2 Afs 124/2008 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 124/2008- 127 - text 2 Afs 124/2008 - 138 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: VELDA s. r. o. (dříve DĚROVANÉ PLECHY SVS s. r. o.), se sídlem Fialková 509, Jesenice, Horní Jirčany, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Na Záhonech 71, Praha 4, proti žalovanému: Celní ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2007, č. j. 1671/07-0601-22, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2008, č. j. 30 Ca 178/2007 - 58, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2007, č. j. 1671/07-0601-22. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Pardubice – dodatečnému platebnímu výměru ze dne 7. 10. 2004, č. 7066358400007 (ve výroku však bylo uvedeno, že se zamítá odvolání proti rozhodnutí ze dne 16. 4. 2004, č. 10665034-03552-9), kterým bylo stěžovateli dodatečně vyměřeno clo ve výši 372 643 Kč a daň z přidané hodnoty v částce 18 632, celkem 391 275 Kč. Stěžovatel v jednotné celní deklaraci ze dne 16. 4. 2004, č. 10665034-03552-9, navrhl propuštění zboží dovezeného ze Slovenské republiky do režimu volného oběhu s tím, že se jedná o „sirup s citrónovou příchutí“, na který se clo nevztahuje. Celní úřad však na základě posudku Celně technické laboratoře Celního ředitelství v Hradci Králové (dále též „CTL“), která zkoumala odebraný vzorek zboží, zjistil, že je dovezené zboží třeba zařadit do podpoložky celního sazebníku č. 17029099 - „ostatní cukry (...)“. Na takové zboží je pak v souladu s § 3 nařízení vlády č. 263/2001 Sb., kterým se stanoví ochranné opatření na dovoz některých výrobků do České republiky, třeba uplatnit sazbu dovozního cla stanovenou celním sazebníkem nebo mezinárodní smlouvou „zvýšenou o 163“. Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Předně se domnívá, že na opravu výroku rozhodnutí o odvolání aplikoval žalovaný nesprávně § 56 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“), neboť zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, opravování rozhodnutí upravuje v § 323a a v souladu s jeho § 320 odst. 1 tak nelze použít daňový řád. Generální ředitelství cel, k němuž stěžovatel podal proti opravnému rozhodnutí odvolání, je však zamítlo s tím, že se v daném případě nejednalo o rozhodnutí vydané v celním řízení, na které by bylo možno aplikovat § 323a celního zákona. Proti tomu podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Stěžovatel má za to, že se zmíněné ustanovení nevztahovalo jen k celnímu řízení a mělo být použito i v dané věci. K tomu poukazuje na důvodovou zprávu k § 323a celního zákona. Tato zpráva upozorňuje na nevhodnost daňového řádu a na speciálnost zmíněného ustanovení vůči § 320 celního zákona. Opravné rozhodnutí navíc zcela mění výrok opravovaného rozhodnutí, a to se tak stává úplně jiným rozhodnutím, což podle stěžovatele není přípustné. Odkazuje k tomu na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 772/02. Dále má stěžovatel za to, že celní orgány při odběru vzorků nepostupovaly podle vnitřního předpisu celní správy SPČ 1/2000 vydaného generálním ředitelem Generálního ředitelství cel. Stěžovatel se domnívá, že měl být celními orgány se zmíněným vnitřním předpisem seznámen. Součástí evidenčního listu vzorku ze dne 16. 4. 2004 je totiž i položka 7 s názvem „Vzorek“ a rubrika „odchylky od SPČ 1/2000“, která zůstala nevyplněna. Z toho stěžovatel dovozuje, že celní úřad nevyplněním odchylek prohlašuje, že postupoval v souladu s tímto SPČ. Pokud je pak po deklarantovi požadován podpis evidenčního listu, měl by být s obsahem SPČ seznámen. Z evidenčního listu ze dne 16. 4. 2004 dále plyne, že předmětný vzorek byl pouze zabezpečen celní páskou a nikoli též celní plombou, jak požaduje příloha č. 1 k SPČ 1/2000. Podle stěžovatele tak mohlo dojít k manipulaci se vzorkem. Krajský soud však tento názor stěžovatele shledal jako spekulativní s tím, že nebude-li manipulace prokázána, nelze k tomu přihlížet. Stěžovatel také zdůrazňuje, že jeho domněnku o manipulaci se vzorkem potvrzuje to, že podle měření CTL měl roztok zcela odlišnou cukernatost, než jakou uvádí zahraniční výrobce ve svých dokladech a jaká je uvedena v celních dokladech vystavených slovenskými celními orgány. Stěžovatel, který tak má pochybnost o tom, že CTL zkoumala vzorek odebraný v přítomnosti jeho zaměstnance z dovezeného zboží, proto navrhoval, aby byl proveden důkaz vyjádřením Celního úřadu Trnava, který předmětnou dodávku celně projednával při vývozu ze Slovenské republiky. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou byla uzavřena mezinárodní smlouva o spolupráci a vzájemné pomoci v oboru celnictví, vyhlášená pod č. 200/1996 Sb., která dává informacím celních orgánů obou států stejnou váhu. Celní úřad Pardubice však tento důkaz neprovedl s tím, že jej nepovažuje za zásadní, aniž by však uvedl proč. Stěžovatel k tomu poukazuje na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 173/01 a I. ÚS 413/02) týkající se povinnosti státních orgánů řádně odůvodňovat neprovedení navržených důkazů. Krajský soud se pak touto stěžovatelovou námitkou vůbec nezabýval a stěžovatel proto opětovně odkazuje na svoje návrhy, které nebyly provedeny. Jedná se o celní doklady Celního úřadu Trnava, z nichž vyplývá, že předmětná zásilka byla ve Slovenské republice vyrobena v rámci celního režimu aktivního zušlechťovacího styku a že při výrobě zušlechtěného výrobku bylo také použito citrónové aroma dovezené z České republiky. Tato skutečnost plyne z JCD č. 0616451402014 ze dne 15. 4. 2004, v jehož odst. 31 Celní úřad Trnava při propouštění této zásilky potvrdil, že se jedná o sirup s citrónovou příchutí v refrakci 75,6 BRIX. Skutečnost, že zboží bylo vyrobeno v režimu aktivního zušlechťovacího styku dosvědčuje kód uvedený v odst. 37 tohoto JCD. Zboží mohlo být do tohoto režimu propuštěno pouze na základě povolení celních orgánů. Z protokolu o zkoušce ze dne 5. 4. 2005, č. j. 054/04-CL-050405, je pak zřejmé, že Celní laboratoř CS SR zjistila, že vzorek č. 614-04-04-104 obsahuje předmětné zboží v refrakci 75,83 BRIX, tedy ještě o 0,23 vyšší. Pokud ze stanoviska k sazebnímu zařazení ze dne 12. 5. 2004 vyplývá, že zkoumaný vzorek měl o 6,7 BRIX méně, mělo celní ředitelství vysvětlit a dokázat, jak je to možné a zda se skutečně jedná o rozbor vzorku odebraného Celním úřadem v Chrudimi, neboť autocisterna byla zaplombována slovenskými celními plombami. Stěžovatel poukazuje dále na smlouvu o celní unii, která odstranila cla a množstevní omezení. Mezi oběma smluvními stranami (Českou republikou a Slovenskou republikou) tedy nebyl zaveden žádný celní sazebník, nýbrž existoval pouze celní sazebník společný pro obchod se třetími státy. Nelze tak připustit, aby byla aplikována sazba podle celního sazebníku nýbrž připadala v úvahu pouze sazba podle mezinárodní smlouvy (§ 1 a § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 263/2001 Sb.). Poznámka pod čarou č. 3 pak odkazuje na smlouvu o vytvoření celní unie mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, uveřejněnou pod č. 237/1993 Sb., (dále též „smlouva o celní unii“), která cla odstranila. V takovém případě není možné postupovat tak, že se tato „žádná sazba“ zvýší o 163 a stanoví se clo ve výši 163 %, jak učinily celní orgány. Naopak nemělo být vyměřeno žádné clo, neboť podle § 55 odst. 3 celního zákona clu nepodléhá zboží, které je v mezinárodních smlouvách označeno jako zboží bez cla. Vzhledem k tomu, že bylo předmětné zboží propuštěno do volného oběhu, musel by celní dluh vzniknout podle § 238 celního zákona, přičemž podle odst. 1 písm. a) tohoto ustanovení vzniká celní dluh pouze u zboží „podléhajícího dovoznímu clu“. Krajský soud tuto námitku označil bez dalšího za účelovou. Stěžovatel také namítá, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě argumentoval skutečnostmi, které ve správním řízení vůbec neuváděl. Stěžovatel proto v replice poukázal na skutečnost, že s rozhodnutím Rady celní unie ze dne 11. 5. 2001 nebyl nikdy seznámen. Zdůraznil, že nebylo možné zvýšit „žádnou sazbu cla“ a nařízením vlády č. 263/2001 Sb. nebylo zavedeno clo, nýbrž byla zvýšena stávající sazba dovozního cla o 163. Podle stěžovatele bylo možné zvýšit sazbu pouze tehdy, byla-li nějaká sazba stanovena. Těmito námitkami se krajský soud vůbec nezabýval. Stěžovatel také v žalobě poukazo