5 As 100/2008 — Nejvyšší správní soud

5 As 100/2008- 161 - text č. j. 5 As 100/2008 - 172 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: ILBAU spol. s r. o., se sídlem Praha 5, Na Bělidle 198/21, zastoupeného JUDr. Martinem Michňákem, advokátem se sídlem Kolín, Karlovo náměstí 76, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) NEXIMA, a. s. se sídlem Praha 5 – Řeporyje, K Třebonicům 100, zastoupené JUDr. Lubomírem Vojvodíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 41, 2) M. V., zastoupená Ing. J. C., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, č. j. 6 Ca 174/2007 - 109, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoby zúčastněné na řízení: 1) NEXIMA, a. s. a 2) M. V. n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se jako žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného stavebního odboru Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 28. 4. 2004, č. j. MHMP – 182404/2003/OST/Pi/Hn (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), kterým bylo změněno rozhodnutí stavebního odboru Úřadu městské části Praha 13 ze dne 6. 10. 2003, č. j. VYS-Rep 100-4076/03-Kř-Ros, ve věci nařízení odstranění stavby betonárky postavené na části pozemku č. parc. 64/1, k. ú. Řeporyje, v severozápadní části areálu firmy NEXIMA, a. s., při ulici k Třebonicům, v Praze 5, bez stavebního povolení. Městský soud nejprve rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č. j. 6 Ca 132/2004 - 73 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nesrozumitelnost rozhodnutí městský soud spatřoval v tom, že žalovaný napadeným rozhodnutím jednak měnil výrok prvostupňového rozhodnutí správního orgánu a současně ve výroku napadeného rozhodnutí uvedl, že v ostatním se výrok napadeného prvostupňového rozhodnutí potvrzuje. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, č. j. 5 As 11/2006 - 100 rozsudek městského soudu ze dne 29. 11. 2005, č. j. 6 Ca 132/2004 - 73 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud dovodil, že shora uvedený nedostatek nepředstavuje důvod pro to, aby napadené správní rozhodnutí muselo být považováno za nepřezkoumatelné. Městský soud se proto v dalším řízení zabýval žalobou věcně a napadené správní rozhodnutí přezkoumal v rozsahu žalobních bodů. V nyní napadeném rozsudku městský soud žalobu stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že byly dány podmínky pro vydání rozhodnutí o nařízení odstranění stavby podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a že žaloba nebyla podána důvodně. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu spočívajícího v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že opatření stavebního úřadu ze dne 17. 3. 1999 a ze dne 23. 3. 2001, kterým bylo stavebním úřadem sděleno, že technologické zařízení není stavbou a nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení, bylo zrušeno rozhodnutím ze dne 29. 7. 2002 a ze dne 7. 11. 2002 nesprávně. Stavebnímu úřadu byl totiž dle stěžovatele znám charakter zamýšlených prací, v nichž modernizace betonárky spočívala, a to jak na základě ohlášky, tak na základě místních šetření. Ve smyslu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2001, č. j. 31 Ca 241/2000 - 20, je určení, zda se jedná o stavbu či nikoliv v pravomoci stavebního úřadu. Ten svým opatřením ze dne 23. 3. 2001 rozhodl, že se o stavbu nejedná a na základě tohoto opatření stavebního úřadu stěžovatel betonárku modernizoval. Dle stěžovatele je v rozporu s principem právní jistoty, aby bylo následně poté, co žalobce betonárku v dobré víře v souladu s opatřením stavebního úřadu nemalými náklady modernizoval, požadováno její odstranění. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí, jímž bylo opatření zrušeno, bylo nesprávné a nezákonné. Dle stěžovatele je nepřípustné, aby byla nařízením odstranění stavby (jako faktického důsledku zrušení uvedeného opatření ze dne 23. 3. 2001) dotčena ve velmi podstatné míře práva nabytá v dobré víře ve sdělení stavebního úřadu. Jako další kasační námitku stěžovatel uvádí, že se městský soud nezabýval jeho žalobní námitkou spočívající v tom, že se odvolací správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí nezabýval jeho námitkou, že stavební úřad rozhodl (opatřením ze dne 23. 3. 2001), že se o stavbu nejedná, přestože před vydáním uvedeného opatření mu bylo známo jak umístění betonárky, tak charakter prací, v nichž bude modernizace spočívat, a to jednak ze skutečností uvedených v ohlášce (ze dne 13. 3. 2001), a jednak (a to především) z provedených místních šetření. Městský soud v napadeném rozhodnutí nevzal v potaz žalobní námitku, že sám stavební úřad na základě znalosti konkrétních skutečností (z ohlášky a místního šetření) ve svém původním opatřením rozhodl, že není třeba stavebního povolení ani ohlášení, že se nejedná o stavbu. Stěžovatel se neztotožňuje s argumentací městského soudu, že jednak bylo opatření zrušeno a jednak sdělením bylo reagováno na ohlášení takových prací, které nejsou shodné se skutečně provedenou stavbou. Dle stěžovatele není pravdou, že by předmětné zařízení bylo umístěno jinde a jinak, než bylo uvedeno v ohlášení, a že by stavební úřad před vydáním opatření nedisponoval správnými a kompletními informacemi o ohlášeném záměru. Stavebnímu úřadu byly známy veškeré pravdivé informace. Pro změnu stanoviska co se charakteru prováděných prací jako stavby týče a pro vydání rozhodnutí o odstranění stavby nebyl zákonný podklad. Stěžovatel má dále za to, že v posuzované věci je nutno vzít v potaz jeho dobrou víru. Dle stěžovatele vzhledem k okolnostem konkrétního případu by nařízení odstranění stavby bylo v rozporu s dobrými mravy. Kasační stížnost poukazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. Cdo 432/2002, dle kterého je třeba účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby hodnotit vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem a k povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy, kdy se přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla …. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Městský soud měl dle názoru stěžovatele celou věc posoudit v intencích výše uvedeného judikátu. Stěžovatel dále poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 1996, č. j. 10 Ca 70/96 - 25, podle něhož posouzení charakteru stavby v tom smyslu, zda se jedná o stavbu jednoduchou, je otázkou právní, soudem přezkoumatelnou. Hodnocení jejich technických znaků a stavebně technického uspořádání je otázkou odbornou, jejíž přezkoumání soudu nenáleží. Další pochybení městského soudu stěžovatel spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky, že není vadou, pro kterou by bylo třeba napadené správní rozhodnutí zrušit, jestliže se žalovaný znaleckými posudky P. R. a Ing. P. H. detailně nezabýval, neboť na posouzení věci závěry v nich vyslovené nemohly mít žádný vliv. Dle stěžovatele se jedná o hodnocení technických znaků a stavebně technického uspořádání, tedy otázku odbornou a městský soud se stejně jako žalovaný, měli těmito znaleckými posudky detailně zabývat a vzít je v potaz ve smyslu rozsudku výše uvedeného. Stěžovatel má za to, že v daném případě nebyly ani splněny podmínky dané ustanovením § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona k možnosti uložit odstranění stavby, neboť stěžovatel svůj záměr předestřený stavebnímu úřadu realizoval zcela v souladu s opatřením stavebního úřadu a v době realizace pro něj dle sdělení stavebního úřadu žádná povinnost opatřit si stavební povolení nevyplývala, rovněž oznámení nebylo třeba. V kasační stížnosti stěžovatel současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal podané kasační stížnosti odkladný účinek, neboť demontáž, montáž a následné uvedení do provozu předmětného zařízení je finančně náročnou operací v řádech miliónů korun. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný podal ke kasační stížno