3 Ads 2/2007 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 2/2007- 114 - text 3 Ads 2/2007 - 120 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: O. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, České Budějovice, proti žalovanému: ředitel Policie České republiky Správy Jihočeského kraje, České Budějovice, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2006, č. j. ŘS-961/2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2006, č. j. 10 Ca 139/2006 – 31, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2006, č. j. 10 Ca 139/2006 – 31, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu podanou žalobcem (dále též „stěžovatel“) proti rozhodnutí ředitele Správy Jihočeského kraje České Budějovice ze dne 13. 7. 2006, č. j. ŘS-961/2006. Žalovaný jím zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Okresního ředitelství České Budějovice, č. ORCB-800/2006, ze dne 3. 5. 2006, kterým byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle ust. § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“). Stěžovatel podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí porušil služební přísahu tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které mělo znaky trestného činu a bylo způsobilé ohrozit dobrou pověst policie, neboť dne 28. 3. 2006 kolem 17.45 hod v OD KAUFLAND v Českých Budějovicích odcizil tři kazety s DVD disky a úspornou žárovku 15W v celkové hodnotě 522 Kč. Krajský soud vzal za prokázané, že se stěžovatel uvedeného jednání dopustil. Poukázal přitom zejména na shodné výpovědi pracovníků bezpečnostní agentury. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že vysvětlení podaná stěžovatelem lze hodnotit jako ryze účelová, neboť žádná ze dvou jím uváděných verzí nebyla potvrzena osobami, na které se odvolával. Krajský soud pak neshledal důvodnými ani námitky stěžovatele, jimiž zpochybňoval naplnění podmínek ust. § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona ve znění novely účinné ode dne 1. 3. 2006 provedené zákonem č. 21/2006 Sb. Prvostupňový správní orgán i žalovaný vyložily, proč jednání stěžovatele považovaly za porušení služební přísahy a za zavrženíhodné jednání mající znaky trestného činu, které je způsobilé ohrozit dobrou pověst policie. Soud přisvědčil úvaze, že se zřetelem na povolání policisty lze za zavrženíhodné jednání považovat jednání, které je v příkrém rozporu s obecnou morálkou z mravního i společenského hlediska. Připustit, aby na policistu, který při výkonu služební činnosti zasahoval proti pachatelům drobných krádeží, a to dokonce v OD KAUFLAND, bylo hleděno jinak, by mohlo ohrozit autoritu a vážnost policejního sboru a vytvořit prostor pro vydírání a korumpování policie. Soud zde připomněl, že mu nepřísluší nahradit správní orgán a vlastní úvahou vymezit obsah neurčitého pojmu, kterým je v této věci právě pojem „porušení přísahy zavrženíhodným jednáním“, a posoudit, zda jednání stěžovatele naplnilo svou intenzitou znaky takto vymezeného porušení služební přísahy, neboť by tím zasáhl do dispozičního práva žalovaného. Krajský soud přisvědčil žalovanému rovněž ohledně výkladu pojmu „jednání, které má znaky trestného činu“. Znaky trestného činu obecné i zvláštní stanoví trestní zákon. Vzhledem k tomu, že materiálním znakem trestného činu je stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný a u mladistvých vyšší než malý, platí, že i když jsou naplněny formální znaky trestného činu, např. právě trestného činu krádeže, nejedná se o trestný čin, nýbrž jen o přestupek, tak jako tomu bylo v projednávaném případě. Užití pojmu „jednání, které má znaky trestného činu“ ve služebním zákoně není podle předkladatele novely tohoto zákona vyjádřením pojmu trestného činu v jeho materiálním smyslu, ale jen v rozsahu jeho formálních znaků. Nelze se proto dovolávat čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění příslušníka policie ze služebního poměru není rozhodnutím o vině a trestu za trestný čin. V řízení o propuštění nerozhoduje služební funkcionář o tom, zda se dotčený příslušník dopustil trestného činu. V intencích ust. § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona toliko posuzuje, zda policista porušil přísahu zavrženíhodným jednáním, které má formální znaky trestného činu. Trvání na požadavku, že policistu lze ze služebního poměru propustit jen po vyřešení otázky, zda se dopustil trestného činu, by činilo citované ustanovení služebního zákona se zřetelem na lhůty uvedené ve čtvrtém odstavci prakticky neaplikovatelným, neboť se jedná o otázku, na kterou může v souladu se zásadou presumpce neviny dát odpověď skutečně jen pravomocný rozsudek soudu. Ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona je i po novele aplikovatelné na případy přestupků a nikoliv jen trestných činů. Správní orgán I. stupně i žalovaný dále hodnotily jednání stěžovatele z hlediska jeho dopadu na dobrou pověst policie. Úvaha správního orgánu, že žalobcovo inkriminované jednání je neslučitelné s postavením policisty ve společnosti a diskredituje dobré jméno policie jako garanta bezpečnosti pro občana, je podle soudu opodstatněná, neboť stěžovatel jako příslušník hlídkové služby sám proti pachatelům drobných krádeží v obchodních domech zasahoval. Požadavek prokázat, zda vůbec a zda ke konkrétnímu okamžiku má policie, resp. příslušný policejní sbor, dobré jméno, z předpisu nevyplývá. Krajský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byly naplněny podmínky ust. § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona ve znění novely provedené zákonem č. 21/2006 Sb. Stěžovatel má předně za to, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nelze považovat za zavrženíhodné ve smyslu citovaného ustanovení. Jedná se o zcela vágní pojem, který není možné jednoznačně vysvětlit. Stěžovatel poukázal na ust. § 29 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „trestní zákon“), které vymezuje podmínky uložení trestu odnětí svobody na doživotí za zde vyjmenované trestné činy, přičemž mj. požaduje, aby stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost byl mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku. Stěžovatel má za to, že má-li být porušení služební přísahy zavrženíhodné, neodbytně se nabízí výklad, že takové jednání musí mít znaky vyjmenovaných trestných činů. Stěžovatel dále namítl, že služební funkcionář v řízení o propuštění musí vyřešit otázku, zda se policista dopustil jednání, které má znaky trestného činu, tedy zda se dopustil trestného činu. Je vůbec otázkou, zda je služební funkcionář oprávněný a způsobilý posuzovat trestní jednání příslušníka Policie ČR. Podle názoru stěžovatele není taková osoba oprávněna vynést rozsudek o vině ani si o tom učinit vlastní úsudek, či si takovou otázku zodpovědět jako jakousi předběžnou otázku. Pokud toto učiní, porušuje jedno ze základních práv a svobod, tedy čl. 40 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. I v případě, že by jednání kladené stěžovateli za vinu naplňovalo formální znaky trestného činu krádeže, ačkoli od počátku uvádí, že se takového jednání nedopustil, pak není naplněn materiální znak, tj. společenská nebezpečnost činu pro společnost. Ustanovení § 247 odst. 1 trestního zákona, vymezující trestný čin krádeže požaduje kromě naplnění dikce „kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní“ kumulativní naplnění alespoň jednoho znaku uvedeného v písmenech a) až e). I kdyby bylo podle názoru žalovaného naplněno návětí citovaného ustanovení, nebyl by v žádném případě naplněn ani jeden ze znaků trestného činu uvedeného v písmenech a) až e), což je však nezbytnou podmínkou pro to, aby dané jednání mělo znaky trestného činu. Je tedy nutné učinit závěr, že i kdyby se stěžovatel jednání popsaného v rozhodnutí žalovaného dopustil, pak se v žádném případě nejednalo o jednání, které by mělo znaky trestného činu, nýbrž bylo pro nedostatek materiální stránky skutku i některých formálních znaků skutku ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, přestupkem. Názor krajského soudu, že postačuje, aby příslušník Policie ČR svým jednáním naplnil pouze formální znaky trestného č