3 Ads 98/2007 — Nejvyšší správní soud

3 Ans 10/2008- 68 - text 3 Ans 10/2008 - 72 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Mgr. J. P., zastoupeného JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Praha 1, Národní tř. 16, zastoupené JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní tř. 43, o uložení povinnosti zapsat žalobce do seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008, č.j. 8 Ca 56/2007 – 40, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008, č. j. 8 Ca 56/2007 – 40 s e z r u š u j e a žaloba s e o d m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení . O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen stěžovatel) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na uložení povinnosti žalované zapsat jej do seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Soud přitom vycházel z následujícího skutkového stavu. Dne 4. 9. 2006 požádal stěžovatel o složení slibu a zápis do seznamu advokátů České advokátní komory podle ust. § 5 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. ke dni 1. 12. 2006. Podáním ze dne 29. 12. 2006 pak bylo žalobci Českou advokátní komorou sděleno, že jeho žádosti se nevyhovuje, neboť v jeho případě není pro tento zápis splněna podmínka bezúhonnosti. Při posuzování podmínek řízení pak vycházel soud z premisy, že rozhodování Komory ohledně zápisu do seznamu advokátů podléhá přezkumu ve správním soudnictví a nespadá do pravomoci soudů civilních. Dle názoru soudu by totiž bylo nelogické, aby se režim zápisu do seznamu advokátů odlišoval od režimu vyškrtnutí ze seznamu, kde o pravomoci správních soudů, jednajících a rozhodujících podle soudního řádu správního, není pochyb. Tomuto výkladu dle jeho názoru svědčí i rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci justičních čekatelů č.j. 4 Aps 3/2006 – 45. Z tohoto důvodu proto soud považoval za překonaný názor vyslovený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001 č.j. 38 Ca 233/2001, podle něhož ustanovení § 55b odst. 1 písm. a) zák. č. 85/1996 Sb. představuje zvláštní úpravu soudní ochrany, která vybočuje z rámce správního soudnictví podle tehdejšího občanského soudního řádu a spadá do režimu žalob civilních podle ust. § 80 písm. b) cit. zákona. Soud pak žalobu podanou stěžovatelem zamítl z důvodu jejího nesprávného petitu, neboť v rámci správního soudnictví je ochrana proti nezapsání do seznamu advokátů poskytována v rámci řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu a petit žaloby neodpovídá ust. § 81 odst. 2 s. ř. s., když se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalované zapsat ho do seznamu advokátů České advokátní komory ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku, stanovené § 7 odst. 5 zák. č. 85/1996 Sb. Kasační stížnost podal stěžovatel z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, tedy pro nesprávné posouzení právní otázky. Nesouhlasí především s názorem soudu, že soudní ochrany proti zamítnutí žádosti o zápis do seznamu advokátů České advokátní komory se lze domáhat žalobou proti nečinnosti správního orgánu, neboť pokud by měl být uvedený názor správný, potom by ve svém důsledku jakákoliv rozhodnutí České advokátní komory učiněná v rozporu s právní dispozicí obsaženou v ust. § 55b odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. byla fakticky vyloučena ze soudního přezkumu ve správním soudnictví. Petit žaloby na ochranu proti nečinnosti by totiž v návaznosti na znění ust. § 55b odst. 1 písm. a) až f) cit. zákona nebylo lze s úspěchem formulovat, ale přitom by vlastně žaloba proti nečinnosti byla na straně druhé jediným prostředkem soudní ochrany toho, kdo je porušením svých práv založených uvedeným ustanovením dotčen. Zmíněný paradox zjevně nelze označit za možný, přípustný a zákonodárcem zamýšlený. Stěžovatel má za to, že soudní ochrany se může domáhat v rámci žalobního řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního, s. ř. s., v kombinaci ustanovení § 65 odst. 1 cit. zákona a § 55b odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. Z tohoto hlediska považuje petit své žaloby za odpovídající. Stěžovatel je tak na základě výše uvedeného přesvědčen, že jeho žaloba byla podána včas, správně a důvodně. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen. Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na svém názoru, že Městský soud v Praze nebyl věcně příslušným k projednání věci, neboť o žalobách ve věcech podle ust. § 55b zák. č. 85/1996 Sb. rozhodují obecné soudy. Poukázala přitom (stejně jako při jednání Městského soudu v Praze) na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2008 č.j. 3 Ads 98/2007–37, kde byl vysloven týž názor. S přihlédnutím ke skutečnosti, že Městský soud v Praze nakonec žalobu zamítl, však navrhla i zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních námitek, ex offo pak posoudil existenci podmínek řízení o žalobě a o věci uvážil takto : Pro rozhodnutí ve věci je klíčové posouzení právní otázky, zda rozhodnutí České advokátní komory o nezapsání žadatele do seznamu advokátů České advokátní komory je úkonem v oboru veřejné správy ve smyslu ust. § 40 odst. 3 zák. č. 85/1996 Sb. a v souvislosti s tím též jaká forma soudní ochrany se neúspěšným žadatelům naskýtá. Ustanovení § 1 zák. č. 85/1996 Sb. definuje účel zákona tak, že jsou jím upraveny podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty. České advokátní komoře je pak ustanovením § 40 odst. 3 cit. zákona svěřen výkon veřejné správy na úseku advokacie, při níž Komora postupuje podle tohoto zákona a podle správního řádu. Vzhledem k tomu, že nezbytným předpokladem pro výkon advokacie je zápis do seznamu advokátů vedeného právě Českou advokátní komorou, není pochyb o tom, že úkon zápisu či rozhodnutí o nezapsání žadatele do uvedeného seznamu advokátů jsou úkony veřejné správy tak, jak je má cit. ustanovení na mysli. O tom ostatně ani nebylo mezi účastníky sporu a ke stejnému závěru dospěl i soud v napadeném rozsudku. Spornou však zůstala otázka formy soudní ochrany. Městský soud v Praze měl za to, že ochranu lze žadateli o zápis poskytnout v rámci řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu a za překonaný úpravou obsaženou v soudním řádu správním označil názor odkazující žadatele na řízení ve věcech občanskoprávních. Nutno však říci, že svůj závěr prakticky nijak neodůvodnil a navíc se vůbec nevypořádal jak s odlišným rozhodováním jiných senátů Městského soudu v Praze již za účinnosti s. ř. s. (viz, např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007 č. j. 5 Ca 39/2007 – 16), tak především s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2008 č. j. 3 Ads 98/2007 - 37, jenž byl žalovanou soudu předložen při jednání a v němž byla totožná právní otázka řešena ve prospěch civilního procesu. Tento rozsudek zajisté nebyl pro jeho rozhodnutí závazný, nicméně soud neměl přehlédnout, že podle ust. § 12 odst. 1 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud povolán především ke sjednocování judikatury a tento úkol plní také tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech. Za situace, kdy k otázce rozhodné pro posouzení věci existovala starší judikatura téhož soudu (38 Ca 233/2001), jeho současná judikatura (5 Ca 39/2007) a zároveň zde byl i rozsudek Nejvyššího správního soudu, přičemž všechny tyto rozsudky řešily uvedenou otázku stejně, pak při respektování principu právní jistoty a předvídatelnosti práva bylo povinností soudu v případě, že se chtěl od dosavadní judikatury odchýlit, řádně svůj odlišný právní názor odůvodnit a vypořádat se přitom se všemi argumenty podepírajícími dosavadní judikaturu tak, aby v případě podání kasační stížnosti mohl být nově formulovaný právní názor eventuálně podkladem pro postup senátu Nejvyššího správního soudu podle ust. § 17 s. ř. s. Nic takového však, jak bylo již uvedeno výše, v projednávaném případě soud nejenže neučinil, ale naopak, většinu argumentů uplatněných žalovanou zcela pominul. Napadený rozsudek ovšem není zcela srozumitelný nejen ve své argumentaci, ale ani ve svých závěrech. Stojí–li totiž rozhodnutí ve věci na tezi, že zápisu se lze domáhat v rámci řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu, není zřejmé, jakou nečinnost měl soud za daných okolností na mysli. Podle zák. č. 85/1996 Sb. Komora zapíše žadatele na základě jeho písemné žádosti do seznamu advokátů, pokud splňuje zákonné podmínky uvedené v ust. § 5 odst. 1 písm. a) až h) nebo § 5 odst. 2, v opačném případě zápis neprovede. Pro zamítnutí žádosti o zápis zákon nepředepisuje formu správního rozhodnutí a s výjimkou speciálního případu uvedeného v ust. 7 odst. 5 cit. zákona ani žádný jiný formální výstup. V daném p