2 As 73/2009 — Nejvyšší správní soud

2 As 73/2009- 49 - text 2 As 73/2009 - 53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce JUDr. Z. T., proti žalovanému Městskému státnímu zastupitelství v Brně, se sídlem Brno, Kobližná 22, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2009, č. j. 30 Ca 109/2009 - 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 20. 5. 2009, č. j. 3 ZN 2864/2008 - 34 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl žalovaný podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), jako nedůvodnou stížnost žalobce proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Městského ředitelství Brno, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 14. 4. 2009, č. j. MRBM-10279-40/TČ-2008-73-KS, kterým byla podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu odložena věc – podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou ve správním soudnictví; Krajský soud v Brně ji usnesením ze dne 20. 8. 2009, č. j. 30 Ca 109/2009 - 24, odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že se v daném případě žalobce domáhá vydání rozhodnutí soudu, které je mimo pravomoc, svěřenou správním soudům ustanovením § 4 soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Správní soudy nedisponují kompetencí jakkoliv rozhodovat v trestním řízení ani vyřizovat stížnosti na nesprávný postup či nečinnost orgánů činných v trestním řízení, neboť zákon jim žádnou kontrolní, dozorčí či rozhodovací pravomoc v trestních věcech nesvěřil. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to usnesení ze dne 21. 8. 2003, č. j. Na 579/2003 – 10, a rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 6 As 58/2004 – 45, publikovaný pod č. 1407/2007 Sb. NSS., z nichž plyne, že státní zastupitelství není správním orgánem, tj. orgánem, který by mohl rozhodovat ve správním řízení o právech a povinnostech fyzických či právnických osob. Státní zastupitelství je zvláštní orgán, který se od správních úřadů odlišuje druhem činnosti a svou nezávislostí. Nemůže se proto jednat o vykonavatele veřejné správy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nedostatek pravomoci rozhodnout pak krajský soud vyhodnotil jako neodstranitelnou podmínku řízení a žalobu tak podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. Usnesení krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. V případě, kdy je napadáno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí nicméně pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS). Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. je však vždy věcí právního hodnocení Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2002 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS). Stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak, jak jej provedl krajský soud. Dle jeho názoru žádné konkrétní ustanovení zákona o vyloučení státních zastupitelství (respektive jejich rozhodování) z přezkumné působnosti správních soudů nehovoří. Správní soudy tu nejsou, aby kontrovaly či dozorovaly, nýbrž aby nezávisle přezkoumávaly zákonnost správních rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by státní zastupitelství nebylo vykonavatelem veřejné správy, neboť takový názor odporuje jeho postavení podle hlavy třetí Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“) o moci výkonné. Čl. 79 Ústavy stanoví, že ministerstva jsou úřady správními, což se týká i Ministerstva spravedlnosti, které (jako ústřední orgán státní správy) vykonává dohled nad činností Nejvyššího státního zastupitelství. Podle čl. 80 Ústavy pak do hlavní činnosti státních zastupitelství patří zastupování veřejné žaloby v trestním řízení, což je oblast veřejnoprávní. Z toho stěžovatel dovozuje, že státní zastupitelství je státním úřadem moci výkonné a tedy státním úřadem správním a ministr spravedlnosti je služebně nadřízen nejvyššímu státnímu zástupci [§ 13 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“)]. Státní zastupitelství není natolik specifickým, nezávislým a samostatným orgánem státu, aby zákonnost jeho rozhodnutí byla nepřezkoumatelná nezávislou soudní mocí. Ani ustanovení § 3 zákona o státním zastupitelství nelze vykládat tak, že vylučuje přezkoumání rozhodnutí státního zastupitelství mocí soudní. Krajským soudem uváděné vnímání postavení státního zastupitelství je též porušením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejího Dodatkového protokolu č. 1. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) dále stanoví, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučena přezkoumávání rozhodnutí, týkající se základních práv a svobod. Je zřejmé, že je rozlišováno mezi právní silou jednotlivých norem se zřetelem na závažnost jejich předmětu a obsahu; například pořádková pokuta tak nemůže být chápána jako ekvivalent rozhodnutí, týkajícího se základního lidského práva na život. Stěžovatel pochybuje i o odkazech krajského soudu na judikaturu zdejšího soudu v tom smyslu, že krajský soud neuvedl, co bylo předmětem těchto rozhodnutí a zda se týkala základních lidských práv podle Listiny základních práv a svobod, přičemž právo na život je prioritním lidským právem. Stěžovatel rovněž uvádí, že v téže věci se již obrátil na Ústavní soud. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že správní žalobu podal z pozice poškozeného (§ 43 trestního řádu) v trestním řízení. Jeho postavení však vyšetřovatel ani státní zástupce nevzali na vědomí, čímž došlo k porušení základních práv poškozeného v trestním vyšetřování. Stěžovatel zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí musí být soudně přezkoumáno, a to v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť se týká základního lidského práva na život jeho ženy (čl. 6 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 3 Listiny). Právo stěžovatele jakožto poškozeného na soudní ochranu je přímo odvozeno od základního práva na život, jehož porušení dostatečně prokázal v odmítnuté žalobě. Stěžovatel argumentuje i právem na náhradu škody, způsobené případným nesprávným rozhodnutím státního orgánu, podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu, a proto pokládá kasační stížnost za nedůvodnou. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 1, věty první s. ř. s. Kasační stížnost není důvodná. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že při respektování čl. 36 odst. 2 Listiny musí být jakékoliv výluky ze soudního přezkumu hodnoceny velmi obezřetně a restriktivně a v případě jakýchkoli pochybností o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je vždy nutné přiklonit se k výkladu ve prospěch soudního přezkumu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, publikovaný pod č. 1717/2008 Sb. NSS). V nyní posuzovaném případě však Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že zde skutečně není dána pravomoc soudů ve správním soudnictví o věci meritorně rozhodnout. V minulosti se k této otázce již opakovaně vyjadřoval, a to například v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č. j. 6 As 58/2004 – 45, publikovaném pod č. 1407/2007 Sb. NSS. Z něj se podává, že „[r]ozhodnutí státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení trestního oznámení není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) a § 65 odst. 1 soudního řádu správního.“ V citovaném rozsudku se dále uvádí, že zákon o státním zastupitelství vůbec „nepředpokládá, že by státní zastupitelství jakkoliv rozhodovalo podle předpisů ve správním řízení, tedy v žádném případě není založena pravomoc ve správním řízení rozhodovat o prá