5 As 44/2006 — Nejvyšší správní soud

5 As 44/2006- 74 - text 5 As 44/2006 - 74 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: Bc. P. B., zast. Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2006, č. j. 10 Ca 137/2005 - 40, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Oznámením Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „NBÚ“) ze dne 11. 3. 2005, č. j. 10927/2005-NBÚ/PFO-P, nebylo žalobci vydáno osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení přísně tajné. V odůvodnění rozhodnutí bylo mimo jiné uvedeno, že šetřením Bezpečnostní informační služby (dále též jen „BIS“) byly zjištěny skutečnosti, které představují ve vztahu k žalobci bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) a e) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Výsledek šetření BIS je utajovanou skutečností stupně utajení „vyhrazené“, a proto nelze jeho obsah v odůvodnění uvést, ale lze na něj podle § 36 odst. 8 zákona odkázat. Důvody, v nichž je spatřováno bezpečnostní riziko byly v odůvodnění rozhodnutí uvedeny. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce stížnost. Oznámením ředitele NBÚ ze dne 13. 4. 2005, č. j. 694/2005-NBÚ/07-SO, byla stížnost žalobce zamítnuta. V odůvodnění rozhodnutí bylo mimo jiné uvedeno, že na rozdíl od NBÚ nemá ředitel NBÚ (dále též jen „žalovaný“) za prokázanou existenci skutečností zakládajících bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. e) zákona. Byly však shledány důvody zakládající bezpečností riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona. Tyto byly spatřovány ve skutečnosti, že se žalobce na cizinecké policii podílel na činnosti, směřující k zajišťování povolení k pobytu na území České republiky a na získání občanství cizincům ze zemí bývalého Sovětského svazu, přičemž svou činnost zakrýval smyšlenou záminkou zájmu Bezpečnostní informační služby o tyto cizince. Žalobce tuto činnost prováděl bez vědomí BIS a navíc byl srozuměn i s tím, že při ní byly poskytovány pozornosti a úplatky. Žalovaný dospěl k závěru, že touto činností žalobce zneužil služebního poměru k BIS. Nedůvěryhodné jednání žalobce žalovaný spatřoval i v tom, že žalobce poskytoval z policejních evidencí neoprávněným osobám informace a hesla, která umožňovala přístup do těchto evidencí. Rovněž v tomto případě žalobce zneužil svého služebního poměru. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že podklady získané od BIS není oprávněn přezkoumávat, neboť vychází z presumpce správnosti údajů pocházejících od orgánu státní správy. V podané žalobě žalobce uvedl, že je ve velice těžké pozici. Konstatoval, že je u něj spatřováno bezpečností riziko založené jeho údajným jednáním, které sám popírá a které na druhou stranu nemá ani žalovaný ověřeno, neboť jak sám uvádí v napadeném rozhodnutí, vychází jen a pouze z výsledků šetření a údajů poskytnutých Bezpečnostní informační službou, přičemž tyto údaje neověřuje a presumuje jejich pravdivost a správnost. Namítal, že tyto informace podléhají utajení v režimu „vyhrazené“, takže nemá možnost takové informace vyvracet pomocí důkazních prostředků. Uvedená skutečnost oslabuje až znemožňuje žalobci uplatnit svá procesní práva, a porušuje tak právo žalobce na „fair proces“ garantované mu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Žalobce zdůrazňoval, že obecným principem všech typů řízení v našem právním řádu je zajištění spravedlivého procesu i prostřednictvím úpravy podjatosti a vyloučení určitých subjektů z úkonů konkrétního řízení. V tomto případě stojí výsledek řízení o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi na výsledku šetření a údaji jeho bývalého zaměstnavatele, s nímž již od roku 2000 vede spor o nezákonnost propuštění ze služebního poměru. Žalobce uvedl, že mu nezbývá než bránit se argumenty, se kterými žalovaný v napadeném rozhodnutí nesouhlasí, že totiž pokud je pravda, že vyzrazoval údaje a hesla z policejních evidencí a zajišťoval povolení k pobytu a státní občanství pro občany ze zemí bývalého Sovětského svazu, proč tedy není stíhán pro konkrétní trestné činy, neboť takové jednání nejenže naplňuje bezpečnostní riziko uvedené v § 23 odst. 2 písm. d) zákona, ale je také jednáním zapovězeným trestním zákonem. Nemůže obstát argument napadeného rozhodnutí opřený o ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, podle něhož nemusí BIS předat informace o trestném činu policejním orgánům, pokud by jejich poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný BIS. Žalobce se pozastavoval nad tím, jaký důležitý zájem by v tomto případě ohrozil. To, že nebyl trestně stíhán, je skutečně k jeho prospěchu, jak uvádí žalovaný ve svém rozhodnutí, ale žalobce to uvádí jenom proto, aby vyvrátil tvrzení poskytnutá BIS, protože jinou možnost vyvracet tyto informace nemá. Navíc odkaz NBÚ na zmíněné ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb. nemůže obstát ve světle dalšího postupu BIS, která mu odebrala osvědčení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi (byť nezákonně, o čemž svědčí zmíněný spor žalobce s BIS), takže již nemohl existovat žádný důležitý zájem sledovaný touto zpravodajskou službou. Další otázkou podle žalobce je, proč, když již nebyl trestně stíhán snad s odkazem na citované ustanovení zákona o zpravodajských službách, nebyl alespoň dočasně postaven mimo službu. Opět lze nalézt odpověď, a to takovou, že se takového jednání nedopustil. Žalobce uvedl, že se nemůže smířit s argumentem, že žalovaný není oprávněn přezkoumávat obsahovou správnost informací poskytnutých BIS. Nezákonným se žalobci také jeví tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, že nakládá s údaji od BIS jako s fakty a nemá oprávnění je přezkoumávat. Při naznačeném vztahu žalobce k BIS nabývá takové tvrzení na významu. Žalobce uvedl, že považuje napadené rozhodnutí a stejně tak rozhodnutí prvostupňové za nezákonná z důvodů shora uvedených. Jednak popírá, že by se dopustil jednání, ve kterých žalovaný spatřuje bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona, a jednak má zato, že žalovaný postupoval nezákonně, když bez dalšího převzal informace od zpravodajské služby, aniž by prověřoval jejich správnost. Navrhoval, aby soud rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2005 a rozhodnutí NBÚ ze dne 11. 3. 2005 zrušil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, č. j. 10 Ca 137/2005 - 40, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K námitkám žalobce uvedl, že závěry obou správních orgánů se opírají o podklady, které jsou dostačují pro závěr v nich učiněný. Skutečnosti, které jsou napadány žalobou jsou obsaženy v materiálech, které byly NBÚ k dispozici před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Tyto se staly součástí správního spisu a jsou blíže konkretizovány i v napadeném rozhodnutí. Soud, jemuž byl žalovaným zaslán jak spisový materiál obsahující neutajované písemnosti, tak spisový materiál obsahující utajované písemnosti stupně utajení „vyhrazené“, měl možnost posoudit, zda jednotlivé skutečnosti, které jsou uvedeny v rozhodnutích správních orgánů, korespondují se skutečnostmi uvedenými v podkladových materiálech pro rozhodnutí, tedy s obsahem správního spisu, a rovněž, zda hodnocení těchto skutečností je adekvátní a není NBÚ záměrně dezinterpretováno. Soud dospěl k závěru, že indicie uvedené v rozhodnutí NBÚ nezkreslil, toliko z nich čerpal při svém hodnocení. Soud poté dále konstatoval, že žalobcův subjektivní náhled na jeho tvrzené „znevýhodnění“, spočívající ve skutečnosti, že NBÚ má možnost používat dokumenty, které jsou mu nepřístupné, a nemá tak možnost kontroly, a navíc mezi žalobcem a BIS probíhá spor o ukončení služebního poměru, nelze považovat za důvodný. Soud vyslovil, že nemá žádné pochybnosti o způsobu opatření podkladů s tím, že správní orgány vycházely ze skutečností shromážděných ve spisovém materiálu, který odráží časový sled jednotlivých skutečností; dezinterpretace či nevěrohodnost podkladů nebyla soudem shledána. Soud se dále zabýval i námitkou otázky trestního stíhání žalobce vznesenou v žalobě, přičemž tuto námitku rovněž neshledal důvodnou z týchž důvodů jako žalovaný. S ohledem na tyto skutečnosti soud žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Uvedl, že je přesvědčen, že i napadený rozsu