9 Afs 58/2008 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 58/2008- 97 - text  9 Afs 58/2008 - 109 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: BRUPOS akciová společnost, se sídlem Slovenská 4, Bruntál, zastoupeného Janem Kozákem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ostravě, Na Jízdárně 3, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2006, č. j. 6042/130/2006, ve věci vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2008, č. j. 22 Ca 478/2006  64, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2008, č. j. 22 Ca 478/2006  64, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se společnost BRUPOS, akciová společnost (dále jen „stěžovatel“), domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2006, č. j. 6042/130/2006, ve věci vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že v souzené věci je zjevné, že stěžovateli žádný přeplatek na dani z přidané hodnoty z titulu nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v souvislosti s převodem nemovitostí od společnosti VaK Bruntál, a. s., nevznikl, a to již z toho důvodu, že jej stěžovatel v přiznání k dani neuplatnil. Dle názoru soudu lze nárok na odpočet daně uplatnit výhradně formou daňového přiznání a ne jiným způsobem. Pokud tedy stěžovatel nárok na odpočet daně v příslušném daňovém přiznání v rámci zákonem stanovených lhůt neuplatnil, nemohou finanční orgány žádným postupem tento nárok zohlednit. Takovým postupem by totiž finanční orgány nepřípustným způsobem nahrazovaly vůli daňového subjektu. Se stěžovatelem ze strany finančních orgánů nebylo vedeno žádné daňové řízení, správce daně se stěžovatelem nejednal jako s daňovým subjektem, což je patrno z obsahu protokolů o ústním jednání ze dne 8. 11. 2000 a ze dne 28. 11. 2000, přičemž řízení ohledně sporného nároku nebylo ve smyslu ustanovení § 21 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) se stěžovatelem nikdy zahájeno. Z daňového spisu ani nelze dovodit, že by správce daně stěžovatele k prokázání sporného nároku na odpočet DPH vyzval. Z daňového spisu nelze dovodit ani to, že by správce daně učinil vůči stěžovateli jakýkoliv úkon ve smyslu ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků. Při rozhodování o žádosti o vrácení přeplatku nemohl být stěžovatel na svých právech krácen, neboť s ohledem na skutečnost, že stěžovatel žádný nárok neuplatnil, nevznikl mu ani přeplatek s tímto nárokem souvisící. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelův poukaz na osobní jednání s tehdejším ředitelem Finančního úřadu v Bruntále (dále také „správce daně“) Ing. Šrubařem, jehož obsah sice není znám, ale ať už by byl jakýkoliv, nemůže ovlivnit to, že pokud stěžovatel sporný nárok neuplatnil, nemohl mu být ani na základě jeho žádosti vrácen. Ostatně stěžovatel ani ve svých skutkových tvrzeních netvrdí, že by při jednání s tehdejším ředitelem správce daně příslušné přiznání k dani z přidané hodnoty podal. Z tohoto důvodu bylo nadbytečné výslech Ing. Šrubaře provádět. Ohledně žádosti stěžovatele o obnovu řízení, podanou současně s odvoláním, krajský soud uvedl, že žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 21 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, když vyhodnotil podání stěžovatele dle jejich obsahu jako odvolání, neboť stěžovatel se domáhal přezkoumání nepravomocného rozhodnutí správce daně. Stěžovatelovy námitky směřující do ustanovení § 43 zákona o správě daní a poplatků jsou nedůvodné, neboť stěžovatel žádné přiznání k dani, vůči kterému mohlo být vedeno vytýkací řízení, nepodal, přestože o této možnosti byl správcem daně poučen. Skutečností je, že na osobním daňovém účtu stěžovatele žádný přeplatek nevznikl, a proto mu nemohl být k jeho žádosti vrácen. V kasační stížnosti podané proti rozsudku krajského soudu v zákonné lhůtě z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vyjádřil stěžovatel nesouhlas se závěry krajského soudu. Namítal zejména, že krajský soud řádně nevyhodnotil důkazy uvedené v žalobě, které svědčily o nezákonnosti již prvostupňového rozhodnutí. Stěžovatel zdůraznil, že krajský soud se vůbec nezabýval konkrétními okolnostmi případu, což byla při zachování principu práva na spravedlivý proces jeho povinnost. Soud nesprávně vyhodnotil postup žalovaných, neboť nepřihlédl k tomu, že správní orgány rozhodovaly s pouhým odkazem na uvedený právní předpis. Z obsahu spisu je zřejmé, že senát, který ve věci jednal a rozhodoval, v daném případě nevyžadoval založení spisového přehledu, a tento nedostatek nebyl odstraněn ani po stížnosti stěžovatele (viz úřední záznam ze dne 5. 3. 2008). Stěžovatel odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 9. 10. 2007, č. j. 6042/130/2006, ve kterém se správce daně návrhem svědků (všech ve věci činných zaměstnanců správce daně) vůbec nezabýval. Spisový materiál byl nekompletní, neboť v předkládací zprávě k odvolání ze dne 24. 3. 2006 se nenacházejí přílohy, později předložené odvolacímu orgánu pod č. 4 a 5, a samotný protokol ze dne 8. 11. 2000 má 11 příloh. Soud měl zkoumat faktické okolnosti věci a dát je do přímé souvislosti s podanými námitkami. Ze všech shora uvedených důvodů pak stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z obsahu samotné stížnosti není úplně zřejmé, jakého z rozhodnutí správních orgánů se námitky směřující do nepřezkoumatelnosti rozhodnutí týkají. Dle názoru žalovaného by stěžovatel měl uvést, s jakým právním předpisem je napadené rozhodnutí v rozporu. Žalovaný se domnívá, že v souzené věci nedošlo k chybné aplikaci hmotného či procesního práva, nedošlo ani k nesprávnému posouzení právní otázky. Správce daně aplikoval související právní normy přiměřeně ke zjištěnému stavu. K námitce stěžovatele ohledně rozporu napadeného rozhodnutí s platným správním řádem žalovaný uvedl, že dle ustanovení § 99 zákona o správě daní a poplatků se při správě daní zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, nepoužije, s výjimkou postupu dle § 175 správního řádu, tj. při vyřizování stížností. Žalovaný se zabýval odvoláním proti rozhodnutí ve věci žádosti o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty, a proto dle správního řádu vůbec nepostupoval. Stěžovatelem navržené výslechy zaměstnanců správce daně činných ve věci nebyly provedeny, neboť stěžovatel neuvedl, kteří konkrétní zaměstnanci a z jakých důvodů mají být jako svědci vyslechnuti, popř. jaké nové důkazy ve věci by tyto výslechy mohly přinést. Žalovaný měl navíc pro své rozhodnutí dostatek důkazů. Žalovaný přihlédl i k předloženým záznamům telefonních hovorů. Původně nepostoupené přílohy č. 4 a 5 týkající se osobního jednání stěžovatele s tehdejším ředitelem správce daně, byly na vyžádání žalovaného správcem daně postoupeny později. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na své vyjádření k žalobě a konstatuje, že z obsahu spisu není zřejmé, zda jednání proběhlo a co bylo jeho obsahem, z těchto důvodů se žalovaný nemohl k věci vyjádřit. Ani sám žalobce neuvedl, že by byl o tomto jednání sepsán protokol. Jednání však nemohlo ovlivnit skutečnost, že sporný nárok na odpočet daně nebyl stěžovatelem uplatněn. Pokud jde o komplexnost předkládací zprávy, ta dle žalovaného obsahuje všech 11 příloh. Přílohy se týkaly převodu nemovitostí ze společnosti Vak Bruntál, a. s., které nebyly v řízení využity, neboť jejich relevantnost by přicházela v úvahu až po uplatnění sporného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Další námitky stěžovatele jsou obsahově nejasné. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel mohl uplatnit nárok na odpočet daně pouze v daňovém přiznání, což však neučinil, trvá žalovaný na zákonnosti svého postupu. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen (§ 105 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Ze spisu krajského soudu a přiloženého správního spisu kasační soud zjistil následující skutečnosti, které jsou ve věci rozhodné: Stěžovateli byly společností V