8 As 57/2006 — Nejvyšší správní soud

2 Ans 4/2009- 93 - text 2 Ans 4/2009 - 101 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, občanské sdružení o. s., se sídlem Všemyslice, Neznašov 122, zastoupeného Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: ČEZ, a. s., se sídlem Duhová 2/1444, Praha 4, zastoupenému JUDr. Petrem Goláněm, advokátem se sídlem Karlovo nám. 32/26, Třebíč, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, č. j. 8 Ca 310/2007  56, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, č. j. 8 Ca 310/2007 - 56, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení 1) Žalobce (dále „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti nečinnosti správního orgánu. Tuto nečinnost spatřuje v tom, že dne 12. 7. 2006 požádal žalovaného o informaci s odkazem na ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon). Konkrétně se jednalo o poskytnutí 1) kompletní technické a technologické dokumentace vsázek paliva používaného od začátku provozu obou bloků (tzv. pasporty paliva) a 2) analýzy vhodnosti paliva VVANTAGE – 6 firmy Westinghouse pro reaktor VVER 1000 na jaderné elektrárně Temelín. 2) Poskytnutí těchto informací bylo dne 7. 9. 2006 žalovaným odmítnuto a stěžovatel se žalobou domáhal, aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o jeho odvolání ve věci žádosti o poskytnutí předmětné informace, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tuto žalobu městský soud usnesením napadeným nyní projednávanou kasační stížností odmítl, jelikož dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná. Jakkoliv totiž je žalovaný povinnou osobou při poskytování informací podle atomového zákona, nejedná se o povinnost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ani podle správního řádu, žalovaný je subjektem soukromého práva a nelze proto dospět k závěru, že by měl povinnost veřejnoprávní povahy, není-li zákonem výslovně stanovena. V daném případě je proti žalovanému třeba uplatnit postup dle ustanovení § 39 až 41 atomového zákona, tj. využít kontrolních a sankčních pravomocí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. II. Obsah kasační stížnosti 3) Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nezákonnost posouzení právní otázky soudem, nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a nezákonnost usnesení o odmítnutí své žaloby. 4) Stěžovatel ve své argumentaci vychází z toho, že městský soud sice správně vyhodnotil povinnost žalovaného jakožto veřejnoprávní povinnost plynoucí z ustanovení § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona, nicméně jeho další závěry jsou chybné. Pokud totiž zákon přiznává někomu právo, musí být dána možnost se ho také domoci. Za situace, kdy neexistuje komplexní zvláštní úprava pro zajištění takového hmotného práva, uplatní se obecné procesní předpisy. Soud tuto zásadu zcela pominul, stejně jako ustanovení § 47 odst. 1 atomového zákona, podle něhož se v řízení postupuje dle obecných právních předpisů, pokud tento zákon nestanoví jinak. Obecným právním předpisem je právě zákon č. 106/1999 Sb. Stěžovatel se proto domnívá, že ustanovení § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona je zvláštním ustanovením rozšiřujícím okruh povinných subjektů nad rámec ustanovení § 2 odst. 1, 2 zákona č. 106/1999 Sb. 5) V této souvislosti odkazuje stěžovatel i na právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 156/02. Domnívá se, že sankční a kontrolní mechanismy Státního úřadu pro jadernou bezpečnost nelze považovat za řádné opravné prostředky, jelikož nepředstavují efektivní záruku práva na poskytnutí informací. Stěžovatel totiž může dát pouze podnět ke kontrole či zahájení sankčního řízení, tj. nikoliv opravný prostředek. Nezahrnuje právo na jeho meritorní vyřízení a nezaručuje ani možnost výsledek podnětu napadnout u soudu. 6) Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit. III. Vyjádření žalovaného 7) Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti považuje právní názor městského soudu za správný. Povinnost poskytnutí informací podle atomového zákona je uložena všem držitelům povolení, nejen veřejnoprávním subjektům. Jde o jednu z mnoha povinností, které tito držitelé mají, a není stanoven postup, jak tyto informace získat, vyjma využití sankčních pravomocí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Žalovaný tvrdí, že svoji povinnost poskytovat informace plní, nicméně v daném případě se požadované informace netýkají zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, nýbrž se jednalo o aspekty technického zařízení jaderné elektrárny. Argumentuje také rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti stížnosti č. 19101/03, podané Sdružením Jihočeské matky, v němž je uvedeno, že článek 10 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod nelze vykládat jako zákon zaručující absolutní právo na přístup ke všem technickým detailům týkajícím se stavby elektrárny, protože na rozdíl od informací o dopadu na životní prostředí nespadají takové údaje do veřejného zájmu. 8) Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou, že neposkytnutí informací podle atomového zákona není vymahatelné. Podle ustanovení § 41 tohoto zákona totiž může Státní úřad pro jadernou bezpečnost v takovém případě uložit pokutu až do výše 10 mil. Kč. 9) Dále žalovaný tvrdí, že nemůže poskytovat informace mající charakter obchodního tajemství. 10) Žalovaný se domnívá, že původním účelem této žaloby nebylo získat požadované informace, nýbrž prohlásit jej za veřejnou instituci povinnou poskytovat informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Požadované informace totiž nejsou aktuální, jelikož v době dotazu existující problémy s jaderným palivem byly již vyřešeny. Žalovaný tvrdí, že se na něj zákon č. 106/1999 Sb. nevztahuje, a to ani podle kritérií obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 57/2006: není státním podnikem, ani jeho majetek není státní, nehospodaří s veřejnými prostředky a není dotován z veřejných rozpočtů. 11) Není použitelná ani argumentace stěžovatele, že ČEZ, a. s. naplňuje veřejný účel dominantním postavením dodavatele elektrické energie. Žalovaný je totiž jen jedním z výrobců elektřiny, a to nikoliv největším, jelikož elektrizační soustava je v rámci EU propojena. Nepovažuje se proto ani za veřejnou instituci ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/06 nebo rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 57/2006. 12) Žalovaný nesouhlasí s požadavkem, aby postupoval podle správního řádu. Tento zákon se totiž vztahuje na orgány moci výkonné, orgány územních samosprávných celků a na jiné orgány, právnické a fyzické osoby, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Do této skupiny však ČEZ, a. s. určitě nepatří a není tomu přizpůsobena ani jeho organizační struktura. 13) Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. IV. Argumentace soudu 14) Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. 15) Stěžovatel uplatnil kasační důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) a e). K tomu soud konstatuje, že obsah důvodů, zakotvených pod písm. a) a d) citovaného ustanovení, je subsumován do speciálního důvodu vymezeného pod písm. e) tohoto ustanovení. V dalším se proto soud zabýval toliko naplněním tohoto kasačního důvodu. To znamená, že musel vyhodnotit, zda městský soud postupoval správně a v souladu se zákonem, když žalobu stěžovatele odmítl jako nepřípustnou. 16) Při hodnocení důvodnosti podané kasační stížnosti je nutno vycházet z obsahu napadeného usnesení městského soudu. Jak plyne ze shora uvedeného, městský soud žalobu odmítl pro nepřípustnost. Tuto nepřípustnost spatřoval v nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem, když dospěl k závěru, že se stěžovatel měl před podáním žaloby obrátit se stížností na nedodržování atomového zákona na Státní úřad pro jadernou bezpečnost. 17) K tomu je třeba uvést, že podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona platí, že držitel povolení je povinen „poskytovat veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství“. Podle ustanovení § 39 odst. 1 věta první „Úřad kontroluje dodržování tohoto zákona a dalších předpisů vydaných na jeho základě.“ Za úřad tuto kontrolu provádějí jmenovaní inspektoři, kteří „kontrolují, zda osoby uvedené v odstavci 1 dodržují ustanovení tohoto zákona a prováděcíc