4 As 17/2009 — Nejvyšší správní soud

4 As 17/2009- 62 - text  4 As 17/2009 - 74 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Kaufland Česká republika v.o.s., se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4, zast. JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem, se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č. j. 11 Ca 299/2008 – 33, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č. j. 11 Ca 299/2008 – 33, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného č. j. ČOI 6339/2008/0100/2400/2008/Tu/Št, ze dne 25. 6. 2008, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele České obchodní inspekce, inspektorátu Ústeckého a Libereckého kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně”), ze dne 16. 4. 2008, č. j. ČOI/34/2008/2410/R1007/2008/Vr/Dv. Správní orgán prvního stupně v uvedeném rozhodnutí uložil žalobci pokutu ve výši 300 000 Kč za porušení § 7 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi, vystavováním pyrotechnických předmětů třídy II v množství přesahujícím povolenou hmotnost v jednom případě o 571,64 kg a v druhém o 146,02 kg. Tím žalobce naplnil skutkovou podstatu stanovenou v § 9 odst. 1 písm. d) zákona o České obchodní inspekci, jak bylo prokázáno při kontrole provedené dne 28. 12. 2007 v provozovně Kaufland 1 110 v Litoměřicích a dne 31. 12. 2007 v provozovně Kaufland 2 900 v Ústí nad Labem. Žalovaný nepřisvědčil odvolací námitce žalobce, že v daném případě měl žalovaný aplikovat a sankci uložit podle zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě (dále též „zákon o hornické činnosti”), ve znění platném do 31. 12. 2007. Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci (dále též „zákon o ČOI”) totiž v § 9 odst. 1 písm. d) stanoví, že ředitel inspektorátu uloží kontrolované osobě, která poruší ostatní podmínky stanovené zvláštními právními předpisy pro činnosti uvedené v § 2 odst. 1 a 2, pokud právo uložit sankční postih nemá jiný správní úřad, pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Za opakované porušení povinnosti v průběhu jednoho roku ode dne poslední kontroly lze uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč. Podle žalovaného jsou v zákoně o hornické činnosti upravena dozorová oprávnění orgánů státní báňské správy, která se však vztahují mj. i na kontrolu výbušnin, nikoli kontrolu pyrotechnických výrobků. Kontrolu pyrotechnických výrobků provádí v určitém rozsahu Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva podle zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ani tomuto úřadu však nebyla svěřena pravomoc kontrolovat dodržování § 7 odst. 3 písm. a) vyhlášky o pyrotechnických výrobcích. Jelikož v daném případě nesvěřil zákon pravomoc postihnout porušení vyhlášky o pyrotechnických výrobcích jinému správnímu úřadu, je věcně příslušná porušení této vyhlášky projednat a postihnout Česká obchodní inspekce, resp. její místně příslušný inspektorát. Podle žalovaného § 9 odst. 1 písm. d) zákona o ČOI jasně stanoví, že sankce má být uložena právě podle tohoto zákona a proto nelze přisvědčit žalobci, že pokud by měl být postihován, tak jedině podle zákona č. 61/1988 Sb. K odvolací námitce žalobce, že vyhlášku Českého báňského úřadu č. 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi, již nelze aplikovat s ohledem na zrušení § 21 odst. 6 zákona o hornické činnosti, který obsahoval zákonné zmocnění k vydání této vyhlášky, žalovaný uvedl, že podle jeho přesvědčení je předmětná vyhláška stále platný a účinný právní předpis, na jehož platnost a účinnost nemá skutečnost, že zmocnění obsažené v § 21 odst. 6 zákona o hornické činnosti bylo novelizací ze zákona o hornické činnosti vypuštěno a v současném znění tohoto zákona se již nevyskytuje. Za účelovou žalovaný považoval argumentaci žalobce, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nepřezkoumatelné, protože v jeho odůvodnění je uvedeno, že porušení stejného ustanovení bylo žalobci prokázáno v průběhu dvou minulých let, aniž by na rozhodnutí o takovém porušení bylo konkrétně odkázáno. Žalobci měla být tato rozhodnutí dostatečně známa, neboť mu byla doručena v souladu se zákonem a jsou pravomocná. Pokud o nich žalobce nemá povědomost, nesvědčí to podle žalovaného o tom, že by přijímal taková opatření, aby se porušení stejných právních povinností nedopouštěl opakovaně. Žalovaný připomenul, že se jednalo o rozhodnutí ze dne 14. 3. 2006, č. j. 1033/2006, kterým byla uložena pokuta 400 000 Kč za porušení citované vyhlášky v pěti provozovnách s celkovým překročením hmotnosti o cca 2000 kg, a dále rozhodnutí ze dne 12. 3. 2007, č. j. 1003/2007, jímž byla uložena pokuta ve výši 25 000 Kč za porušení citované vyhlášky v jedné provozovně s překročením o 148 kg. Pokud jde o dobu trvání protiprávního jednání žalobce, správní orgán prvního stupně podle názoru žalovaného správně vycházel ze spolehlivě zjištěné skutečnosti, že závady byly zjištěny minimálně v době kontroly. Z povahy věci není možné, aby správní orgán přesně určil, po jak dlouhou dobu byly pyrotechnické výrobky nabízeny v množstvím větším než povoluje vyhláška, neboť tato skutečnost je vždy zjištěna až v momentě kontroly. Vzhledem k tomu, že se žalobce dopustil porušení předmětné vyhlášky v posledních dvou letech opakovaně, má žalovaný důvodné pochybnosti o tom, že by se nedostatky vyskytovaly pouze v době kontrol. Za prokázanou však žalovaný vzal, stejně jako správní orgán prvního stupně, pouze dobu uvedenou v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný nepřisvědčil ani námitce, že nebyl zjištěn žádný konkrétní škodlivý následek, a proto je pokuta příliš vysoká. Riziko, kterému byly v daném případě vystaveni spotřebitelé a zaměstnanci společnosti (např. v případě požáru v provozovně), bylo značné, žalobce je tomuto riziku vystavuje opakovaně a za těchto okolností se uložená pokuta jeví žalovanému jako přiměřená všem okolnostem posuzovaného případu. Žalovaný shledal, že podané odvolání, jakož i obsah spisu jako celek, nedávají důvod ke snížení pokuty pod výši stanovenou správním orgánem prvního stupně. Konstatoval, že sankce ve výši 300 000 Kč se neodchyluje v neprospěch žalobce od pokut ukládaných dozorovým orgánem v obdobných případech a odpovídá okolnostem daného případu. Jelikož od poslední kontroly uplynul již více než rok, byla sankce uložena podle § 9 odst. 1 písm. d) zákona o ČOI v rámci sazby s maximální výší 1 000 000 Kč a nikoli 2 000 000 Kč, přičemž ke skutečnosti, že se jedná o opakované porušení stejné právní povinnosti bylo přihlédnuto při hodnocení závažnosti spáchaného správního deliktu. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Namítal, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť nebyly splněny podmínky pro potvrzení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nemají náležitosti stanovené zákonem a obě tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Žalovaný řádně neposoudil podané odvolání v souladu s § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, svým postupem porušil zásadu dvouinstančnosti správního řízení, jeho rozhodnutí je v rozporu se skutečným stavem věci, nemá oporu ve spisech a byla jím žalobci uložena nepřiměřená pokuta. Podle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je pochybení žalobce vyvozováno z vyhlášky č. 174/1992 Sb. Zákonné zmocnění, na základě kterého byla tato vyhláška vydána, uvedené v § 21 odst. 6 zákona o hornické činnosti, ve znění platném do 31. 12. 2007, však již v tomto zákoně obsaženo není. Je tak sporné, zda lze na základě uvedené vyhlášky stanovit povinnosti právnickým a fyzickým osobám a zda je lze za jejich případná porušení sankcionovat. Další vadu spatřuje žalobce v tom, že k jeho tíži byla přičtena skutečnost spočívající ve zjištění, že v průběhu dvou minulých let měl být dvakrát sankcionován za překročení limitu skladování, resp. vystavování pyrotechnických předmětů, aniž by z rozhodnutí bylo zjistitelné, o jaká rozhodnutí ukládající sankce se mělo jednat. Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn žádný škodlivý následek a doba trvání jednání byla velmi krátká, považuje žalobce uloženou pokutu za zcela zjevně nepřiměřenou. Žalobce je přesvědčen, že nebyly dány podmínky pro to, aby rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mohlo být potvrzeno a pokud žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil, postupoval v rozporu se zákonem. Žalobce dále žalovanému vytýká, že ve svém rozhodnutí nijak neodůvodňuje závěr, proč vypuštění zmocňovacího ustanovení k vydání vyhlášky č. 174/1992 Sb. ze zákona o hornické činnosti nemá na platnost a účinnost této vyhlášky žádný vliv; žalovaný se v této souvislosti nezabýval a