7 Aps 1/2010 — Nejvyšší správní soud

7 Aps 1/2010- 53 - text  č. j. 7 Aps 1/2010 - 56 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. H., zastoupen JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova 5, Vyškov, proti žalované: Policie České republiky – Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor vnější služby, obvodní oddělení policie Brno-střed se sídlem Běhounská 1, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, č. j. 29 Ca 163/2009 - 15, t a k t o: I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce A. H. se kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, č. j. 29 Ca 163/2009 - 15, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením ze dne 9. 9. 2009, č. j. 29 Ca 163/2009 - 15, odmítl žalobu A. H., v níž brojil proti nezákonnému zásahu žalované Policie České republiky – Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru vnější služby, obvodního oddělení policie Brno-střed, který měl spočívat v postoupení stížnosti (trestního oznámení) žalobce ze dne 3. 6. 2009 na státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jež mu měli bránit v ústním doplnění jeho oznámení vedeného u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně pod sp. zn. 1 NZN 2753/2009, k vyřízení nejvyšší státní zástupkyni, a domáhal se vydání rozsudku, kterým by žalovanému bylo zakázáno porušovat jeho práva a přikázáno pokračovat v řízení vedeném pod č.j. KRPB-61543-2/ČJ-2009-060210. Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že správní soudy nemají jakoukoliv pravomoc rozhodovat v trestním řízení a vyřizovat stížnosti na nesprávný postup či nečinnost orgánů činných v trestním řízení, neboť jim zákon nesvěřil žádnou kontrolní, dozorčí či rozhodovací činnost v trestních věcech. Tento závěr vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. Na 579/2003  10, které je dostupné na www.nssoud.cz. V tomto případě žalovaný, jakožto orgán činný v trestním řízení, postoupil trestní oznámení k vyřízení nejvyšší státní zástupkyni. Policejní orgán, jež postupuje v řízení na základě trestního oznámení provádí obsahově úkony orgánu činného v trestním řízení podle předpisů trestního práva procesního. Tento orgán tedy nejedná jako orgán moci výkonné rozhodující o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Případné pochybení žalovaného při provádění těchto úkonů by proto muselo být řešeno v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to v intencích právních předpisů trestního práva procesního. Krajský soud proto musel žalobu A. H.odmítnout podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť v projednávané věci není dána pravomoc soudů ve správním soudnictví a tento nedostatek podmínky řízení je neodstranitelný. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále již jen „stěžovatel“) kasační stížnost, která se obsahově opírá o ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel především namítl, že krajský soud v napadeném usnesení nijak nevyvrátil jeho žalobní tvrzení a ani se jimi vůbec nezabýval. Tím ovšem správní soud zneužil zákon k jiným účelům, než ke kterým je určen a dopustil se činu zaměřeného ke zničení nebo alespoň k omezení jeho základních práv a svobod. Krajský soud ovšem zásadně pochybil i tím, že nerozhodoval při veřejném jednání, ale neveřejně, ačkoliv jako žalobce měl právo, aby jeho věc byla projednána veřejně (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o lidských právech). V důsledku tohoto pochybení správního soudu proto nemohl uplatňovat námitky, předkládat důkazy atd. Policie České republiky měla postupovat ve smyslu jeho podání (trestního oznámení) a tedy podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Protože tak neučinila a postupovala ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zasáhla rovněž neoprávněně do jeho práv. Z tohoto důvodu proto musí trvat na svém trestním oznámení a postupu Policie České republiky podle zákona č. 141/1961 Sb. Pokud by ovšem nebyla snaha věc napravit, byla by naplněna skutková podstata trestného činu rozvracení republiky podle ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná Policie České republiky – Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor vnější služby, obvodní oddělení policie Brno-střed v písemném vyjádření ke kasační stížnosti především uvedla, že se ztotožňuje s napadeným usnesením krajského soudu. Dne 3. 6. 2009 bylo přijato na Obvodním oddělení policie Brno-střed oznámení A. H., že je mu ze strany ředitele odboru JUDr. T. H. a státní zástupkyně JUDr. Ingrid Nedbálkové-Záhorové z Nejvyššího státního zastupitelství v Brně bráněno v ústním doplnění jeho oznámení, vedeného u tohoto zastupitelství pod sp. zn. 1 NZN 2753/2009, čímž ho měli uvedení státní zástupci poškozovat na jeho právech. Dne 4. 6. 2009 po vyhodnocení oznámení A. H. došel vedoucí oddělení npor. Bc. M. S. k závěru, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu, ani přestupku, ale o stížnost na chování státního zástupce. Proto bylo oznámení A. H.postoupeno v souladu s ustanovením § 16b zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, k dalšímu opatření nejvyšší státní zástupkyni, a pisatel o tomto úkonu vyrozuměn. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení § 106 odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné, a že kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti (§ 109 odst. 2 s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.). Činnost kasačního soudu je ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí), a tento soud se musí omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí hledět z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatel v kasační stížnosti především zásadně zpochybňuje závěr krajského soudu, podle nějž posuzovaná věc nespadá do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud musí v tomto směru poukázat na svou ustálenou judikaturu, zejména na usnesení ze dne 21. 8. 2003, č. j. Na 579/2003 - 10, dostupné na www.nssoud.cz, na které ostatně odkazoval v napadeném usnesení i krajský soud. Kasační soud vyslovil v citovaném usnesení závěr, že pro soudy rozhodující ve správním soudnictví „ze soudního řádu správního ani z žádného jiného zákona nevyplývá, že by (…) byla založena jakákoli kompetence rozhodovat ve věci samé v soudně trestních věcech (…). Stejně tak ale není v pravomoci (…) přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, ani prošetřovat a vyřizovat stížnosti na tvrzený nesprávný postup správního orgánu. Soud na sebe nemůže vztáhnout pravomoci kontrolní nebo dozorčí, protože mu je zákon nesvěřil. ‚Prošetření případu‘ a zjednání nápravy jinou formou, než kterou by připouštěl zákon, tedy správnímu soudu nepřísluší“. Podobný závěr, byť ve vztahu ke státnímu zastupitelství, nikoliv k Policii České republiky, učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č.j. 6 As 58/2004 – 45, který byl uveřejněn pod č. 1407/2007 Sbírky rozhodnutí. Nejvyššího správního soudu, a na půdorysu řízení o ochraně před nezákonným zásahem také v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č.j. 2 Aps 2/2004 – 69, který je publikován pod č. 623/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud ani v nyní posuzované věci neshledal důvody, aby se od své ustálené judikatury odchýlil. Jakkoliv na základě této