1 As 68/2010 — Nejvyšší správní soud

1 As 68/2010- 60 - text  1 As 68/2010  60 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Zemědělský odbyt s. r. o., se sídlem Zemědělská 202, Domašov, zastoupenou JUDr. Vladimírem Hodboděm, advokátem se sídlem Veveří 46, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 27. 9. 2007, č. j. 30611/2007-10000, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2010, č. j. 5 Ca 372/2007  36, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Tento případ se zabývá zejména otázkou, zda lze zařadit jednočlennou společnost do dotačního zemědělského programu pro skupiny výrobců. Stěžovatelka je společností založenou za účelem výroby a odbytu zemědělských produktů se sídlem v Domašově u Brna. Včas podanou kasační stížností žalobkyně („stěžovatelka“) napadla v záhlaví označený pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze („městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra zemědělství. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, kterým bylo změněno rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu („SZIF“), a to tak, že žádost stěžovatelky o zařazení do programu Zakládání skupin výrobců podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb. se zamítá. Důvodem bylo zjištění, že do tohoto programu byla uvedená společnost zařazena jako skupina výrobců zajišťujících společný odbyt zemědělské komodity, přestože v době nabytí právní moci přezkoumávaného rozhodnutí SZIF se jednalo o jednočlennou společnost. [2] Městský soud shledal žalobu jako nedůvodnou a zamítl ji. Vycházel přitom z ustanovení § 2 písm. c) a d) a § 4 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek pro zařazení skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských komodit, do programu zakládání skupin výrobců a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře jejich činnosti, a čl. 33d odst. 1 a 2 Nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, a na jejich základě se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatelku nelze do programu pro zakládání skupin výrobců zařadit, neboť se jedná o obchodní společnost s jedním společníkem. Zařazení do daného programu, jakož i následné poskytnutí podpory (dotace), je totiž možné pouze v případě více subjektů, které se sdruží za účelem společného odbytu příslušné zemědělské komodity a společně založí obchodní společnost nebo družstvo. [3] Podle městského soudu není možné stěžovatelku jako obchodní společnost s jedním společníkem subsumovat pod pojem skupiny výrobců, jenž byl zjevně zamýšlen jako vícečlenná obchodní společnost, neboť citované nařízení vlády výslovně stanoví, že předmětem činnosti takové společnosti má být zajištění společného odbytu zemědělské komodity. To dokládá jazyková interpretace uvedeného Nařízení Rady (ES), když hovoří o skupině producentů (v plurálu), která mají mj. za cíl společné uvádění zboží na trh. Pokud by cílem citovaného nařízení vlády bylo připustit do programu i jednočlenné společnosti, nebylo by důvodu neuvést v § 4 odst. 2 písm. c) též zakladatelskou listinu, jež nahrazuje společenskou smlouvu, je-li připuštěno, aby společnost založil jediný zakladatel (viz § 57 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Za dané situace proto nelze pojem „společenské smlouvy“ vykládat širokým způsobem, tedy tak, že zahrnuje i pojem „zakladatelské listiny.“ V tomto směru městský soud dále uvedl jako rozhodující fakt, že jeden producent skupinu producentů tvořit nemůže a pojmově je také vyloučeno společné uvádění zboží na trh pouze jedním producentem. Založením obchodní společnosti získává skupina producentů právní subjektivitu. Obchodní společnost je tudíž formou, kterou tato skupina jedná navenek, titulem pro poskytnutí podpory je přitom existence skupiny výrobců, kteří založili obchodní společnost, nikoliv obchodní společnost jako taková, tedy útvar vzniklý na základě zákona. [4] Městský soud proto v daném případě neshledal rozhodnutí žalovaného ani správního orgánu I. stupně nezákonným a poukázal na to, že je zřejmé, že jednočlenné společnosti nemohou plnit účel a cíle výše uvedených právních předpisů směřujících k vytvoření podmínek pro skupiny zemědělských producentů, aby byli konkurenceschopní v podmínkách jednotného trhu. Znak společné činnosti považoval městský soud za shodné pojítko obou nařízení. Tyto skutečnosti považoval za natolik zásadní, že je nemohly vyvážit ani argumenty týkající se dobré víry, protože ani dobrá víra nemůže zvrátit objektivní hmotněprávní předpoklady dané platným nařízením. [5] Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka včas podanou kasační stížností opírající se o důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b), c) d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s). II. Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] V kasační stížnosti stěžovatelka konstatovala, že rozsudek městského soudu napadá z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právních otázek při výkladu nařízení vlády č. 655/2004 Sb. (tj. z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) a dále z hlediska přípustnosti rozhodnutí ve zkráceném řízení, nedodržení procesních lhůt, ochrany nabytých práv a dalších ustanovení podřaditelných pod důvody kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. b), c), d). [7] V návaznosti na závěry městského soudu stěžovatelka připomněla, že konkrétní podmínky pro zařazení do programu ponechává čl. 33d Nařízení ES č. 1257/1999 plně v kompetenci členských států. „Podpora je poskytována pouze seskupením producentů, která jsou úředně uznána příslušnými orgány nových členských států mezi dnem přistoupení a koncem programového období na základě vnitrostátního práva nebo práva Evropských společenství.“ Z toho je zřejmý záměr Rady (ES) umožnit novým členským státům, aby si stanovily podmínky pro uznání seskupení producentů, přičemž vláda České republiky tak učinila ve svém nařízení č. 655/2004 Sb. V něm vymezuje „seskupení producentů“ pojmově jako „skupinu výrobců“ v ustanovení § 3 když stanoví, že: „Státní zemědělský intervenční fond zařadí skupinu výrobců na základě její žádosti doručené Fondu, jestliže tato skupina výrobců: a) splňuje podmínku roční obchodovatelné produkce v hodnotě nejméně 3 000 000 anebo podmínku nejméně 5 společníků nebo členů skupiny výrobců b) vznikla v období od 1. května 2004 do 31.října 2006.“ Toto znění neposkytuje podporu pro závěr městského soudu o minimálně dvoučlenné skupině výrobců. Stěžovatelka se tedy domnívá, že je v případě podmínky vzniku v daném období je třeba splnit alternativně podmínku roční produkce ve výši 3 milionů Kč, nebo mít minimálně 5 členů/společníků. [8] Dále stěžovatelka uvedla, že výklad dotčeného právního předpisu byl nejasný, rozporný a že Ministerstvo zemědělství i SZIF ho interpretovaly způsobem, který umožňoval poskytnutí dotací i jednočlenným společnostem. Dále tvrdila, že pokud podzákonný právní předpis připouští dvojí výklad, nelze ho vykládat v neprospěch účastníka řízení, který se jej dovolává proti orgánu státní správy. Dalším argumentačním opěrným bodem kasační stížnosti je namítaná možnost rozšíření jednočlenné společnosti na vícečlennou a naopak. V neposlední řadě namítala vady v průběhu správního řízení - konkrétně porušení ustanovení § 94 odst. 4 a 5 správního řádu týkající se dobré víry a ochrany nabytých práv, dále porušení ustanovení § 98 správního řádu upravující nemožnost rozhodnutí ve zkráceném řízení, dále prekluze lhůty dle ustanovení § 96 odst. 1 správního řádu a porušení ustanovení § 94 odst. 2 správního řádu. Trvala na tom, že soud posoudil nesprávně i postup správního orgánu, který ve zkráceném přezkumném řízení změnil rozhodnutí, jímž byla zařazena do programu. Již tímto rozhodnutím se ocitla v dobré víře (§ 94 odst. 4 správního řádu), že splňuje podmínky zařazení do programu. Domnívala se tedy, že ještě v době této „přípravné“ fáze může být společnost jednočlenná. Vícečlennou společností se stala v době, kdy již o dotaci žádala; byla si totiž vědoma, že dotace může být poskytnuta pouze takové společnosti. Stěžovatelka setrvává na názoru, že postupu podle § 98 (zkrácené řízení) bránila zejména její dobrá víra. [9] Ze všech shora uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil, přiznal jí právo na náhradu nákladů soudního řízení a věc mu vr