1 As 46/2010 — Nejvyšší správní soud

1 As 46/2010- 79 - text 1 As 46/2010 - 86 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Blue Style s. r. o., se sídlem Jindřišská 873/27, Praha 1, zastoupený Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1685/19, Praha 4, proti žalované České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 4. 2008, č. j. ČOI 1126/2008/0100/1000/2007/2008/Be/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2009, č. j. 11 Ca 215/2008 - 43, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku městského soudu ze dne 30. 11. 2009. Ten zamítl žalobu proti v záhlaví specifikovanému rozhodnutí žalované ze dne 1. 4. 2008, která zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele inspektorátu ČOI Středočeský a Hl. m. Prahy ze dne 3. 12. 2007, č. j. 3690-10-07. Správní orgán prvního stupně uložil žalobci pokutu ve výši 20 000 Kč pro porušení § 13 a § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném v roce 2007 (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. [2] Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve poukázal na dikci § 13 zákona o ochraně spotřebitele, který ukládá poskytovateli služeb povinnost řádně informovat spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb, včetně podmínek uplatnění rozporu s kupní smlouvou spolu s údaji o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních oprav. Konstatoval, že za informaci o podmínkách a způsobu uplatnění reklamace nelze považovat „reklamační řády“ a podobné jednostranné právní úkony poskytovatelů služeb, pokud mají spotřebitele znevýhodňovat oproti zákonné úpravě, jak tomu bylo v případě reklamačního řádu žalobce. Podmínky a způsob uplatnění odpovědnosti prodávajícího za vady prodané věci jsou upraveny zákonem a v režimu spotřebitelských smluv se od nich nelze v neprospěch spotřebitele odchýlit. Takové znevýhodnění spotřebitele shledal, ve shodě s žalovanou, ve formulaci obsažené v bodě 9.7 Všeobecných smluvních podmínek, které tvoří součást cestovních smluv žalobce. Uvedený bod obchodních podmínek omezoval právo reklamovat služby cestovní kanceláře výlučně na osobu, se kterou žalobce uzavřel cestovní smlouvu. Takovou definici osoby oprávněné reklamovat práva a povinnosti z cestovní smlouvy shledal městský soud rozpornou se směrnicí Rady ze dne 13. června 1990, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, Úř. věst. L 158, 23. 6. 1990, s. 59 - 64, vydání v českém jazyce: kapitola 13, svazek 010, s. 132 - 137 (dále jen „směrnice Rady 90/314/EHS“; dostupná též na http://eur-lex.europa.eu), s úpravou cestovní smlouvy obsaženou v § 852 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), a dále se zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 159/1999 Sb.“), kterým byla uvedená směrnice transponována do českého právního řádu. [3] Městský soud shledal nedůvodnými rovněž námitky týkající se uložení pokuty za to, že žalobce uváděl v katalogu „Last minute“ cenu zájezdů způsobem, který mohl u potenciálních zákazníků vyvolávat dojem, že cena je nižší než ve skutečnosti. Poznámky o tom, že cena nezahrnuje letištní a bezpečnostní taxy 1690 Kč a palivový příplatek 1190 Kč za osobu, byly v propagačním letáku uvedeny mimo údaj o ceně služby a nutily tím zákazníka provádět výpočet konečné ceny služby. Žalobce tak nedostál své informační povinnosti plynoucí z § 12 zákona o ochraně spotřebitele, podle nějž musí být spotřebitel informován o konečné částce. V daném případě však byly upřesňující údaje o ceně uvedeny pod ceníkem drobnějším písmem formou poznámky, přičemž taková informace o ceně byla s to u spotřebitele vzbudit dojem nižší ceny. Není povinností průměrného spotřebitele v ceníku služeb hledat, zda je cena uvedená v letáku konečná nebo zda je třeba k ceně připočíst letištní, bezpečnostní a palivový příplatek. Informace ve smyslu § 12 citovaného zákona musí být zákazníkovi (spotřebiteli) přístupné okamžitě a bez toho, že by byl zákazník nucen činit další úkony směřující ke zjištění ceny konkrétní služby. Opačný výklad uvedeného ustanovení by byl v rozporu s jeho účelem a smyslem. II. [4] Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítl, že informace uváděná v odst. 9.7 jeho Všeobecných smluvních podmínek (tedy že reklamaci je oprávněna uplatnit osoba, která smlouvu podepsala, případně její zástupce), je plně v souladu se zákonem. Odkázal přitom zejména na úpravu cestovní smlouvy obsaženou v hlavě XXI. občanského zákoníku. V uvedené hlavě je ve spojitosti s právy a povinnostmi plynoucími z cestovní smlouvy výhradně používán pojem zákazník. Z výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku jednoznačně vyplývá, že zákazníkem je pouze osoba, která platně uzavřela cestovní smlouvu, tedy nikoli spolucestující. Úprava cestovní smlouvy obsažená v občanském zákoníku je komplexní a speciální. V občanském zákoníku není nikde obecně vymezen vztah k zákonu č. 159/1999 Sb. V případě, že by zákonodárce měl skutečně v úmyslu použít pojem zákazník ve smyslu zákona č. 159/1999 Sb., lze předpokládat, že by přímo u tohoto pojmu odkázal na příslušné ustanovení uvedeného zákona, jako je tomu např. v § 852a odst. 1 občanského zákoníku, kde je odkazem na tento předpis definován pojem zájezd. Bez úpravy vztahu obou zákonů, případně bez odkazu na příslušné ustanovení zákona č. 159/1999 Sb., nelze definice pojmů v tomto zákoně uvedených aplikovat libovolně na jiné právní předpisy. Stěžovatel tak jednal v dobré víře v přesném znění zákona (občanského zákoníku), z nějž rozhodně nevyplývá, že zákazníkem je také osoba, která se účastní zájezdu, avšak cestovní smlouvu nepodepsala. Z předchozích rozhodnutí lze navíc vyvodit, že žalovaná nepopírá, že je v některých ustanoveních myšlen zákazník pouze jako účastník smluvního vztahu. Pak ale lze konstatovat, že pokud zákonodárce neupřesní, u kterých ustanovení je potřeba pojem zákazník vykládat šířeji a u kterých úžeji, nelze za to stěžovatele sankcionovat. [5] Ke směrnici Rady 90/314/EHS stěžovatel namítl, že cestující, jakožto osoba, která se pouze účastní zájezdu, není ani jednou z osob uvedených v městským soudem citovaném ustanovení čl. 2 odst. 4 této směrnice. Cestující není ani osobou, která si koupí zájezd nebo se k jeho koupi zaváže, ani osobou, jejímž jménem jedná osoba cestovní smlouvu podepisující, neboť zde neexistuje žádné zmocnění, a konečně ani osobou, na kterou by byly nároky z cestovní smlouvy převedeny. Dle odůvodnění rozhodnutí žalované se v případě spolucestujícího jedná o osobu, v jejíž prospěch byla cestovní smlouva uzavřena. Tato osoba ale není v citované směrnici mezi spotřebitele zahrnuta. Stěžovatel poukázal také na aplikační problémy plynoucí z možného rozšíření výkladu pojmu zákazník. Tyto spočívají zejména v nedostatečné identifikaci cestujících, neboť pouze osoba, která cestovní smlouvu uzavřela, je jako smluvní strana povinna uvést ve smlouvě identifikační údaje. Dále pouze osoba, která uzavřela cestovní smlouvu, explicitně prohlašuje, že se seznámila se zněním všeobecných smluvních podmínek a že tak přejímá povinnosti uvedené v cestovní smlouvě. Vůči třetí osobě, cestujícímu, tak nelze uplatňovat povinnost znát všeobecné smluvní podmínky či katalog a informace v něm uvedené. V případě rozšíření pojmu zákazník bude tedy v podstatě možné, aby každý z cestujících zažaloval cestovní kancelář v souvislosti s jakýmkoli problémem či nedostatkem nebo s neúplností poskytnutých informací, ačkoli vše bude uvedeno v katalogu či ve všeobecných smluvních podmínkách. Stěžovatel se pak nebude moci účinně bránit, jelikož tato osoba nic ve smlouvě nestvrdila. Stěžovatel ze všech uvedených důvodů namítá, že neporušil ustanovení § 13 zákona o ochraně spotřebitele. [6] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem, podle nějž se měl dopustit porušení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. V době vydání rozhodnutí správního orgánu stěžovateli neukládal žádný právní předpis povinnost uvádět u zájezdů konečnou cenu, tj. cenu obsahující všechny povinné příplatky. Konečná cena zájezdu musí být uváděná až ode dne účinnosti zákona č