9 As 42/2009 — Nejvyšší správní soud

9 As 42/2009- 124 - text 9 As 42/2009 - 131 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Imex Group s.r.o., se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, proti rozhodnutí o rozkladu ministra průmyslu a obchodu ze dne 11. 3. 2008, č. j. 44486/07/07400/01000, ve věci nevydání licence k vývozu vojenského materiálu, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. 11 Ca 132/2008 - 76, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Stěžovatel j e p o v i n e n zaplatit účastníku řízení Imex Group s.r.o., se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 2856 Kč, k rukám jeho zástupce JUDr. Radka Ondruše, advokáta se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“ či „správní orgán“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým tento soud zrušil rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 11. 3. 2008, č. j. 44486/07/07400/01000, jímž byl zamítnut rozklad a bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu ze dne 30. 10. 2007, č. j. 27828/07/07430/07400. Předmětným rozhodnutím neudělil žalovaný správní orgán podle ust. § 18 písm. c) zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“), stěžovateli licenci pro vývoz vojenského materiálu – 150 000 kusů nábojů 9x18 (Makarov) do Afghánistánu. Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod obsažený v ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že městský soud se pouze okrajově zabýval otázkou právní vazby mezi zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), a ust. § 38 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), v důsledku čehož nesprávně posoudil postup žalovaného. Stěžovatel zdůrazňuje, že prvostupňový správní orgán vycházel z ust. § 6 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací, ve spojení s ust. § 58 téhož zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce nepředložil oznámení o splnění podmínek pro přístup k utajované informaci, nepatří do kategorie osob, které mají přístup k utajované informaci všech stupňů utajení bez platného osvědčení fyzické osoby, není osobou ve smyslu ust. § 58 odst. 1 citovaného zákona a současně se nejedná o trestní řízení, občanské soudní řízení a soudní řízení správní, v rámci kterých se může fyzická osoba seznámit s utajovanou informací ve smyslu ust. § 58 odst. 4 citovaného zákona, nebylo žalobci umožněno nahlédnout do důvodů závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí (dále jen „MZV“), které byly v utajeném režimu. Podle stěžovatele je v této souvislosti potřebné se zabývat i tím, zda vlastní neumožnění seznámení s utajovanými informacemi mělo přímý vliv na konečné rozhodnutí v této věci. Stěžovatel se domnívá, že nikoliv, protože žalobce by nemohl obsah utajovaných informací použít ani v rámci řízení o rozkladu a ani v rámci soudního přezkumu. To, že důvody obsažené v utajeném režimu, resp. negativní závazné stanovisko, zůstaly po celou dobu ze strany MZV neměnné, lze podle stěžovatele deklarovat i v rámci řízení o rozkladu, kdy byl požádán ministr zahraničních věcí o potvrzení či změnu závazného stanoviska, vydaného politickým ředitelem dne 20. 9. 2007 pod č. j. 129354/2007-SZBP, které potvrdil. Podle stěžovatele je rozhodnou otázkou to, zda má přednost procesní úprava obsažená v ust. § 38 odst. 6 správního řádu, nebo hmotně-právní úprava obsažená v zákoně o ochraně utajovaných informací. Podle názoru stěžovatele je třeba vycházet ze zákona o ochraně utajovaných informací, jenž má přednost, a ust. § 38 odst. 6 správního řádu lze pak vnímat jako vlastní prostředek možného provedení seznámení. Stěžovatel dále namítá, že městský soud ve svém odůvodnění stroze konstatoval procesní pochybení na straně žalovaného, když neumožnil seznámit účastníka se skutečnostmi v utajeném režimu, aniž by se však vypořádal s otázkou právních následků takového jednání na vlastní meritorní rozhodnutí, resp. na práva a povinnosti žalobce. Městský soud neuvedl ve svém odůvodnění, jakým způsobem byl procesně žalobce na svých právech zkrácen, když příslušná právní úprava nezakládá nikomu právní nárok na seznámení s utajovanými skutečnostmi. Proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení. Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 20. 3. 2009 žalobce (dále též „účastník řízení“) uvedl, že má za nesporné a prokázané, že v dané věci došlo k utajení části spisu, a to v režimu „vyhrazené“. Takto utajeno bylo závazné stanovisko MZV, které nikdy nebylo součástí správního spisu, potažmo ani oddělené části správního spisu podle ust. § 17 odst. 3 správního řádu a žalobce proto neměl možnost seznámit se a vyjádřit se ke všem skutečnostem, které byly podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí. Tato část spisu nebyla předložena ani městskému soudu a žalobce tak neměl možnost se s ní seznámit ani v průběhu soudního řízení. Žalobce se domnívá, že MZV postupovalo při utajení předmětného závazného stanoviska v rozporu se zákonem, kdy neexistovaly a neexistují důvody pro utajení jeho obsahu, a zmiňuje v této souvislosti povinnost žalovaného zkoumat, zda neexistují důvody pro přezkoumání postupu MZV ze strany Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „NBÚ“) a následný výkon státního dozoru směřujícího jednak k odtajnění předmětné písemnosti, jednak k zahájení řízení o správním deliktu podle zákona o ochraně utajovaných informací, z jehož spáchání by bylo podezřelé MZV. Žalobce zdůrazňuje, že pokud by mu bylo umožněno seznámit se s obsahem závazného stanoviska MZV, mohl zvážit vedle podnětu k zahájení přezkumného řízení ministrem zahraničním věcí podle ust. § 149 odst. 5 správního řádu, či přezkumu ze strany NBÚ, i podání samostatné žaloby na přezkum předmětného závazného stanoviska soudem. Žalobce dále upozorňuje na skutečnost, že mu nebylo umožněno nahlédnout do správního spisu ve věci předmětného závazného stanoviska na MZV s odůvodněním, že MZV v dané věci žádné správní spisy nevede, kdy přítomné oprávněné úřední osoby dokonce odmítly o odepření nahlédnutí do správního spisu rozhodnout postupem podle ust. § 38 odst. 5 správního řádu, jakož i přijmout a rozhodnout o stížnosti na tento postup podle ust. § 175 téhož zákona. Postup těchto oprávněných úředních osob je podle vyjádření žalobce v současnosti předmětem trestního řízení. Žalobce je proto přesvědčen, že vyčerpal veškeré možnosti, jak se seznámit s obsahem utajovaného závazného stanoviska MZV a v řízení hájit svá práva. V návaznosti na shora uvedené žalobce navrhl, že by se měl Nejvyšší správní soud samostatně vypořádat s otázkou, zda je v dané souvislosti MZV správním úřadem a „zda závazná stanoviska dle zák. č. 38/1994 Sb. vydává ve správním řízení či procesním postupu dle správního řádu, a to v návaznosti na aplikaci rozhodnutí NSS 6 As 7/2005 Sb. a zda je v této souvislosti MZV povinno vést jak správní spis k v dané věci, tak zejména umožnit účastníkům nahlédnout do něj, či takové nahlédnutí odepřít postupem dle ust. § 38 odst. 5 s. ř.“. Žalobce má za to, že správní řád má přednost před zákonem o ochraně utajovaných informací. Takovýto přístup je nejenom v souladu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ale rovněž se záměrem zákonodárce, aby se těžiště dokazování ve správním řízení nacházelo před správními orgány a nikoliv před soudy. Žalobce rovněž poukazuje na současný postup stěžovatele, když umožňuje v konkrétních řízeních podle zákona č. 38/1994 Sb. účastníkům seznamovat se s podklady pro vydání rozhodnutí v režimu „vyhrazené“ poté, kdy předloží doklad vydaný NBÚ a podepíší poučení podle ust. § 38 správního řádu. Takovýto postup mohl být zvolen i v případě žalobce, neboť zde podle jeho názoru neexistoval důvod k odlišnému postupu. V závěru vyjádření vyjádřil žalobce názor, že stěžovateli jakožto ústřednímu správnímu úřadu nesvědčí aktivní legitimace k podání kasační stížnosti, a to zejména s ohledem na princip rovnosti zbraní, kdy stát disponuje zcela odlišnými prostředky v daném řízení a neh