4 Ads 80/2009 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 80/2009- 198 - text 4 Ads 80/2009 - 205 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: H. B., zastoupené Mgr. Danielem Procházkou, advokátem se sídlem Božetěchova 9, Olomouc, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2005, čj. x, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2009, č. j. 42 Cad 25/2008 – 141, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2009, č. j. 42 Cad 25/2008  141, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) ze dne 8. 4. 2009, č. j. 42 Cad 25/2008 – 141 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2005, č. j.x, pro nezákonnost a věc byla vrácena stěžovatelce k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím stěžovatelka přiznala žalobkyni dílčí starobní důchod z českého důchodového pojištění podle § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a podle čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 1408/71 v částce 2700 Kč měsíčně, a to s vzhledem k jejímu předchozí účasti v českém (4414 dní) a slovenském (11080 dní) důchodovém pojištění. Nárok na starobní důchod žalobkyni vznikl pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným ve slovenském systému důchodového pojištění a ve smyslu čl. 46 odst. 2 nařízení se základní a procentní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech. V žalobě proti napadenému rozhodnutí namítala žalobkyně absurditu tohoto rozhodnutí, neboť celý život pracovala u Československých státních drah (dále také jen „ČSD“) v Litoměřicích, avšak vzhledem k tomu, že výkon její práce od 1. 1. 1990 spadal pod Československé státní dráhy - Správa přepravních tržeb v Bratislavě, byla jí doba důchodového pojištění do 31. 12. 1992 započtena jako doba slovenského důchodového pojištění. Dále poukázala na nálezy Ústavního soudu, které obdobné přístupy k zaměstnání českých občanů jako zaměstnání v cizině označily za diskriminační. Proto navrhla, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. O žalobě rozhodl krajský soud prvotním rozsudkem ve věci ze dne 18. 9. 2006, č. j. 42 Cad 29/2006 – 42, jímž napadené rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka pochybila, pokud výpočet starobního důchodu žalobkyně založila na tvrzení, že žalobkyně byla v rozhodné době zaměstnána dílem v České republice a dílem v cizině. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně byla až do rozdělení někdejší československé federace zaměstnankyní organizace Československé státní dráhy, s místem výkonu práce v Litoměřicích. Dále krajský soud uvedl, že „je přitom všeobecně známou historickou skutečností (§ 64 s. ř. s., § 121 o. s. ř.), že uvedená právnická osoba – navzdory různým úpravám svého statutárního postavení – měla vždy působnost celostátní (v době unitárního Československa), resp. federální (od r. 1968 do zániku společného československého státu), a že jedině ona byla nadána právní subjektivitou, tedy mohla působit jako zaměstnavatel, zatímco její organizační složky takové oprávnění nikdy neměly a ačkoliv některé z nich mohly uzavírat pracovní vztahy s dalšími osobami, činily tak vždy jménem ČSD a nikoliv jménem vlastním“. Prvotní rozsudek krajského soudu byl ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 4 Ads 100/2007 – 93, kterým byl shledán nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud k tomu, aby v novém rozsudku ve věci poukázal na relevantní ustanovení právní úpravy a své rozhodnutí dostatečně právně odůvodnil. Krajský soud o žalobě rozhodl znovu napadeným rozsudkem, jímž napadené rozhodnutí stěžovatelky opět zrušil a věc jí vrátil k novému řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku vyšel z vnitrostátní právní úpravy obsažené v ustanoveních § 28 a 29 zákona o důchodovém pojištění, a dále se podrobně zabýval právní úpravou obsaženou ve Smlouvě mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení (vyhl. pod č. 228/1993 Sb., dále jen „Smlouva“). Podle čl. 20 této smlouvy se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo před tímto dnem. Pokud občan neměl ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území ČSFR, považují se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Podle čl. 15 odst. 1 a 2 správního ujednání o provádění Smlouvy, které bylo publikováno pod č. 117/2002 Sb. m. s. (dále jen „správní ujednání“), se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa, která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Není-li adresa zaměstnavatele v obchodním rejstříku uvedena (např. některé podniky zřízené přímo zákonem), postupuje se podle čl. 20 odst. 2 smlouvy. Krajský soud dále dovodil, že mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně podmínky obsažené v ustanoveních § 28 a § 29 zákona o důchodovém pojištění splnila, neboť k datu napadeného rozhodnutí splnila jak podmínku potřebného věku, tak i podmínku potřebné doby pojištění. Jako spornou otázku krajský soud označil skutečnost, zda zaměstnavatel žalobkyně s ohledem na ustanovení čl. 20 Smlouvy měl ke dni rozdělení ČSFR sídlo na území ČR či SR. K tomu uvedl, že Československé státní dráhy byly založeny zákonem č. 68/1989 Sb., o organizaci Československé státní dráhy, ke dni 1. 7. 1989. Ke dni 31. 12. 1992 měla tato organizace sídlo na adrese nábřeží Ludvíka Svobody 1222, Praha 1. Po datu 31. 12. 1992 byla uvedená organizace zákonem č. 625/1992 Sb., o zániku státní organizace Československé státní dráhy, zrušena s tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k Československým státním drahám na území ČR přecházejí na ČR a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na území SR přecházejí dne 31. 12. 1992. Československé státní dráhy vydaly statut, ve kterém je v souladu s ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 68/1989 Sb. mimo jiné zakotveno podrobné organizační uspořádání ČSD, uveden rozsah, v jakém organizační jednotky vystupují jménem ČSD a upraveny vztahy mezi Ústředním ředitelstvím ČSD a organizačními jednotkami. Z ustanovení § 4 statutu vyplývá, že státní organizace ČSD se člení na Ústřední ředitelství ČSD a vnitřní složky, mezi které se dle § 4 odst. 2 oddíl C) písm. f) statutu patří i účelová organizační jednotka ČSD, Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě. Základním úkolem účelových organizačních jednotek ČSD bylo zajišťování společných činností pro jejich vnitřní potřebu. Krajský soud dále konstatoval, že organizační jednotky vždy vystupovaly v právních vztazích jménem ČSD. O tom svědčí i skutečnost, že vždy před svým názvem uváděly označení ČSD. V § 39 statutu je pak výslovně uvedeno, že vzájemné vztahy mezi organizačními jednotkami nejsou vztahy právními. Jednalo se o vztahy vnitropodnikové spolupráce vznikající při hospodářské činnosti a plnění jiných úkolů organizačních jednotek. Z výše uvedeného krajský soud dovodil, že ačkoliv byla Správa přepravních služeb zapsána v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 302 jako odštěpný závod se sídlem v Bratislavě, nejednalo se nikdy o organizační složku s právní subjektivitou. Vzhledem k uvedené skutečnosti tedy veškeré pracovněprávní vztahy byly z její strany činěny jménem ČSD. Proto také uvedená organizační jednotka ČSD nemohla být zaměstnavatelem žalobkyně. Na daný případ tedy není možné aplikovat ustanovení čl. 15 odst. 1 správního ujednání o provádění Smlouvy za středníkem, neboť tato úprava se vztahuje pouze na případy, kdy zaměstnavatelem byla přímo organizační složka nebo odštěpný závod. Krajský soud byl toho názoru, že ve smyslu ustanovení čl. 20 odst. 1 Smlouvy je pro posouzení nároku žalobkyně rozhodné sídlo samotné státní organizace ČSD, která byla jejím zaměstnavatelem. ČSD měly ke dni 31. 12. 1992 sídlo na adrese nábřeží Ludvíka Svobody 1222, Praha 1. Proto je nutné dobu pojištění, kterou žal