6 Ads 92/2010 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 92/2010- 84 - text 6 Ads 92/2010 - 94 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2008, č. j. MHMP 228811/2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 2 Cad 100/2008 - 36, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, se přiznává odměna za zastupování ve výši 1600 Kč; tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dní od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“), kterou brojila proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 ze dne 10. 3. 2006, č. j. ODP/NEZ/245/2006/FOL. Posledně jmenovaným rozhodnutím byla stěžovatelce snížena na částku 3512 Kč s účinností od 1. 2. 2006 opakovaná dávka sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociální potřebnosti“). Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá kasační důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně stěžovatelka namítá následující: Stěžovatelka se domnívá, že Městský soud v Praze postupoval v rozporu s platnými zákony, zejména správním řádem, zákonem o životním minimu a zákonem o sociální potřebnosti. Pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že Městský soud v Praze rozhodoval ve stejné věci již v minulosti, a to rozsudkem sp. zn. 1 Cad 74/2006, žalobě stěžovatelky vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil. Žalovaný vydal nové rozhodnutí, trpící stejnými vadami a ze zákona tak bylo povinností Městského soudu v Praze zrušit nové rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka se přitom dovolává § 78 odst. 5 s. ř. s., ze kterého vyplývá, že nerespektování závazného právního názoru vysloveného soudem v rozsudku má za následek zrušení nového rozhodnutí správního orgánu pro nezákonnost bez dalšího. Stěžovatelka dále odmítla závěr Městského soudu v Praze, že údajně není třeba náležitě odůvodňovat rozhodnutí správních orgánů s ohledem na rozsudek Vrchního soudu v Praze z roku 1996; přitom namítla, že v České republice neplatí precedent, jedná se o zastaralý judikát Vrchního soudu v Praze učiněný 10 let před účinností nového správního řádu, který se netýkal případu stěžovatelky. Podle stěžovatelky Městskému soudu v Praze uniklo, že ustanovení § 4 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti nehovoří pouze o nutnosti zkoumat skutečné náklady na domácnost, ale i skutečné odůvodněné náklady na výživu a ostatní osobní potřeby občana. Konečně pak stěžovatelka odmítá argumentaci diskrečním oprávněním správního orgánu při stanovení konkrétní výše dávky. Podle stěžovatelky správní uvážení přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen nutný právní následek, předvídaný příslušnou právní normou. To však není případ stěžovatelky, protiprávní použití „správního uvážení“ v dané věci znamená jednoznačně libovůli správních orgánů i Městského soudu v Praze při rozhodování v dané věci a vede tak k objektivně ničím nepodloženým závěrům. Správní uvážení je vyloučeno tam, kde je jen jediné možné právní řešení; správní orgán, ale i soud tak musí uplatnit jednovariantní řešení. Stěžovatelka tuto námitku blíže rozvíjí tak, že ze spisového materiálu vyplývá, že nebyla členem žádné společné domácnosti, neexistovaly ve smyslu zákona žádné společně s ní posuzované osoby; v bytě, ve kterém se zdržovala stěžovatelka, přebývaly dvě samostatné domácnosti - jedna tvořená stěžovatelkou, druhá tvořená ostatními obyvateli předmětného bytu. Správní orgány ani soudy nemohly tedy vycházet z premisy, že se na nákladech na nájemném a energiích v bytě podílejí tři osoby, když jim bylo prokazatelně známo, že v bytě byly funkční dvě domácnosti. Vyměřená dávka sociální péče tak nemůže obstát, a to i z důvodu, že nebyly zkoumány i odůvodněné náklady na výživu a ostatní základní osobní potřeby stěžovatelky, přičemž je tato povinnost uložena správním orgánům, potažmo soudům v § 4 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti. Právní zástupkyně stěžovatelky doplnila kasační stížnost dne 31. 5. 2010. Znovu namítla, že žalovaný nerespektoval rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Cad 74/2006 ze dne 11. 3. 2008, kterým soud konstatoval nepřezkoumatelnost původního rozhodnutí žalovaného, když následně vydané rozhodnutí žalovaného trpí stejnými vadami jako rozhodnutí původní. V takovém postupu spatřuje stěžovatelka porušení Listiny základních práv a svobod, ale také zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu. Stěžovatelka doplnila, že uplatňuje kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud ze správního a soudního spisu zjistil následující skutečnosti rozhodující pro posouzení věci: Ze spisové dokumentace Úřadu městské části Praha 12 (dále převážně jen „správního orgánu prvního stupně“) vyplývá, že stěžovatelka pobírala opakovanou dávku sociální péče podle zákona o sociální potřebnosti. Pokud jde o výši dávky přiznané počínaje měsícem únor 2006, je ve spisu založen přípis stěžovatelky ze dne 8. 3. 2006, ke kterému stěžovatelka přiložila mj. platební doklad SIPO prokazující úhradu nájmu a nákladů za elektřinu za měsíc únor 2006. Celkem šlo o částku 3335 Kč. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 10. 3. 2006, č. j. ODP/NEZ/245/2006/FOL, pak vyplývá, že tuto částku vzal jako prokázané náklady spojené s užíváním celého bytu. Vzhledem k tomu, že byt užívají celkem tři osoby, přiznal stěžovatelce jako odůvodněné náklady na domácnost jednu třetinu z této částky, tedy 1112 Kč. Částka k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb činila 2400 Kč, skutečné nezbytné odůvodněné náklady stěžovatelky tak stanovil správní orgán prvního stupně na částku 3512 Kč. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala dne 4. 4. 2006 odvolání, které doplnila 7. 4. 2006. Stěžovatelka v zásadě namítala, že podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. e) a § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu (dále jen „zákon o životním minimu“) je částkou potřebnou k zajištění výživy a ostatních základních potřeb občana spolu s částkou potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost suma 4420 Kč, neboť ze všech dokladů vyplývá, že stěžovatelka je jednotlivcem bez společně posuzovaných osob. Z částky určené na nezbytné náklady na domácnost osoby, která není s nikým společně posuzovaná, podle stěžovatelky nelze nic odečítat, neboť jde podle jejího názoru o částku minimální a stanovenou zákonem o životním minimu. V postupu správního orgánu prvního stupně spatřuje stěžovatelka rozpor se zákonem, neboť nemá žádné společně s ní posuzované osoby a v takovém případě jsou nezbytné náklady na domácnost jednotlivce stanoveny zákonem o životním minimu ve výši 2020 Kč stejně, jako jsou tímto zákonem stanoveny nezbytné náklady nutné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb občana ve výši 2400 Kč, přičemž se v obou případech jedná o částky minimální a jejich souhrn činí 4420 Kč. Dle stěžovatelky není nikdo oprávněn měnit tyto částky směrem dolů, neboť by potom sociálně potřebný občan nadále zůstával v hmotné nouzi. Rozhodování správního orgánu prvního stupně, který dělí náklady na domácnost třemi s tím, že se na nákladech podílejí tři osoby, považuje za nepřezkoumatelné, neboť z rozhodnutí nevyplývá, z jakého důvodu je takto postupováno, ve kterém zákoně má takový postup oporu a z jakého ustanovení je možno vyměřit občanovi dávku sociální péče v nižší výměře, než stanoví zákon o životním minimu. Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 8. 6. 2006, č. j. MHMP 139305/2006, jako na relevantní právní důvod, proč setrval na názoru správního orgánu prvního stupně, uvedl, že podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti se občanu, který se považuje za sociálně potřebného, poskytují jednorázové nebo opakované dávky k zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, přičemž se podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti při rozhodování o výši dávky přihlíží k částkám životního minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních