrem městský soud shrnul, že účastnice řízení v mezích svých možností dostála povinnostem stanoveným v § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a že správci daně, potažmo stěžovateli, se doposud získanými důkazy nepodařilo prokázat, že by k uskutečnění zdanitelného plnění od plátce daně – společnosti STAVREK nedošlo. V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, jakož i vadu řízení, které se měl městský soud dopustit nezákonným připuštěním nových žalobních bodů. Nesprávnost právního posouzení dané věci stěžovatel spatřuje v nesprávné aplikaci příslušných ustanovení zákona o DPH a zákona o správě daní a poplatků, která ve svém důsledku znamenala přiznání práva na odpočet DPH, který účastnice řízení uplatnila v rozporu s uvedenými právními předpisy, jakož i v nesprávné aplikaci judikatury Evropského soudního dvora. Stěžovatel jednak namítá, že námitka zástupce účastnice řízení (dále také „daňového subjektu“), týkající se tvrzeného rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora, byla vznesena až při ústním jednání, tedy po zákonem stanovené lhůtě pro možné rozšíření žalobních bodů (§ 75 s. ř. s. ve spojení s § 71 odst. 2 s. ř. s.). Městský soud pochybil, když se nevypořádal s projeveným nesouhlasem stěžovatele k této věci a nezdůvodnil, z jakého důvodu byla tato nová námitka zohledněna. Uvádí, že v době, kdy rozhodoval, nebyla rozhodnutí Evropského soudního dvora ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 ve věci Optigen Ltd. Fulcrum Electronics Ltd. a Bond House Systems Ltd. vydána, a proto nemohla ani ovlivnit právní stav v době vydání napadeného rozhodnutí. Posuzované zdaňovací období je červen 2003, zatímco Evropský soudní dvůr ve výše uvedených věcech rozhodoval v lednu roku 2006. Námitka týkající se povinnosti aplikovat na posuzovanou věc judikaturu Evropského soudního dvora nebyla uvedena ani v odvolání, ani v žalobě, a správní orgány na ni tedy nemohly adekvátně reagovat. I přes výše uvedené je ovšem ze spisového materiálu zřejmé, že účastnice řízení „věděla nebo mohla vědět“, zda předmětné zboží skutečně přijala ve smyslu naplnění objektivních kriterií tohoto pojmu. Stěžovatel výše uvedené dovozuje jednak z výpovědí generálního ředitele účastnice řízení Ing. M., tedy, že podnět k obchodní spolupráci se společností STAVREK s. r. o. mohl vzejít právě od něho, tak jak tomu bylo např. u dodavatele „Trade Center“ (viz protokol o ústním jednání ze dne 1.6. 2005), dále pak ze samotného postavení účastnice řízení na tuzemském trhu se zlatem a z poznatků o jejím obchodování. Připomíná, že prověřoval účastnicí řízení uplatňovaný nárok na odpočet daně ve více než 40 měsíčních zdaňovacích obdobích. Počínaje od ledna 2002 probíhalo obchodování se zlatem obdobným způsobem, kdy konečným odběratelem byla právě účastnice řízení. V žádném z těchto řízeních nebylo dle stěžovatele prokázáno, kdo byl skutečným dodavatelem zlata, výjimečně stříbra, ani odkud zlato pochází. Na počátku všech obchodních transakcí stojí nekontaktní subjekt, pouze formálně plnící povinnost podávat přiznání. Tento subjekt, který není dohledatelný (statutární orgán buď neexistuje, nebo je nekontaktní, příp. je po něm vyhlášeno celostátní pátrání či je cizím státním příslušníkem bez povolení pobytu v tuzemsku), fakturačně prodává zlato dodavateli účastnice řízení. Bezprostředních dodavatelů účastnice řízení bylo cca 5 až 6, někteří z nich figurovali jako dodavatelé zlata pouze do konce roku 2003 (těm zpravidla správce daně zrušil registraci z úřední povinnosti), poté začaly zlato dodávat jiné společnosti se shodným personálním obsazením jako původní společnosti. Žádný z dodavatelů přitom nebyl registrován v registru výrobců a obchodníků, vedeném Puncovním úřadem, dle § 40a zákona č. 539/1992 Sb., o puncovnictví a zkoušení drahých kovů. Ve všech prověřovaných obdobích nebyla prvními subjekty odvedena DPH na výstupu (řádově ve výši 300 mil Kč). Stěžovatel zdůrazňuje, že v případě dodavatele STAVREK nedošl