4 Ads 14/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 14/2010- 282 - text  4 Ads 14/2010 - 295 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: F. J., zast. JUDr. Miloslavem Peterkou, advokátem, se sídlem Jagellonská 24, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2009, č. j. 7 Ca 227/2005 - 225, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Hygienik hlavního města Prahy, jehož právním nástupcem se stalo Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „žalovaný“), rozhodnutím ze dne 2. 1. 2002, č. j. ODO-45/1670/203/01, změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně – městského hygienika ze dne 8. 10. 2001, č. j. 5673/01/P10-HK/dr.Ch.,dr.St.,Mgr.Kr, tak, že v první části rozhodnutí konstatoval, že žalobce jako provozovatel bistra „U Čeréze“ naplnil skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou v § 92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a to tím, že nesplnil povinnost uvedenou v ustanovení § 32 téhož zákona ve spojení s § 11 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací; dále porušil povinnosti stanovené rozhodnutím zvláštního orgánu hlavního města Prahy – městského hygienika (dále též „MH”) ze dne 22. 5. 2001, za což se mu ukládá pokuta ve výši 35 000 Kč. Dle části II. výroku rozhodnutí byla žalobci uložena povinnost nahradit plně náklady vynaložené orgánem ochrany veřejného zdraví na zjištění závady, a to ve výši 2216 Kč. V odůvodnění žalovaný odkázal na rozhodnutí Městského hygienika hlavního města Prahy ze dne 22. 5. 2001, č. j. 2893/01/P10 HK/DrCh, DrSt, Mgr. Kr, kterým bylo dle názoru žalovaného zakázáno pořádání jakýchkoliv hudebních produkcí v provozovně „U Čeréze“ v noční době, a to až do odstranění závady spočívající v překračování nejvyšších přípustných hladin akustického tlaku při hudebních produkcích v této provozovně s tím, že hudební produkce mohou být obnoveny až poté, kdy příslušný správní orgán na základě oznámení účastníka řízení o odstranění závady kontrolou ověří, že závada je odstraněna. Spisová dokumentace neobsahuje záznam o odstranění závady a následném ověření městským hygienikem, přičemž ze záznamů městské policie je zřejmé, že ve dnech 13. 6. 2001, 3. 7. 2001 a 13. 7. 2001 byly v uvedené provozovně konány hudební produkce, z čehož žalovaný dovodil nesplnění povinnosti uložené na základě § 84 odst. 1 písm. l) zákona č. 258/2000 Sb. Žalovaný považoval naplnění skutkové podstaty správního deliktu uvedené v § 92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. za prokázané, stejně jako porušení povinnosti stanovené rozhodnutím městského hygienika ze dne 22. 5. 2001; výši pokuty shledal přiměřenou. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud”) rozsudkem ze dne 31. 10. 2003, č. j. 38 Ca 149/2002 – 74, rozhodnutí žalovaného zrušil, vrátil mu věc k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4725 Kč k rukám jeho právního zástupce. Žalovaný ve včas podané kasační stížnosti proti tomuto rozsudku namítal důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dál jen „s. ř. s.”). Nesouhlasil především s tím, že městský soud v rámci přezkumu rozhodnutí žalovaného přezkoumával také rozhodnutí MH ze dne 22. 5. 2001 o zákazu pořádání jakýchkoliv hudebních produkcí v noční době a to až do odstranění závady spočívající v překračování nejvyšších přípustných hladin akustického tlaku, proti kterému nebylo žalobcem podáno ve správním řízení odvolání, a je pravomocné. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, č. j. 4 Ads 35/2004 – 111, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, č. j. 38 Ca 149/2002 – 74, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že městský soud neměl přezkoumávat zákonnost zmiňovaného rozhodnutí MH, ani řízení jemu předcházející, nýbrž pouze zjišťovat, jaký zákaz a jaká konkrétní povinnost byla žalobci výrokem tohoto rozhodnutí uložena. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že výše uvedeným výrokem rozhodnutí byl stěžovateli uložen zákaz jakýchkoliv hudebních produkcí v jeho provozovně v noční době, a to až do odstranění závady spočívající v překračování nejvyšších přípustných hladin akustického tlaku. Dovodil dále, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se určitosti výroku rozhodnutí MH ze dne 22. 5. 2001 a jeho způsobilosti založit povinnost ve smyslu § 92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb.; námitka žalovaného byla tudíž shledána důvodnou. K výroku II. rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud uvedl, že tento výrok by mohl být zákonný pouze tehdy, pokud by ukládal žalobci náhradu nákladů řízení vynaložených žalovaným na zjištění závady podle § 97 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. Námitka žalovaného, vztahující se k nesprávnému posouzení právní otázky Městským soudem v Praze v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], tak byla Nejvyšším správním soudem shledána i potud důvodnou a Nejvyšší správní soud proto rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, č. j. 38 Ca 149/2002 – 74, podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku, přezkoumal napadené správní rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Proto ji rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, č. j. 7 Ca 227/2005 – 133, zamítl a rozhodl současně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval, že právní posouzení, jaká konkrétní povinnost byla žalobci uložena rozhodnutím MH ze dne 22. 5. 2001 již bylo v předchozím soudním rozhodování vyřešeno tak, že se jednalo o zákaz veškerých hudebních produkcí, a to až do následné kontroly příslušným orgánem. Tato povinnost byla žalobci uložena pravomocným správním rozhodnutím, přičemž žalobce zákonnost tohoto správního rozhodnutí již v tomto soudním řízení nemůže zpochybňovat. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce tuto povinnost nesplnil a v jeho provozovně dále docházelo k hudebním produkcím a k překračování hladin hluku, byla pokuta podle § 92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. uložena po právu. Pokuta byla uložena nikoli za porušení obecné právní povinnosti která vyplývá, z cit. zákona, ale pro porušení povinnosti stanovené v rozhodnutí ze dne 22. 5. 2001 na základě zákona č. 258/2000 Sb. Porušení bylo zjištěno ze záznamů policie ze dne 3. 6. 2001, 3. 7. 2001 a 13. 7. 2001. V souzené věci se však jednalo o zjištění, zda je dodržována povinnost uložená předchozím pravomocným správním rozhodnutím - zákaz provozu zdroje hluku, a nebylo tak zjišťováno překročení příslušných hlukových limitů, ale pouze provoz zdroje hluku, který byl předchozím správním rozhodnutím zakázán. Žalobce se v tomto řízení nemůže podle městského soudu domáhat zrušení rozhodnutí MH ze dne 22. 5. 2001, na čemž nic nemění to, že se nemohl měření konaného dne 23. 3. 2001 zúčastnit. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci, žalobce byl povinen je respektovat a nemůže se tak v tomto řízení již domáhat přezkoumání jeho zákonnosti, či řízení, které jeho vydání předcházelo. Soud i žalovaný byli povinni z tohoto pravomocného rozhodnutí vycházet a není možné závěry takového pravomocného rozhodnutí přezkoumávat či věcně hodnotit. Pokuta nebyla uložena na podkladě měření hluku ze dne 23. 3. 2001, ale na podkladě zjištění, že zákaz stanovený v uvedeném rozhodnutí nebyl respektován a k hudebním produkcím a tudíž k provozu zdroje hluku nadále docházelo. K námitce žalobce, že ve výroku rozhodnutí chybí odkaz, podle jakého ustanovení se ukládá povinnost k náhradě nákladů předchozího řízení, přičemž není jasné, proč nebylo o náhradě těchto nákladů rozhodnuto již v rozhodnutí MH, městský soud uvedl, že skutečnost, že ve výroku není uvedeno příslušné ustanovení právního předpisu je sice v rozporu s § 47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), tato nesprávnost však sama o sobě nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí jako takového, neboť znění zákona je uvedeno v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Jedná se sice o vadu výroku, tato vada však nenabyla takové intenzity, aby způsobila nezákonnost výroku. K polemice žalobce, proč o této náhradě nebylo rozhodnuto již v rozhodnutí MH ze dne 22. 5. 2001, městský soud uvedl, že v této skutečnosti žádnou nezákonnost nespatřuje, jelikož § 97 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. správní orgán nijak časově neomezuje v tom smyslu, kdy by o náhradě těchto nákladů měl rozhodnout. Správní orgán má oprávnění tuto povinnost uložit, žádné omezení, že by k němu muselo dojít v určitém správním rozhodn