3 As 15/2004 — Nejvyšší správní soud

9 Ans 7/2009- 114 - text 9 Ans 7/2009 - 122 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: Telefónica O2 Czech Republic, a.s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4  Michle, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, ve věci ochrany proti nečinnosti, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2009, č. j. 10 Ca 383/2007  92, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výrok I. v záhlaví označeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo rozhodnuto tak, že: „žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby soud vyslovil povinnost žalovaného rozhodnout o vystavení dokladu opravňujícího žalobce čerpat z účtu univerzální služby finanční prostředky ve výši prokazatelné ztráty ověřené žalovaným po odečtení finančního příspěvku žalobce, a to ve vztahu k roku 2003, o výši finančních příspěvků ostatních držitelů telekomunikačních licencí na univerzální službu za rok 2003 a o stanovení výše plateb ostatních držitelů telekomunikačních licencí na účet univerzální služby, s e o d m í t á.“ Výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že: žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby soud vyslovil povinnost žalovaného rozhodnout o výši finančního příspěvku žalobce na univerzální službu za rok 2003, s e z a m í t á.“ Ve věci odmítnutí části žaloby dospěl městský soud k závěru, že v době podání žaloby dne 20. 12. 2007 tu byla překážka řízení zahájeného (pod sp. zn. 7 Ca 10/2005) o téže věci, v níž jde o téhož stěžovatele proti témuž žalovanému a o tytéž žalobní návrhy vztahující se k tvrzené nečinnosti žalovaného, pokud jde o stěžovatelovu ztrátu z poskytování univerzální služby v roce 2003. Vzhledem k rozsudku městského soudu ze dne 18. 1. 2008, č. j. 7 Ca 123/2007  266, který nabyl právní moci dnem 18. 2. 2008 a který již nebyl napaden opravným prostředkem, nelze dle městského soudu přehlédnout ani tzv. překážku věci pravomocně rozsouzené od data 18. 2. 2008. V podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že výrok I. napadeného rozsudku městského soudu je nesprávný a nezákonný, neboť je založen na nesprávném posouzení rozhodných právních otázek, a proto proti tomuto rozsudku v rozsahu jeho výroku I. podal kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl přitom, že pokud jde o závěry městského soudu ve výroku II., je srozuměn s tím, že žalovaný správní orgán namítané povinnosti v průběhu soudního řízení splnil, byť se tak stalo s neúměrnou časovou prodlevou. Se závěry městského soudu, na jejichž základě postavil výrok I., však kategoricky nesouhlasí a považuje je za zcela nesprávné. Překážka zahájeného řízení by měla význam pouze tehdy, existovala-li by v době, kdy městský soud vydal předmětné rozhodnutí, č. j. 10 Ca 383/2007  92 (tj. ke dni 5. 6. 2009). To zcela zřejmě vyplývá z dikce městským soudem odkazovaného § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dle něhož: „soud usnesením odmítne návrh, jestliže … o téže věci již řízení u soudu probíhá“ (nikoliv tehdy, jestliže řízení o téže věci u soudu, byť současně, v minulosti probíhalo). Citovaný závěr podle stěžovatele potvrzuje rovněž judikatura Nejvyššího správního soudu; viz např. rozhodnutí ze dne 10. 11. 2005, č. j. 3 As 15/2004  95. Jinými slovy, v okamžiku, kdy městský soud vydával rozhodnutí pod č. j. 10 Ca 383/2007  92, zde již překážka dříve zahájeného řízení neexistovala a městský soud proto nemohl z tohoto důvodu žalobu odmítnout. Za procesně relevantní je tak možné považovat pouze závěr městského soudu o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, která dle názoru městského soudu vznikla v důsledku vydání rozhodnutí městského soudu o zamítnutí žaloby stěžovatele proti nečinnosti žalovaného správního orgánu pod sp. zn. 7 Ca 10/2005 (později sp. zn. 7 Ca 123/2007). Ani tento závěr však nelze v daném kontextu považovat za správný. Městský soud totiž žalobu stěžovatele projednávanou pod sp. zn. 7 Ca 10/2005 (později pod sp. zn. 7 Ca 123/2007) zamítl pouze proto, že měl za to, že stěžovateli poskytl dostatečnou ochranu již tím, že zrušil stěžovatelem napadené přípisy žalovaného jako nezákonná rozhodnutí, čímž zároveň i zavázal žalovaného k tomu, aby v souladu se svými povinnostmi vydal rozhodnutí nová. S ohledem na tuto skutečnost posoudil požadavek stěžovatele vyplývající z jeho žaloby proti nečinnosti, tj. požadavek, aby soud uložil žalovanému v samostatném výroku rozsudku vydat předmětná správní rozhodnutí (včetně rozhodnutí o vydání dokladu k čerpání), jako nadbytečný. Žalovaný sice v návaznosti na to vydal určitá správní rozhodnutí (mimo jiné i rozhodnutí o ověření prokazatelné ztráty stěžovatele za rok 2003), avšak žádným z těchto rozhodnutí nedošlo k vystavení stěžovatelem požadovaného dokladu opravňujícího k čerpání finančních prostředků z účtu univerzální služby. Nečinnost žalovaného správního orgánu tak v uvedeném ohledu nadále trvala a existovala i ke dni 5. 6. 2009, kdy městský soud vydal rozhodnutí pod č. j. 10 Ca 383/2007  92. Městský soud tak byl povinen o žalobním návrhu stěžovatele na odstranění tvrzené nečinnosti meritorně rozhodnout. S ohledem na vše shora uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek, kterým se napadený rozsudek městského soudu ze dne 5. 6. 2009 zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Žalovaný správní orgán se k předložené kasační stížnosti nevyjádřil. Ze správního a soudního spisu kasační soud ověřil následující pro věc rozhodné skutečnosti. V roce 2003 byl stěžovatel držitelem telekomunikační licence k poskytování veřejné telefonní služby prostřednictvím veřejné telekomunikační sítě podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“), a ve smyslu § 30 odst. 1 téhož zákona mu byla uložena ve veřejném zájmu povinnost poskytovat univerzální službu tak, aby byla zajištěna dostupnost služeb po celém území. Povinnost dodržovat kvalitativní ukazatele a dostupnou cenu přitom na straně stěžovatele, jakožto poskytovatele univerzální služby, vedla ke ztrátě. Dle § 31 odst. 1 zákona o telekomunikacích měl proto stěžovatel nárok na úhradu tzv. prokazatelné ztráty vypočtené zákonem stanoveným způsobem. Dle § 32 odst. 1 zákona o telekomunikacích se prokazatelná ztráta hradila z účtu univerzální služby, který spravuje žalovaný a na který jsou povinni přispívat držitelé telekomunikačních licencí finančním příspěvkem. Konkrétní postup při úhradě prokazatelné ztráty poskytovateli univerzální služby upravoval § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích. Toto ustanovení zahrnuje výčet 4 úkonů správního orgánu – úřadu, které je povinen podle povahy věci úřad provést po zúčtování prokazatelné ztráty poskytovatelem univerzální služby: 1) ověřit výši prokazatelné ztráty a 2) ověřit výši finančního příspěvku; 3) stanovit výši platby na účet nebo 4) vystavit doklad opravňující k čerpání finančních prostředků z účtu. Ověření prokazatelné ztráty bylo učiněno dne 2. 8. 2004 pod č. j. 20051/2004  611, s tím, že výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2003 činí 290 510 226 Kč. Následně dopisem ze dne 10. 8. 2004, č. j. 20983/2004  611, předseda žalovaného správního orgánu stěžovateli sdělil uvedenou výši prokazatelné ztráty za rok 2003 a výši příspěvku ve výši 94 381 102 Kč. Proti oběma shora uvedeným aktům žalovaného správního orgánu podal stěžovatel dne 31. 8. 2004 odvolání, na které reagoval žalovaný dopisem ze dne 15. 11. 2004, č. j. 24349/2004  611, tak, že jeho námitky – směřující proti tomu, že v dané věci nebylo postupováno ve správním řízení, jakož i proti postupu při výpočtu prokazatelné ztráty – považoval za nedůvodné, neboť zákon o telekomunikacích v daném případě vylučuje možnost vedení správního řízení a při výpočtu je zavázán postupovat dle vyhlášky č. 235/2001 Sb. Celý tento postup žalovaného při ověřování výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby za rok 2003 stěžovatel napadl žalobou na ochranu proti nečinnosti, kterou se domáhal vyslovení nicotnosti, případně nezákonnosti shora citovaných rozhodnutí (přípisů) žalovaného správního orgánu a vrácení věci k dalšímu řízení s tím, aby městský soud nařídil v téže věci vydat žalovanému rozhodnutí, jímž ověří výši prokazatelné ztráty a výši finančního příspěvku ostatních držitelů licence, stanoví ostatním držitelům licence výši platby na účet a vystaví poskytovateli univerzální služby doklad opravňující k čerpání odpovídajících finančních prostředků z účtu ve všech případech v celém rozsahu prokazatelné zt