7 As 76/2010 — Nejvyšší správní soud

7 As 76/2010- 91 - text  č. j. 7 As 76/2010 - 91 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní žalobce: Ing. M. K., zastoupen JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Tř. 1. máje 535/50, Liberec III – Jeřáb, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) M. J., 2) R. J., 3) B. S., 4) P. Š., 5) J. J., 6) L. J, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 30. 6. 2010, č. j. 59 Ca 70/2009 - 38, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 59 Ca 70/2009 – 38, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odbor územního a stavebního řízení (dále jen „krajský úřad“) ze dne 14. 7. 2009, č. j. OUPSŘ 147/2009-rozh, kterým byl částečně změněn výrok rozhodnutí Magistrátu města Liberec (dále jen „stavební úřad“) ze dne 23. 2. 2009, č. j. SUUR/7120/05339/07-Ře, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby bytového domu v ulici Alšova, Liberec, na pozemku p. č. 6034 v k. ú. Liberec a pozemku p. č. 583/1 a 583/3 v k. ú. Starý Harcov tak, že byl do výroku vložen text „v souladu s ust. § 39 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ve znění platném ke dni 31. 12. 2006“ a v ostatních částech bylo rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že podstatou projednávané věci je posouzení, zda předmětná stavba byla navržena v souladu s platným územním plánem. Správní orgány v souladu s ust. § 190 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v řízení zahájeném dne 13. 3. 2006, které nebylo pravomocně skončeno před účinností citovaného zákona (tj. před 1. 1. 2007), pokračovaly podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „stavební zákon“). Z ust. § 37 odst. 1,2 stavebního zákona jednoznačné vyplývá povinnost stavebního úřadu v územním řízení posoudit podaný návrh na vydání územního rozhodnutí také z hlediska souladu návrhu s územním plánem. Stavební úřad, stejně jako krajský úřad v napadeném rozhodnutí, dospěl k závěru, že navrhovaná stavba není v souladu s územním plánem města Liberec. Krajský soud se s tímto názorem správních orgánů ztotožňuje. Pozemek, na kterém měla být stavba viladomu realizována, je zařazen do stabilizovaných ploch bydlení čistého. V těchto plochách jsou podle regulativů funkčního a prostorového uspořádání území (příloha D obecně závazné vyhlášky Statutárního města Liberec č. 2/2002, kap. 3. 3. 4., tabulka č. 3. 3./4) přípustné rodinné domy. Dále jsou v těchto plochách podmíněně přípustné viladomy, jimiž se pro účely územního plánu města Liberec rozumí „víceúčelový dům s výškou do 3. NP s využitelným podkrovím a poměrem stran maximálně 1 ku 1,2. Architektonickým pojetím odpovídá rodinné vile. Za nadzemní podlaží se považuje i podlaží překryté střechou mansardového typu.“ Navrhovaná stavba schváleným regulativům neodpovídá. Její půdorysné rozměry jsou podle předložené dokumentace 28,90 x 18,00 m, takže není splněn poměr stran viladomu 1 : 1,2 podle regulativů územního plánu. Stavební úřad i krajský úřad ve svých rozhodnutích uvedly, že smyslem definice viladomu v regulativech je požadavek, aby se půdorys stavby viladomu co nejvíce blížil tvaru čtverce, který je pro danou oblast města Liberce tradiční. Toto odůvodnění je podle krajského soudu v kontextu s charakterem vilové zástavby ve městě Liberec, vyznačující se typickými reprezentativními vilami německých průmyslníků s čtvercovým půdorysem, logické. Vedle samotného poměru půdorysných stran bylo nutné v případě umístění podmíněně přípustné stavby zohlednit charakteristiky dané funkční plochy, tedy určení převážně pro rodinné bydlení. Pojmem „rodinné bydlení“ se krajský úřad v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval a krajskému soudu nepřísluší, aby jeho úvahu v tomto směru nahradil a vlastní úvahou vymezil obsah neurčitého právního pojmu, protože o takový pojem v projednávaném případě jde. Krajský soud pouze přezkoumává, zda použití tohoto pojmu bylo v souladu se zákonem. V daném případě krajský soud rozpor se zákonem neshledal. Pokud krajský úřad dospěl k závěru, že navrhovaná stavba, vzhledem k počtu 8 bytů v jedné stavbě, který nemá žádná další stavba v dané funkční ploše a který se vymyká obecné představě o rodinném bydlení (obecně ustálená praxe hovoří v případě rodinného domu o maximálním počtu 3 bytů), nebude mít kvality rodinného bydlení, nelze této hodnotící úvaze z hlediska zákonnosti nic vytknout. Námitku stěžovatele, že v rámci bydlení čistého je přípustná také výstavba hotelů, penzionů a hostelů do 40-ti lůžek, což umísťovanou stavbu z širšího hlediska nevylučuje, nepovažuje krajský soud za důvodnou, neboť v posuzovaném případě není sporu o tom, že napadené rozhodnutí se týká stavby bytového domu s 8 byty určenými pro soukromé bydlení. Stěžovatel poprvé v žalobě namítal, že regulativy funkčního uspořádání s ohledem na dobu svého schválení neměly podle tehdy platné legislativy obsahovat prostorové regulativy. Krajský soud se v této otázce ztotožňuje s názorem krajského úřadu, který koresponduje i s názorem Nejvyššího správního soudu formulovaným v rozsudku ze dne 2. 4. 2008, č. j. 7 As 57/2007 – 98, dostupném na www.nssoud.cz, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „(ú)kolem územního plánování je řešit funkční využití území, stanovit zásady jeho organizace a věcně a časově koordinovat výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území (§ 1 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů /dále jen „stavební zákon“/). Jeho posláním je tudíž zabývat se organizací území z hlediska všech jeho funkčních složek v jejich vzájemných vztazích. Jsou-li tedy takto stavebním zákonem stanoveny cíle a úkoly územního plánování, nelze zúčastněným orgánům odpírat ani oprávnění regulovat funkční a prostorové uspořádání území (§ 2 odst. 2 písm. b) stavebního zákona) územními plány. Územně plánovací dokumentace je zároveň výrazem snahy o sladění zájmů veřejných se zájmy partikulárními a jejím cílem je účelné uspořádání území, uchování všech jeho hodnot a stanovení pravidel pro jeho rozvoj. Tvorba územního plánu tak není ani právní otázkou, neboť k jeho vyřešení je třeba znalostí technicko odborného rázu; proto případnou neúčelnost či nevhodnost územního plánu nelze ani podřazovat pod odpovědnost právní, neboť jde o odpovědnost politickou.“ Podstatné je, že za situace, kdy je územní plán města Liberec platný a závazný, jsou orgány státní správy povinny se těmito regulativy řídit a jejich splnění od stavebníků vyžadovat. Soulad stavby s územně plánovací dokumentací je rozhodující skutečností pro umísťování a prostorové uspořádání všech staveb obecně, samozřejmě při vědomí toho, že názor jednotlivců, a to i z řad odborné veřejnosti, na tyto otázky může být v konkrétních věcech různý. Z tohoto pohledu je také třeba hodnotit expertní stanoviska, která byla během správního řízení vypracována, a to jak stanovisko Sdružení architektů urbanistů Liberec — Saul, tak stanovisko Ing. arch. H. D. Argumentuje-li stěžovatel souladem navrhované stavby z hlediska vlivu na krajinný ráz a odkazuje na posouzení zpracované Doc. Ing. arch. I. V., CSs., autorizovaným architektem ČKA, členem IFLA, krajský soud k tomu pouze konstatoval, že rozhodnutí o nevydání územního rozhodnutí se neopíralo o tvrzení, že by navrhovaná stavba představovala rušivý zásah do zákonných kritérií nebo do znaků jednotlivých charakteristik krajinného rázu. Návrh na vydání rozhodnutí o umístění stavby byl zamítnut proto, že správní orgány dospěly k jednoznačnému závěru, že navrhovaná stavba není v souladu s územním plánem. Totéž platí, pokud jde o souhlasné stanovisko Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí. Ke stanovisku Magistrátu města Liberec, odboru strategie a územní koncepce ze dne 28. 11. 2005 krajský soud uvedl, že se jedná o neformální informaci. Posouzení souladu umísťované stavby se schváleným územním plánem města Liberec přísluší posuzovat ze zákona jedině stavebnímu úřadu v rámci jím vedeného územního řízení, a to na základě vlastního posouzení. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že krajský soud i krajský úřad pochybily, pokud odůvodněn