1 Afs 78/2010 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 78/2010- 91 - text 1 Afs 78/2010 - 91 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem nám. Míru 143, 344 01 Domažlice, proti žalovanému Celnímu ředitelství Plzeň, se sídlem Antonína Uxy 11, 303 88 Plzeň, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 2. 2010, č. j. 5172/2010-160100-21 a č. j. 692-2/2010-160100-21, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2010, č. j. 57 Af 27/2010 - 36, a ze dne 30. 6. 2010, č. j. 57 Af 28/2010 - 33, t a k t o : I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 Afs 78/2010 a 1 Afs 79/2010 s e s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 78/2010. II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2010, č. j. 57 Af 27/2010 - 36, a ze dne 30. 6. 2010, č. j. 57 Af 28/2010 - 33, s e z r u š u j í a věci s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 15. 2. 2010, č. j. 517-2/2010-160100-21, zamítl žalovaný odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 10. 11. 2009, č. j. 15908-2/2009-166500-021, vydanému Celním úřadem Plzeň, jímž bylo žalobci doměřeno dovozní clo ze zboží – osobního automobilu tov. zn. Ford Galaxy 1,9 TD, VIN č. WF 0GX XPS SG4 B01 810. Rozhodnutím ze dne 15. 2. 2010, č. j. 692-2/2010-160100-21, zamítl žalovaný odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 5. 10. 2009, č. j. 16100-2/2009-166500-021, vydanému Celním úřadem Plzeň, jímž bylo žalobci doměřeno dovozní clo ze zboží – osobního automobilu tov. zn. Renault Kangoo, VIN č. VF1 KCO UGF 2315 5388. Proti citovaným rozhodnutím žalovaného brojil žalobce žalobami u Krajského soudu v Plzni. Krajský soud posoudil plné moci, kterou žalobce udělil v celním řízení JUDr. Lence Faltýnové, advokátce, dne 27. 10. 2009 jako neomezené, a podle § 17 odst. 7 a 11 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), tudíž měla být rozhodnutí žalovaného doručována pouze zástupkyni žalobce. Rozhodnutí žalovaného byla této zástupkyni doručena dne 27. 2. 2010 a dvouměsíční lhůta k podání žaloby proti nim uplynula dne 27. 4. 2010. Jelikož žaloby byly podány až dne 3. 5. 2010, odmítl je krajský soud v záhlaví uvedenými usneseními jako opožděné. Žalobce podal proti usnesením krajského soudu obsahově shodné kasační stížnosti. V nich namítala, že plné moci ze dne 27. 10. 2009 nebyly neomezenými plnými mocemi pro celé daňové řízení (řízení o dodatečném vyměření cla). Zástupkyně byla zmocněna k zastupování pouze v jeho určité části – v odvolacím řízení. Rozhodnutí žalovaného o odvolání tak měla být doručována nejen zástupkyni žalobce, ale také samotnému žalobci, přičemž až od doručení rozhodnutí poslednímu z těchto subjektů měla být posuzována lhůta k podání či rozšíření žalob. Žalobce k tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 433/01, který podle jeho názoru plně dopadá na projednávané případy. Jestliže žalovaný doručil svá rozhodnutí pouze zástupkyni a nedoručil je také žalobci, pak podané správní žaloby nejsou opožděné: jedná se naopak o žaloby předčasné. Předčasnost správní žaloby však není důvodem pro její odmítnutí, neboť se jedná o odstranitelnou vadu řízení, jak dovodil Nejvyšší správní soud ve své dosavadní judikatuře (např. v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 2 As 27/2004 - 78). Krajský soud měl tedy uložit žalovanému, aby doplnil spis o doklad o doručení napadených rozhodnutí žalobci, a až od okamžiku takového doručení posuzovat lhůty pro podání či rozšíření správních žalob. Odmítnutí žalob pro jejich opožděnost je proto za těchto okolností nezákonné. Žalobce napadl rovněž výroky krajského soudu o náhradě nákladů řízení, neboť vychází z nezákonného odmítnutí žalob. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadená usnesení krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení. V přípisech ze dne 26. 8. 2010 označených jako „sdělení nových skutečností“ žalobce soudu oznámil, že dne 23. 8. 2010 převzal zásilku žalovaného, jejímž obsahem byla rozhodnutí žalovaného se stejným číslem jednacím, jako výše uvedená žalobami napadená rozhodnutí žalovaného. Žalobce však upozornil, že tato rozhodnutí nejsou totožná s těmi, které byly původně doručeny jeho zástupkyni (liší se v odůvodnění a rozsahu). Žalovaný se ve vyjádření ke kasačním stížnostem ztotožnil s názorem krajského soudu, že předmětné plné moci jsou neomezené. Ačkoliv plné moci zmocnily zástupkyni k podání odvolání proti konkrétnímu rozhodnutí správního orgánu, je v nich dále uvedeno, že je zástupkyně současně zmocněna k zastupování zmocnitele v řízení vyvolaném odvoláními. Ve smyslu § 10 odst. 3 in fine daňového řádu tak nelze podle žalovaného dojít k jinému závěru, než že plná moc neobsahuje přesný rozsah zmocnění ani žádné instrukce pro postup zástupce v řízeních o podaných odvoláních, a je tak plnou mocí neomezenou. Žalovaný dále uvedl, že je třeba rozlišovat, zda byly neomezené plné moci uděleny pro celé řízení (plné moci generální) nebo pro jeho část (plné moci speciální): jelikož v daném případě byly plné moci uděleny jen pro odvolací řízení, jedná se o neomezené plné moci speciální. Při jejich interpretaci však nelze pominout, že byly uděleny až po vydání rozhodnutí napadených odvoláními. V průběhu předcházejícího řízení nebyla ze strany žalobce nijak projevena vůle nechat se zastoupit zvláště pro odvolací řízení a navíc je z plných mocí zřejmé, že zástupkyně nebyla ze strany zmocněnce nijak instruována, jak má v řízení postupovat. Z těchto skutečností žalovaný dovozuje, že pro projednávaný případ nelze použít ustanovení § 17 odst. 7 daňového řádu týkající se doručování písemností současně zástupci a i daňovému subjektu, neboť to nedopadá na situace, kdy je plná moc sice speciální, avšak současně neomezená (zmocněnec má volnou ruku, jak v řízení postupovat). Podle názoru žalovaného upravuje § 17 odst. 7 daňového řádu pravidla pro doručování písemností daňovému subjektu v případě, že tento udělí zmocněnci generální plnou moc neomezenou či speciální plnou moc omezenou, kterou zmocní zástupce pouze k určitým úkonům, případ, kdy daňový subjekt udělí plnou moc sice speciální ale neomezenou, dané ustanovení neřeší. Z hlediska účelu a smyslu předmětného ustanovení, jakož i s přihlédnutím k zásadám přiměřenosti a hospodárnosti daňového řízení dospívá žalovaný k závěru, že posuzované plné moci jsou sice plné moci speciální, je z nich však patrná vůle zmocnitele přenechat vedení řízení o odvolání na zmocněnci. Takové plné moci mají tedy spíše charakter plných mocí generálních. Žalovaný k tomu v rámci analogie poukazuje na § 34 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle nějž se písemnosti ve správním řízení doručují vždy pouze zástupci s výjimkou, kdy má účastník řízení něco osobně vykonat. Ustanovení § 41 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, pak s účinností od 1. 1. 2011 stanovuje, že se písemnosti doručují pouze zástupci daňového subjektu v rozsahu jeho zmocnění. Žalovaný shrnul, že posuzované plné moci je třeba považovat za neomezené a současně jim přisoudit při aplikaci § 17 odst. 7 daňového řádu charakter plných mocí generálních. Tímto výkladem nejsou dotčena práva daňového subjektu a není porušen zákon, neboť předmětné ustanovení neobsahuje pravidlo, které by postup žalovaného v tomto případě předurčovalo. Žalovaný se proto přiklonil k názoru krajského soudu, že žalobami napadená rozhodnutí byla platně doručena v den jejich doručení zástupkyni žalobce. Nejvyšší správní soud postupem podle ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) spojil věci sp. zn. 1 Afs 78/2010 a 1 Afs 79/2010 ke společnému projednání, jelikož v obou případech jde o totožné účastníky a věci spolu skutkově souvisejí. Kasační stížnosti jsou důvodné. Při hodnocení plné moci a otázky, komu mělo být v daňovém řízení doručováno, vyšel Nejvyšší správní soud z úpravy v § 10 odst. 3 daňového řádu, podle nějž se může daňový subjekt, jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená. Podle § 17 odst. 7 téhož zákona platí, že má-li příjemce zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci. K problemati